„Z dirigentky čišela zkušenost, uvolněnost, lehkost a grácie, a to zejména v porovnání s jejími mladšími kolegy.“

„Při gradaci, zhruba v druhé polovině věty, dokonce zahodila taktovku a nechala promlouvat pouze gesta holých, z výjimečného okamžiku třesoucích se rukou.“

„Po doznění poslední skladby, za stálého potlesku publika nastoupili všichni absolventi kurzu a Maestro Martin Sieghart jim po krátkém, německo-anglickém projevu rozdal diplomy.“

Třetí březnový den byla v sále Reduta Moravské filharmonie Olomouc koncentrována veškerá pozornost na dirigenty z Jižní Koreje, Litvy, Polska, Rakouska, Číny, Řecka, Turecka i USA. Ti zde během závěrečného koncertu, jenž byl vrcholem Mezinárodních dirigentských kurzů, předvedli nově nasbírané postřehy a zkušenosti, které jim během lekcí předal umělecký vedoucí a dirigent Maestro Martin Sieghart. Desítka vybraných dirigentů a dirigentek tam společnými silami uvedla Symfonii č. 39 Es dur Wolfganga Amadea Mozarta, Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského a Symfonii č. 4 Johannesa Brahmse.

Úvodní skladbou večera byla Mozartova Symfonie č. 39 Es dur KV 543, o jejíž dirigování se podělili hned 3 dirigenti, díky čemuž se posluchačům naskytla velmi zvláštní možnost potlesku mezi jednotlivými větami. Mohli tak ocenit um každého z nich. První věta pod vedením turecké dirigentky Öykü Yanik začala majestátním úvodem s fanfárami v žesťové sekci. Po ní následovalo Allegro v sonátové formě, které však některými rysy, například hlasitým výbuchem následujícím po jemnějším úvodu, navázalo na galantní styl, který ovlivnil Mozartovo nejranější symfonie. Právě jemná atmosféra první věty přesně seděla i poměrně chladnému, leč soustředěnému dirigování s ostrými a přesnými pohyby Öykü Yanik, která však v dynamičtějších pasážích dokázala z orchestru svou energií získat dostatečný důraz i sílu. Pomalá druhá věta pod taktovkou Lotyše Jurise Azerse začala tiše ve smyčcích a rozrostla se do zbytku orchestru. Tichý hlavní motiv a energické, poněkud rozrušené přechody jsou pro tuto část charakteristické. Na rozdíl od Yanik, Azers předvedl hodně emocí, vyjádřených jak mimikou, tak i skrze velkolepá, leč ladná gesta v gradačních částech. Za zmínku též stojí velký cit pro dynamiku a detailní práce s jednotlivými nástroji. Třetí a čtvrtá věta patřila mladičké polské dirigentce Hanně Derej, která v symfonii předvedla nejjistější, nejpreciznější a nejenergičtější výkon. Třetí věta má velmi zajímavý menuet a jako trio je zde užit rakouský lidový tanec zvaný „Ländler“. Je v triu ozvláštněn neobvyklým zabarvením druhého klarinetu. Melodie tohoto konkrétního lidového tance pochází z místních pijáckých písní, které byly ve Vídni oblíbené na konci 18. století. Dirigentka kromě klasických pohybů rukou ještě navíc artikulovala stěžejní rytmické a melodické prvky ústy, což zřejmě napomohlo k precizní koordinaci jednotlivých nástrojových sekcí. Ve čtvrté a finální větě předvedla Derej mnohem větší energii a důraznost, jelikož se jedná o rychlou a dynamickou část s virtuózními prvky. Patrná byla i větší uvolněnost a prožitek, který dávala najevo zejména emocemi projevenými mimikou.

O Musorgského desetidílnou suitu Obrázky z výstavy v orchestraci Maurice Ravela se podělila trojice dirigentů: Robert Liu (Čína/Nový Zéland), Kibum Nam (Jižní Korea) a Karlis Richards Ostrovkis (Lotyšsko). Musorgskij vycházel z kreseb a akvarelů Viktora Hartmanna, které vznikly převážně během umělcových cest do zahraničí. K místům, kde působil, patří Itálie, Francie, Polsko, Rusko a Ukrajina. Dnes je většina Hartmannových obrázků z výstavy ztracena, takže v mnoha případech nelze s jistotou říci, která Hartmannova díla měl Musorgskij na mysli. Na první a druhou Promenádu, Skřítka a Starý hrad za dirigentským pultem stanul suverénně, s velmi vzpřímeným postojem Robert Liu. Jasnou a ostrou gestikulací, bez mimiky, s často velmi expresivními, jindy zase velmi rozvážnými gesty se strojovou přesností a precizností vedl velmi energicky znějící orchestr. Následujících pět částí, tedy Bydlo, Promenáda, Tanec kuřátek ve skořápce a Samuel Goldenberg a Shmuyle dirigoval s velmi silnými pozitivními emocemi, úsměvem na tváři a ladnými, uvolněnými gesty Kibum Nam. Zvážněl pouze při části nesoucí název Bydlo, kde dochází k několika rytmickým i dynamickým změnám, které naznačují, že se volský povoz (bydlo) blíží, míjí posluchače a poté se vzdaluje, aby mohl v následujícím Tanci kuřátek ve skořápce opět upustit uzdu, uvolněně poskakovat a těmito skákavými pohyby zdůrazňovat dynamiku. Závěrečných 5 částí, tedy Trh v Limoges, Katakomby, S mrtvými řečí mrtvých, Baba-Jaga aneb Domek na kuří nožce a Velká brána Kyjevská zaznělo pod vedením Karlise Rihardse Ostrovkise. Ten předvedl velmi ladná, avšak jasná a precizní gesta, s velkým důrazem na dynamiku, s citem a jemností. V závěrečné části skladby, Velké bráně Kyjevské, která je skutečným vrcholem díla, dokázal orchestr přivést k velmi silné gradaci a zprostředkovat emoce, které dával i on sám najevo a při závěrečném aplausu na něm bylo znát opravdové, pokorné dojetí. Mimo jiné gestem vyzdvihnul dechovou sekci, která během celé skladby hrála skutečně fenomenálně.

Závěrečnou skladbou večera byla Symfonie č. 4 e moll op. 98 Johanessa Brahmse. Po jednotlivých větách se vystřídali Vera Volchansky (USA), Yijie Li (Čína), Aléxandros Emmanuil Velonis (Řecko) a Dorothy Khadem-Missagh (Rakousko). Na první pohled zkušená dirigentka Vera Volchansky ihned po příchodu za dirigentský pult navázala kontakt s orchestrem a v rytmu dechu započala první, silně organickou a neustále se rozvíjející větu symfonie. Z dirigentky čišela zkušenost, uvolněnost, lehkost a grácie, a to zejména v porovnání s jejími mladšími kolegy. Oproti tomu působila kontrastně jemná, rozvážná, mírně nervózně vypadající gestikulace Yijie Li, kterou předvedla během druhé věty, jíž tento přístup však nebyl na škodu. Tato část s tématem ve frygické stupnici E, které zaznívá na začátku bez doprovodu a na konci s bujným orchestrálním doprovodem v dominantní stupnici, má modifikovanou sonátovou formu bez rozvíjející části. Třetí věty se s návalem energie a výraznými gesty chopil řecký dirigent Velonis. Za vyzdvihnutí stojí zejména kontakt s orchestrem, smysl pro detaily a dynamická práce s jednotlivými hráči. Poslední věta, které se zhostila Khadem-Missagh, je pozoruhodným, vzácným příkladem symfonické passacaglie, která je podobná chaconě s drobným rozdílem, že se téma objevuje ve více hlasech než v basu. Pro opakující se téma Brahms adaptoval téma chaconny ze závěrečné věty kantáty Johanna Sebastiana Bacha Nach dir, Herr, verlanget mich, BWV 150. Dirigentka vedla orchestr s velkou jistotou a energií, která jí elektrizovala celým tělem. Výrazná byla taktéž vizická komunikace s jednotlivými hráči orchestru. Při gradaci, zhruba v druhé polovině věty, dokonce zahodila taktovku a nechala promlouvat pouze gesta holých, z výjimečného okamžiku třesoucích se rukou.

Po doznění poslední skladby, za stálého potlesku publika, nastoupili všichni absolventi kurzu a Maestro Martin Sieghart jim po krátkém, německo-anglickém projevu rozdal diplomy. Zakončil tím nejen jejich cestu ve zdokonalování dirigentských schopností, ale také celý pozoruhodný večer.

*******

Foto: Šimon Kadula