„Poslouchat šestou symfonii Gustava Mahlera, rodáka z Vysočiny, nejspíš nebude snadné pro každého – jedná se o závažné dílo, jak hudebním obsahem, tak svou délkou.“

„Překvapila mě odvaha, s jakou se do kompozice od samého jejího začátku čeští filharmonici pustili.“

„Už chyběl jen malinký kousek k tomu, aby se k posluchačům nesla čistá hudba, bez jakéhokoliv tlaku či nejmenšího rušivého interpretačního zabarvení.“

Abonentní řady 127. sezony České filharmonie uzavírají tři koncerty, na kterých od 7. do 9. června šéfdirigent a hudební ředitel orchestru Semjon Byčkov uvádí celovečerní dílo, Symfonii č. 6 od Gustava Mahlera. Provedení symfonie, kterou snad sám Mahler původně pojmenoval „Tragická“, se na středečním koncertě 7. června v Dvořákově síni pražského Rudolfina setkalo s velkým ohlasem. Tyto koncerty jsou také posledními koncerty s violoncellistou Karlem Stralczynským, který v České filharmonii po bezmála 43 letech služby končí své působení.

Poslouchat šestou symfonii Gustava Mahlera, rodáka z Vysočiny, nejspíš nebude snadné pro každého – jedná se o závažné dílo, jak hudebním obsahem, tak svou délkou. Na ploše bezmála osmdesáti minut se rozkládá kompozice o čtyřech větách, tento fakt svědčí o obrovské hudební stavbě. Velké obsazení orchestru, hutná instrumentace, použití dechových nástrojů v jejich průrazných rejstřících, to vše může vyústit v to, že se posluchač v kompozici ztratí. V případě České filharmonie tato obava ale nebyla naplněna.

Překvapila mě odvaha, s jakou se do kompozice od samého jejího začátku čeští filharmonici pustili. Hudební myšlenky vyzněly jasně a zřetelně, byly uvedeny s velkou energií, z orchestru vyčnívaly právě ty nástroje, které vyčnívat měly, aby se pro posluchače zachovala jasná struktura. Všechno bylo vyvážené, ale přitom ne konvenčně, spíše revolučně, jako by primárním cílem bylo odrazit „pravdu“ obsaženou v kompozici bez příkras, což nikdy není snadná ani bezproblémová cesta. Forte zněla velmi intenzivně a o to subtilněji, avšak konkrétně a prostě, vyzněla piana. Sóla koncertního mistra Jana Fišera byla strhující. Jeho jemné vibrato a hluboce procítěný tón se nesl Dvořákovou síní Rudolfina s velkou intenzitou a nutil člověka k zamyšlení, lákal k zaposlouchání.

O pořadí druhé a třetí věty se údajně vedou spory, protože sám Gustav Mahler pořadí vět změnil těsně před premiérou této symfonie v roce 1906 na Andante moderato – Scherzo. Později se ale podle telegramu jeho manželky Almy přiklonil k původnímu pořadí. Také Semjon Byčkov uvedl symfonii v tomto pořadí: Scherzo – Andante moderato.

Druhá věta Scherzo byla z mého pohledu poslechově poněkud náročnější; ve volnějších částech bylo obtížné se orientovat a neztratit se. Zvuk třetí věty Andante moderato od začátku naplnil celou Dvořákovu síň lehkostí, samozřejmostí, velkou koncentrovaností zvuku a už chyběl jen malinký kousek k tomu, aby se k posluchačům nesla čistá hudba, bez jakéhokoliv tlaku či nejmenšího rušivého interpretačního zabarvení. Pizzicata ve smyčcových nástrojích zněla neobyčejně zřetelně a jasně. Orchestr nepolevil v napětí ani na větších pianových plochách a Semjon Byčkov dokázal mistrně vybalancovat poměry jednotlivých hlasů, aby zvuk byl plný a hudební tkáň zvukově konkrétní i v nižších dynamikách.

Ve čtvrté větě byla osudová nekompromisnost, „tragičnost“ a průraznost nejvíce patrná. Žesťové nástroje (především trombony) hrály intenzivně, místy ostře jako břitva. Jakási surovost se stala významným prvkem tutti souzvuků. Pozornost si zasloužili také hráči na perkuse, které Mahler ve své šesté symfonii hodně využívá – například kladivo, které by mělo symbolizovat údery osudu.

Semjon Byčkov diriguje způsobem naprosto nesrovnatelným s většinou dirigentů na našem území. Čiší z něj absolutní koncentrace, vědomí zodpovědnosti, touha potřebnou energii napřít na naplnění hudební představy a dát dílu vše, co je nutné. Možná právě díky tomu bylo provedení Mahlerovy Symfonie č. 6 v podání České filharmonie neobyčejné a strhující. Po posledním tónu jsme všichni (včetně dirigenta) ještě nějakou chvíli zůstali zahloubáni ve svých myšlenkách a nechali v sobě doznít toto velké dílo. Filharmonici v čele se Semjonem Byčkovem byli oceněni dlouhým potleskem vestoje.