„Někdejší setkání Viléma Veverky s Dominikem Wollenweberem přineslo pozvání k oslavě dvaceti let na scéně.“

„Rytmus, melodika a precizní barokní styl měly ve Vilému Veverkovi a Dominiku Wollenweberovi svrchované interprety.“

„Třetí pokračování projektu No Limits naplnily vesměs skladby Martina Hyblera. Umělecké i osobní přátelství vede autora k vynikajícím, doslova ‚na tělo‘ psaným kompozicím.“

Poslední říjnový den věnoval hobojista Vilém Veverka již třetímu projektu No Limits v prostorách Pražské křižovatky, aby současně připomněl dvacet let své bohaté kariéry po studiích HAMU a následně Hochschule für Musik v Berlíně. Vzácným hostem koncertu byl renomovaný hráč na anglický roh Dominik Wollenweber.

Dramaturgie koncertu uvedla nejprve klasický repertoár od baroka po současnost a poté „nový formát koncertu“ No Limits, který přináší jiný zážitek a ambici emancipovat živé umění. Veverkovo někdejší setkání s Dominikem Wollenweberem přineslo pozvání tohoto vynikajícího hráče na anglický roh k oslavě dvaceti let na scéně. Celosvětově uznávaný sólista se stal Veverkovým pedagogem v Berlíně a rovněž kolegou v orchestru špičkové Berlínské filharmonie; dnes jsou blízkými přáteli, kteří se stále navštěvují a vždy si spolu rádi zahrají i na pódiu.

Dominik Wollenweber s chutí provedl v první části koncertu s Vilémem Veverkou dvě skladby Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750). Sonátu G dur, BWV 530 pro hoboj, anglický roh a continuo a Sonátu d moll, BWV 527 pro stejné obsazení zahráli oba sólisté za doprovodu cembalisty Filipa Hrubého a kontrabasisty Ondřeje „Mácy“ Štajnochra. Známé barokní sonáty dostaly ve vynikajících sólistech svěží, energické a technicky vybroušené podání, neskutečně zpěvné a vzájemně se doplňující barevností zvuku jejich nástrojů. Rytmus, melodika a barokní styl měly ve Vilému Veverkovi a Dominiku Wollenweberovi svrchované interprety se svítivými výškami, půvabnými sekvencemi se vzájemným proplétáním melodických běhů v obou nástrojích, pečlivými trylky a charakteristickými barokními ozdobami. Souhra byla výtečná mezi sólisty i continuem, suverénním kontrabasem a hezky znělým cembalem.

Po precizní Bachově Sonátě G dur uvedl Dominik Wollenweber světovou premiéru německého skladatele Christiana Josta (*1963), který mu věnoval sólovou skladbu Portrait II. Anglický roh rozezněla nejprve krásná rozevlátá melodie střídaná rytmickým intermezzem s přechodem do volnějšího tempa. Wollenweberova virtuozita vynikla v náročných intervalových přechodech s krátkými úryvky, hebký tón anglického rohu byl překrásně znělý i v hlubokých polohách; vyznění tématu sólové skladby působilo jako polemika, jež vyzývá k zamyšlení.

Oba sólisté se poté opět spojili k úžasnému provedení oblíbeného Adagia, op. 11 Samuela Barbera (1910–1981), kde se v adaptaci „Doktora H“ (Martina Hyblera) doprovodu pro dvě elektrická piana a kontrabas ujali Martin Hybler s Filipem Hrubým a Ondřejem Štajnochrem. Půvabný volný začátek tklivé melodie se jakoby zdáli přibližuje a zvedá v sólech s nádherně jemným doprovodem táhlých tónů, kde rozvíjející se melodická linka i ve variacích navozuje neskutečný pocit pouhého snu.

Současná hudba zněla také v následující skladbě Jana Klusáka (1934) Priápeia z roku 1986, v nové úpravě, dle Martina Hyblera, „remixu“ pro hoboj, elektroniku a kontrabas. Průzračný hudební tok melodie s kapkami jednotlivých tónů hoboje provázely elektrické varhany jako bublající potůček, hoboj se vznášel jako ptačí zpěv nad krajinou plnou jasu s náznaky přelévání vodní hladiny. Závěr zvážněl v hobojovém sólu stoupajícímu stále výš v lince po okraj naplněné emocemi. Uvedení úpravy skladby Jana Klusáka bylo poctou skladateli k 90. narozeninám a spolu s premiérou Christiana Josta tvořilo vrcholy večera.

Nadešla chvíle připomínky patnácti let spolupráce s vydavatelstvím Supraphon, které připravilo pro Viléma Veverku jubilejní Zlatou desku, udělenou hobojistovi za jeho úspěšné nahrávky. Umělec převzal Zlatou desku z rukou Lindy Hrůzové, která ocenila dlouhotrvající spolupráci s Vilémem Veverkou jako vysoce umělecky hodnotnou a současně obchodně velmi úspěšnou, což je zárukou spolupráce do budoucna. Vilém Veverka převzal ocenění jako významný krok na své sólové dráze a uvedl Dominika Wollenwebera jako důležitou součást této cesty. Díky patřily také posluchačům, kteří plní sály všech Veverkových koncertů a zajímají se o každou jeho novou nahrávku.

První část koncertu zakončilo opět vynikající provedení Bachovy Sonáty d moll, BWV 527, v němž se blýskli Vilém Veverka a Dominik Wollenweber jako špičkoví sólisté. Zakončili tzv. klasickou část jubilejního koncertu.

Druhá část patřila projektu No Limits 3, jako úspěšné pokračování „nového formátu koncertu“, které Vilém Veverka zahájil v roce 2021 s ansámblem TRIOplus: Martin Hybler (klávesové nástroje), Tomáš Hobzek (bicí) a Ondře Štajnochr (kontrabas, basová kytara). Druhé pokračování projektu No Limits naplnily vesměs skladby Martina Hyblera (*1977), který tvoří pro Viléma Veverku již dvacet let a umělecké i osobní přátelství vede autora k vynikajícím a doslova „na tělo“ psaným kompozicím. V Pražské křižovatce tentokrát zazněla světová premiéra Hyblerovy skladby NacktWerk pro hoboj, jazzové trio a elektroniku. Rozjíždějící se tóny elektrických varhan připomínaly blížící se vlak a varovný tón hoboje zněl jako houkání lokomotivy, bicí zvýšily dynamiku souhry sóla s triem i v disonancích přecházejících do bohatého pulzujícího souzvuku. Hoboj naléhal, pískal, ale opět byl vtažen do neúprosného tepu, z něhož se vymanil sestupnou škálou končící trylky. Novou energií z úžasného tempa zvolnil, ozvaly se jednotlivé tóny přecházející do ostré, ale krásné melodické linky zakončené houkáním, jako návrat k počátku.

Další dvě skladby The J. – M. Jarre Contribution by Doktor H a L´Espace 2024 (opět světová premiéra) komponoval Martin Hybler přímo pro Viléma Veverku s Dominikem Wollenweberem. První skladbu provází jazzové trio a elektronika, druhou elektronika a kontrabas. K elektronickým varhanám se přidávaly ostatní s chvatem a neustávajícím během, střídal se ruch a volnější pasáže, prvky původní skladby Contribution se občas vynořily a opět byly pohlceny. Hoboj si proklestil cestu hudebním děním, aby zazářil a znovu se ponořil. Mírnější tempo i dynamika L´Espace 2024 daly vyniknout souhře sólistů, zpěvný tón hoboje doplnil anglický roh v nižší poloze s pěkným souzvukem. Měnící se tempo vytvářelo atmosféru, doprovod se vlnil jako voda, trylky v sólech zjemňovaly a zpomalovaly, postupně se vše zklidnilo s hezkými pasážemi obou nástrojů.

Další skladbu Martina Hyblera, známou Question Marks pro hoboj a jazzové trio, uvedl expresivní hoboj a jazzové trio pokračovalo ve zvyšujícím se tempu s efektním sólem bicích, vzápětí klávesy přenesly melodii do jiné dimenze. Skákavý rytmus, překotný ale společný, dal prostor rozezpívanému hoboji. Vrcholné kvality všech nástrojů s hobojem vytvořily jednolitý celek, působící jako improvizace hudebníků, kteří na sebe výborně reagují.

Závěr večera patřil skladbě Chicka Corey Spain, inspirované Rodrigovým Aranjuez. Melodičnost a emoce hoboji velmi slušely a změna rytmu přinesla kontrast s plným nasazením doprovodu, který dospěl až ke vzrušujícímu závěrečnému hobojovému sólu. 

Sál plný energické hudby odměnil publikum potleskem i obdivnými výkřiky, poděkováním byly oblíbené přídavky My Way a Ástor Piazzolla i pozvání na další koncerty. Vilém Veverka si publika velmi váží a odezva sálu tomu plně odpovídala.