„Koncert, na kterém Martina Janková zpívala písně z přelomu 18. a 19. století, byl o mnohé ochuzen.“
„Martina Janková dávala písním v dikci a výrazu velkou, krásnou živost a pravdivost, aniž by jakkoli přeháněla.“
„Umí přidat do hlasu rozmarnost, umí zpěvem vyprávět, nerozpakovala se několikrát zpívanou situaci přednesem, gestem a mimikou skutečně zahrát.“
Každý návrat Martiny Jankové ze Švýcarska do Čech je pro publikum radostí. Pěvkyně kolem sebe šíří pokojnou a prozářenou náladu, její hlas pozitivní pohodu. Nebylo tomu jinak ani při jejím výrazně komorním recitálu na festivalu Pražské jaro, kdy jí partnerkou na pódiu byla v pátek Barbara Maria Willi. Jedinou vadou byla akustika. Do kostela svatých Šimona a Judy písně s doprovodem kladívkového klavíru nepatří. Ani kdyby měly duchovní texty.
Poslech krásné hudby v pěkném prostředí zážitek doplňuje a povyšuje. Jde tedy o to, jestli písňový večer uspořádat v prostředí jednoduchém či strohém a soustředit se zpěv a každé slovo, nebo mít hezký pocit z esteticky hodnotného a působivého prostředí, ale slovům v podstatě nerozumět. U Šimona a Judy vycházejí některé vokální programy v celkovém dojmu pěkně - mívá tu své pravidelné koncerty Pražský filharmonický sbor, prostoru sluší stará hudba. S komorním repertoárem typu smyčcového kvarteta už je to horší a klavír tam zní vyloženě divně.
Historický kladívkový klavír má nejen subtilnější, ale i sušší zvuk, má tedy proti modernímu mnohem víc rezonujícímu klavíru výhodu. Přesto byl koncert, na kterém Martina Janková zpívala písně z přelomu 18. a 19. století, o mnohé ochuzen. Přinejmenším do celé druhé vzdálenější poloviny auditoria se zvuk nesl trochu méně a kontakt mezi interpretkami a posluchači nebyl tak blízký, jak by si to charakter subtilní poezie zasloužil.
Písně Wolfganga Amadea Mozarta, Josepha Haydna, Václava Jana Tomáška, Leopolda Koželuha, Johanna Jozefa Röslera a Jana Václava Kalivody, které během večera zněly, nejsou sice z úplně přesně stejné doby, ale přesto mají některé společné znaky – nejsou to písně subjektivně romantické, ale vesměs ušlechtile pravidelné, místy hravé nebo posmutnělé, ale vždy v rámci daného stylu dokonalé. Martina Janková jim dávala v dikci a výrazu velkou, krásnou živost a pravdivost, aniž by jakkoli přeháněla. A Barbara Maria Willi přidávala stejně bohatě odstiňovanou, rozvlněnou a neustále proměňovanou a podobně pozitivně vstřícnou, nekonečně perlivou řadu nenápadných figurací, běhů a akordů, stejně jako u sólistky rozpjatou mezi uvolněností a kázní, mezi spontánností a znaleckou věcností.
Šlo o repertoár, který obě umělkyně, evidentně obdobně umělecky naladěné, už natočily na CD. Repertoár promyšlený, prožitý a usazený. Žádná z písní se nezdála být horší než ostatní, všem daly interpretky úctu a pozornost. Tomášek je psal v Praze na německé texty, Koželuh ve Vídni na italské, Haydn při pobytu v Londýně na texty anglické. Němčina však v užitých básních na koncertě převažovala. Některé písně odezněly přes velmi zřetelné a poctivé pěvecké uchopení bez zanechání hlubšího dojmu, jiné však zůstaly v paměti jako skutečné skvosty, charakteristické a jedinečné. Z čistě hudebních důvodů.
Od Koželuha zazněl výběr z Italských ariett. U Voříška bylo už asi přítomno něco z budoucího romantismu, stejně jako u Kalivody. Méně uváděným autorem byl v programu Rösler, který nesmí být zaměňován s Rösslerem-Rosettim; mezi čtyřmi z jeho písní bylo i zhudebnění básně „An die Entfernte“ (Vzdálené milé), kterou napsal Goethe, a básně „Herbstlied“ (Podzimní píseň), jejímž autorem byl jiný často zhudebňovaný básník Ludwig Tieck. Martina Janková umí přidat do hlasu rozmarnost, umí zpěvem vyprávět, nerozpakovala se několikrát zpívanou situaci přednesem, gestem a mimikou skutečně zahrát, zejména u Mozarta. Právě jeho písně, jakkoli nejde o tu nejpočetnější a nejtypičtější součást jeho odkazu, se mimoděk ukázaly být jako jedny z nejzajímavějších.
Foto: Pražské jaro – Zdeněk Chrapek
