„Barokní hudba pro mě zřejmě zůstane vždycky nejpřirozenějším hudebním jazykem, ale i vokální tvorba 20. a 21. století sedne mojí mentalitě a hlasu.“

„Je velmi zvláštní, jak se v rámci několika kilometrů tajemné Podblanicko mění v drsnou krásu Vysočiny nebo v malebné selské baroko jižních Čech.“

„Dost tvrdě jsme odpracovaly téměř čtyři roky, ale stále se považujeme za začínající festival. Je to běh na dlouhou trať, který se pro mě stal jedním z životních poslání.“

Spolek Victoria Ensemble zajišťuje provoz stejnojmenného vokálně-instrumentálního souboru a další hudební aktivity zpěvačky, kapelnice, muzikoložky a hudební organizátorky Viktorie Kaplanové. Ta je tak rovněž hlavní tváří, tedy ředitelkou a dramaturgyní Mezinárodního festivalu vokální hudby Hlasy tří světů, který v regionu Podblanicka zahajuje čtvrtý ročník už 4. května. Činorodá umělkyně přehlídku komplexně přibližuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Viktorie, tak nějak se o vás ví, že jste velmi zdatná hudební manažerka – váš soubor se už podíval snad do Dubaje –, zároveň jste výrazně činná i jako interpretka. Chce se vám úvodem odpovídat na otázku, za koho se považujete víc? Jestli za umělkyni, nebo za manažerku.

Já jsem se popravdě nikdy jako manažerka necítila, spíš se snažím v rámci uměleckého procesu nějak přirozeně využívat organizačních a sociálních schopností, které mi byly dány shůry. Cítím se především jako zpěvačka a koncertní umělkyně, ale důležitý je pro mě celý ten proces – baví mě vymýšlet, co se bude hrát, kdy, kde a proč. Ráda si k sobě vybírám umělce, a to i z jiných oborů (kromě hudebníků a zpěváků spolupracuju s výtvarníky, tanečníky, režiséry, herci a tak dále). V současné sobě máme kolem třiceti vlastních koncertních programů, které prezentujeme v rámci Hlasů tří světů i na jiných festivalech a koncertních cyklech.  Velmi naplňující jsou pro mě ty počáteční badatelské práce související se vznikem nové koncertní dramaturgie, jako je vyhledávání v archivech, pátrání po kontextech hudebních děl, po záměrech jejich autorů a podobně. Nejniternější je pak samozřejmě ten klíčový výstup interpretace a sdílení hudby. Spolek Victoria Ensemble je vlastně takový hudební „podnik“, zahrnující soubor staré hudby, koncertní sezónu Hlasy tří světů a řadu mých dalších sólových projektů z oblasti mladší hudby. Sice jej řídím, ale na management nejsem zdaleka sama. Mám k sobě už celou partu báječných spolupracovníků (spíše spolupracovnic), bez kterých by to vůbec nebylo možné, i když té organizační práce je často nad hlavu i pro mě. Když mám někomu zodpovědět otázku, co vlastně jsem, říkám: zpěvačka, kapelnice, muzikoložka a hudební organizátorka.

Vaše nejbližší vystoupení se uskuteční v Dolních Kralovicích (okres Benešov), kdy s harfistkou Hedvikou Mousa Bacha nabídnete pořad zvaný Lidová poetika v písních. Můžete koncert malinko přiblížit?

Už pár let se kromě staré hudby intenzivně zabývám určitými oblastmi písňové tvorby.  Nesedne mi ale veškerá, ve svých koncertních programech téměř vynechávám třeba romantismus a německou hudbu. Velkou vášeň mám zejména pro české skladatele 20. století (zmíním například náš autorský hudebně dramatický útvar Bohuslav a Vita o Martinů a Kaprálové, který jsme premiérovali v loňském roce s barytonistou Romanem Janálem a klavíristou Vojtěchem Červenkou), často také spolupracuju se současnými skladateli a skladatelkami. Moje dlouhodobé přání vymyslet si písňový program s harfou, postavený na folklorních inspiracích, vykrystalizovalo ve velmi milou spolupráci s harfistkou Hedvikou. V tomto koncertním programu, který budeme hrát v pátek teprve podruhé, stavíme do kontrastu lidovou poezii v díle Janáčka a Martinů se stylizovanými úpravami starých lidových písní irských a francouzských od Benjamina Brittena. Perlou na závěr je prokomponovaný a emocemi nabitý písňový cyklus Sylvie Bodorové „Sadaj, slnko, sadaj“ z roku 2006.  Tento koncert je poslední z našeho komorního cyklu této sezóny.

Barokní hudba pro mě zřejmě zůstane vždycky nejpřirozenějším hudebním jazykem, ale i vokální tvorba 20. a 21. století sedne mojí mentalitě a hlasu. Baví mě objevování nových hudebních světů a posouvání vlastních hranic. 

Už 4. května se pak koná zahajovací představení Mezinárodního festivalu vokální hudby Hlasy tří světů – tohoto festivalu jste ředitelkou a dramaturgyní. V Zahrádce u Ledče nad Sázavou půjde o performanci o životě a díle básnířky Suzanne Renaud a vokalistkou tentokrát bude mezzosopranistka Markéta Cukrová. Proč jste zvolili takovéto téma?

Festival Hlasy tří světů, na kterém se mnou od začátku spolupracuje vynikající hudebně vzdělaná produkční Kristýna Šorsáková, zahajujeme už tradičně právě v Zahrádce u Ledče nad Sázavou. Po původním městečku, které bylo zrušeno v souvislosti s výstavbou vodního díla Švihov, zde zůstala pouze kašna a románsko-gotický kostel sv. Víta na břehu nádrže uprostřed lesů, kde navíc působil Josef Toufar. Jedná se o místo s neuvěřitelně silnou atmosférou, která nás sama přivedla k možná trochu netradičnímu zahajování programy meditativními či intimními. Do festivalu se navíc osobně snažím každoročně zařazovat dramatizované koncerty a hudebně dramatické programy, které rezonují s naším dramaturgickým záměrem představování možností lidského hlasu v klasické hudbě. Myslím, že toto výjimečné místo na samém okraji Vysočiny se pro performanci spolku JEDL o umělkyni, která svůj osud s Vysočinou spojila, báječně hodí. 

Festival poté trvá až do 20. června; během května se uskuteční šest koncertů, v červnu čtyři. Dá se pozorovat nějaká jejich společná jednotící linka kromě aspektu lidského hlasu?

Vždy se snažíme nabídnout publiku co nejširší spektrum programů představujících lidský hlas v různých podobách. Chceme trvale poukazovat na skutečnost, že práce s hlasem může být v závislosti na rozličných oborech a obdobích klasické hudby velmi pestrá. Usilujeme také o široké hudebněhistorické rozpětí. Letošní ročník nabízí programy od hudebního odkazu sefardských židů souboru Misterios del Amor přes vokální koncerty z oblasti staré hudby The Quintetu nebo Drei Engel až po ty, které vedou objevný dialog se současností, jako je program souboru Anmoen nebo náš crossover Too hot to Händel. Dalším pojítkem je originalita koncertních programů. Stejně jako ve vlastním hudebním snažení, také v rámci festivalu se pokouším obracet pozornost k hudbě nově objevené, zkomponované, zřídka provozované či netradičně interpretované, občas na hraně žánru. Publikum už tuší, že árii Rusalky u nás nejspíš neuslyší…

Co jsou vlastně ty „tři světy“ v názvu festivalu? Narážíte na tři různé kraje České republiky, v nichž působíte, nebo je za tím ještě něco hlubšího?

Tři světy jsou skutečně tři kraje – Středočeský, Kraj Vysočina a Jihočeský. Před čtyřmi lety jsme se s manželem přestěhovali z pražského Staroměstského náměstí na starý statek do lesa, na místo, kde se tyto tři kraje setkávají, a kde jsem založila celou tuhle koncertní sezónu. Je velmi zvláštní, jak se v rámci několika kilometrů tajemné Podblanicko mění v drsnou krásu Vysočiny nebo v malebné selské baroko jižních Čech. Jsou to opravdu tři různé světy. Pozoruhodné také je, kolik velkých skladatelů je spojeno s okolím – Jan Traján Turnovský, Jan Dismas Zelenka, Bedřich Smetana, Gustav Mahler, Richard Wagner… I když mám stále nějaké zázemí v Praze, žiju s místními lidmi a snažím se napojit se na jejich vnímání kultury a umění. Název „Hlasy tří světů“ je pro ně srozumitelný, protože nějakým způsobem reflektuje charakter regionu, kde žijí, a postupně se tak dostává pod kůži. Toto pomezí začínáme ale čím dál častěji překračovat, protože se objevují nabídky spolupráce i z trochu vzdálenějších míst. Naše pořadatelská činnost ale zůstává v rámci těchto tří krajů. 

Docela výraznou charakteristikou festivalu je, že navštěvuje místa, do kterých spičkové klasickohudební umění zpravidla nezavítá, například jsou v plánu místa jako Čechtice, Louňovice a Načeradec. Co festival vede k tomu, aby působil i na takto lokální úrovni?

Jednak je to moje osobní přesvědčení, že právě toto je potřeba změnit – že hudba má sloužit všem a že všichni mají mít možnost prožít hluboký umělecký zážitek. To pak také přispívá k celkové vzdělanosti a kultivuje to společnost. Je to samozřejmě práce na dlouhá léta, ale cítím, že má smysl. Cílem tedy je, aby obyvatelé regionu nemuseli jezdit za špičkovou produkcí klasické hudby do měst. Samozřejmě také to, aby si ji chtěli sami aktivně vyhledat v nedalekém okolí svého bydliště. Nepopírám, že první roky byla návštěvnost hodně nevyzpytatelná a problematická, ani netvrdím, že o ni už teď vůbec nemám strach. Má to ale vzestupnou tendenci. Dalším aspektem je, že na podobných místech působil třicet let festival Podblanický podzim. Jakkoliv máme jinou koncepci, odlišný dramaturgický záměr a společné jen některé lokace, faktem zůstává, že tento festival vychoval místní obyvatele k návštěvám koncertů klasické hudby, na které se sjížděli posluchači ze širokého okolí. Přirozeně jsme na tuto tradici navázali a i když Podblanický podzim zanikl již v roce 2017 a pandemie leccos změnila, přesto zde byl rovnou cítit, aspoň u malého procenta populace, vztah k podobným akcím a touha po nich. Abychom publikum „učili“ chodit na podobné kulturní akce soustavně, vymysleli jsme onen koncept celé koncertní sezóny Hlasy tří světů, která zahrnuje komorní cyklus koncertů našeho spolku a následně festival vokální hudby. V praxi to znamená, že v první části sezóny se umělecky angažuju já se svým souborem nebo komorními programy, festival pak zve samozřejmě umělce odjinud – sólisty, soubory, spolky vokální uskupení a tak dále. Výhledově na festivalu plánuju vystupovat co nejméně.

Festival je mezinárodní. Na které zahraniční umělce můžete nalákat?

Jsem ráda, že se na to ptáte. Totiž, kdokoliv, kdo si prostuduje program letošního ročníku festivalu, který se pyšní podtitulem „mezinárodní“, snadno zjistí, že v něm umělci ze světa tentokrát nefigurují. Vysvětlení je několik. Od začátku se snažíme v rámci našich možností zahraniční umělce zapojovat a plánujeme v tom jednoznačně pokračovat. Vystoupil u nás americký basbarytonista Joel Frederiksen, kyperský sólista Giorgos Demetriou se souborem Philokallia, uspořádali jsme koncert fascinujícímu kubánskému kontrabasistovi a vokalistovi Luisi Cojalovi a dalším. Zapojení zahraničních interpretů bylo v plánu i letos, ale osud tomu chtěl jinak. Letošním ročníkem totiž rezonuje velké téma, kterým je historicky první spolupráce našeho festivalu a vynikající moderní Střední umělecko-průmyslové školy Jihlava-Helenín. Studenti téměř všech oborů společně pracují na scénografii, kulisách, připravují projekce, přehlídku kostýmů a překvapivé performance pro náš už zmíněný elektro-barokní projekt Too hot to Händel, čímž plánují vytvořit jakýsi odkaz na barokní divadlo v současné výtvarné řeči. Vypadá to na velmi zábavné a inspirativní partnerství i do budoucna, ale je nové pro všechny zúčastněné. Proto je prozatím natolik organizačně a časově náročné, že jsme zkrátka museli ustoupit od jiných velkých plánů. Dalším důvodem je nepříjemná skutečnost, že s přestávkou už rok podstupuju velmi zátěžovou léčbu nevyzpytatelného chronického onemocnění.  Snažím se vybalancovat vlastní koncerty, umělecké vize Hlasů tří světů a všechny organizační úkoly se zdravím. Ne vždy se mi to podaří uhrát na obou stranách tak, jak bych chtěla. 

Faktor mezinárodnosti považuju za vcelku odvážný ve vztahu ke zmíněné jakési lokálnosti festivalu. Jednoduše řečeno, když umělec přijede z ciziny, obvykle si jeho vystoupení představujeme na spíše větších pódiích. Jakým způsobem vám ty dva faktory fungují dohromady? 

Je to zase ono – i publikum z menších měst a obcí má mít možnost slyšet jiného než domácího umělce a skrze interpretovanou hudbu a průvodní slovo třeba poznat jinou kulturu. Rozšiřuje to obecné obzory a zahání to strach z neznámého. Prozatím se snažíme zapojovat takové zahraniční interprety, kteří jsou s Čechami třeba nějak spjatí, jezdí sem i na jiné festivaly nebo vést různé kurzy. Také jsou to spíše sólisté nebo malá uskupení. Děláme to, co je v našich aktuálních možnostech, ale i tak mi to připadá důležité. Do budoucna nemáme v plánu příliš rozšiřovat počet koncertů, jako spíš s narůstající návštěvností objednávat větší zahraniční koncertní programy namísto „one man show“, začít zvát soubory nebo interprety, kteří sem nejezdí běžně. Nakonec, myslím, že i jiné festivaly, které začínaly „na zelené louce“, hostí zahraniční umělce v malých městech či obcích. My jsme sice s Kristýnou dost tvrdě odpracovaly téměř čtyři roky, ale stále se považujeme za začínající festival. Je to běh na dlouhou trať, který se pro mě stal jedním z životních poslání.

Jedna z prvních informací, co si člověk o festivalu na jeho stránkách může přečíst, je, že se jedná o „jediný festival svého druhu v Čechách“. V čem přesně tkví ta jedinečnost?

Pokud vím, jiný festival zaměřený na vokální hudbu, konkrétně sílu a možnosti hlasu v klasické hudbě, u nás neexistuje. Obecně mě baví přistupovat k věcem jinak, raději jdu hlavou proti zdi než prošlapanou cestou. Snažím se ale jako ředitelka a dramaturgyně festivalu dělat svou práci dobře a poctivě především pro naše publikum. Usilujeme o to, abychom soustavně nabízeli kvalitní a originální programy využívající lidský hlas různými způsoby, často v kombinaci s dalšími uměleckými obory či na žánrové hraně. Chceme se pokusit vychovat novou generaci posluchačů klasické hudby v regionu, proto mladé věkové skupiny do festivalu aktivně zapojujeme. Přitom však stále hledáme nové cesty i ke starším generacím. Působíme často na nečekaných místech, protože věříme, že kdo bude chtít, ten si nás najde. A úplně upřímně – návštěvnost máme stejnou nebo větší, než je běžné u podobných akcí v Praze, s tím rozdílem, že tady nám jdou naproti kraje, města, obce, spolky, instituce, starostové i duchovní. Jinak doufám, že tu jedinečnost jsem alespoň částečně dokázala zachytit v předcházejících odpovědích. A moc děkuji za možnost vyprávět touto cestou o svých uměleckých počinech i o Hlasech tří světů.

Foto: Banka Fabiánová, Jan Purkrábek