„Roman i Karel publikum doslova rozparádili natolik, že si vynutilo dva přídavky a zahrnulo umělce dlouhými ovacemi.“

„Role kmotra zmíněného cédéčka se ujal Lukáš Hurník.“

„Dopídit se partitur bylo očistcem spojeným s takřka detektivním pátráním. Velká zásluha patří Karlu Košárkovi.“

Poslední listopadový čtvrtek tohoto roku přinesl pražskému publiku koncert Romana Janála a Karla Košárka. Kromě něj ale také besedu, a hlavně křest jejich nového alba písňového repertoáru na slovenskou lidovou poezii Bohuslava Martinů a Mikuláše Schneidera-Trnavského.

Když jsem počátkem loňského roku uváděl koncert spojený se křtem alba s etiketou vydavatelství ArcoDiva, zavalila nás o pár dnů později poprvé covidová vlna. A uvěznila nás, působící v kultuře obecně a v hudbě zvlášť, vesměs doma a bez práce. Od té doby uteklo dvaadvacet měsíců, plných neklidu, nejistot i nadějí – a nyní jsem cestou na podobně koncipovanou akci vyslechl z rádia informaci, že za pár hodin nastane opět nouzový stav… Točíme se z nejrůznějších příčin už 666 dní v kruhu a jsme všichni unaveni, otráveni, v tísni.

Jako lék proto zachutnal početnému – a ve své většině poučenému – publiku v sále Novoměstské radnice v Praze koncert 25. listopadu večer. S brilantním podáním slovenských lidových písní na něm vystoupili barytonista Roman Janál a klavírista Karel Košárek. Součástí půldruhahodinového potěšení byla i krátká beseda s protagonisty a křest CD s identickým repertoárem, které posílá na trh opět vydavatelství ArcoDiva, známé svou objevnou dramaturgií.

Jak tento projekt vznikl, zajímalo mezi diváky i několik významných hostů. Ozdobou akce byla zajisté Jeho Excelence velvyslanec Japonska v České republice, pan Hideo Suzuki, s chotí Atsuko, která zároveň předsedá Asociaci chotí zahraničních diplomatů, zaměřené na společenské akce s charitativním dopadem. Na výsostné území hlavního města Prahy vklouzla též hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková. Nejvíc ale zahřála přítomnost řady výborných hudebnic i hudebníků, násobená producentskými osobnostmi typu Petra Chmely, jehož báječný veleslavínský klub – či spíše areál – Doupě poskytuje prostor nejen jazzovým či rockovým, ale také klasickým hudebníkům, mezi jinými Karlu Košárkovi. Pomyslnou šlehačkou na návštěvnickém dortu pak byla účast těch, kteří se na vzniku alba či na přípravě koncertu přímo podíleli. Hudební režisér a znalec lidové hudby nad jiné Jaroslav Krček, který omluvil nepřítomnost zvukového mistra Karla Soukeníka pro nemoc. Samozřejmě ředitel vydávající ArcoDivy Jiří Štilec. Producentka Kateřina Klimánková. A v den, kdy by jeho tatínek Ilja dovršil magické devětadevadesátiny, se role kmotra zmíněného cédéčka ujal Lukáš Hurník.

Ještě předtím však pod vysokým stropem bezmála čtvercové místnosti, která akustice dvakrát nepřeje, zazněly dva ze tří sevřeně koncipovaných hudebních bloků. Zároveň tím narýsovaly obsah alba, přinášejícího několik úprav slovenských lidových písní od Bohuslava Martinů, který k nim zahořel po své mladistvé návštěvě Vysokých Tater, ale především cenné – protože neprávem zapomenuté – skvosty téhož ražení od Mikuláše Schneidera-Trnavského. Tento „slovenský Janáček“ či „maďarský Kodály, případně Bartók“, narozený roku 1881 logicky v Trnavě, vytvořil kromě vlastních kompozic pozoruhodnou sbírku slovenských lidových písní, po nichž pátral v nejzasutějších koutech své vlasti. „Zároveň byl váženým pedagogem, působil neuvěřitelných devětačtyřicet let jako regenschori v dómu svatého Mikuláše v Trnavě a skládal duchovní hudbu, za kterou dokonce obdržel roku 1933 Řád svatého Řehoře od samotného papeže Pia XI.,“ upřesnil při besedě Roman Janál, který přednes písní ve slovenštině, včetně těch v tom či onom dialektu, suverénně zvládá. Je totiž po mamince Slovák a tato poetická řeč zní proto v jeho ústech zcela samozřejmě, autenticky. A nejen to. Jak zcela trefně podotkl Jaroslav Krček, „Roman ani na okamžik při zpěvu lidových písní nepodléhá operní manýře, v mnoha jiných případech tak časté. Zpívá samozřejmě s patřičným fondem a nasazením, ale s citem pro civilnost, nepředstíranou lidovost.“

Mluvě o Mikuláši Schneideru-Trnavském, kromě papežského řádu obdržel ještě doma na Slovensku během čtyřicátých let 20. století dvě státní ceny a dva roky před smrtí, v šestapadesátém, dokonce titul národní umělec. Tím zvláštnější – a smutnější – je, že nedlouho poté, co opustil tento svět, jako by se po něm země slehla. Dopídit se partitur bylo – přes překážku v podobě nepochopitelné lhostejnosti potomků k cennému odkazu – očistcem spojeným s takřka detektivním pátráním. Velká zásluha patří Karlu Košárkovi za to, co na projektu odpracoval: „Nejprve jsem na různých koncertech zařazoval vedle Janáčka, Martinů, ale i Dvořáka také pár ukázek od Schneidera-Trnavského. Líbily se mi čím dál tím víc, začal jsem po nich pátrat. Zapojil jsem do díla Romana Janála, který následně přesvědčil Jiřího Štilce, aby tyto úpravy slovenských lidových písní vydal.“ Dějinnou zásluhu na tom má pražská tramvaj č. 22, kde se prý pánové za jízdy svižně domluvili a závazně si plácli.

Karel Košárek se v myšlenkách vrátil k natáčení, které pro něj bylo „zároveň rozkoší i frustrací“. Proč? „Člověk si uvědomuje, že každou píseň lze podat, interpretovat několika různými způsoby podle momentálního citového rozpoložení. Jenže na nahrávce se pak nezbytně objeví jen jedna jediná verze… Ještě že jsme se mohli spolehnout na pana Krčka, který když řekl, že tohle je ta správná, tak to taky ta správná byla!“

Nedá se zatím posoudit, jak se případně lišilo jevištní podání od tvaru z nahrávacího studia, protože album ještě není vylisované. Jak vysvětlila producentka Kateřina Klimánková, Romanova agilní dcera, k dispozici byl na křest jen – jejími slovy – „falešníček“ neboli obal s originálním výliskem, který jsme na pódiu střežili jako oko v hlavě. A také šampaňským polili střídměji než kdysi, roku 1904, slovenský básník Hurban-Vajanský při martinských slavnostech Mikuláše Schneidera, když ho vlastenecky přesvědčil o potřebě druhého, ryze slovenského příjmení a přitom mu hlavu zalil bublinkovým mokem a s chutí zulíbal.

Kmotr alba Lukáš Hurník, jehož digitální stanice Český rozhlas D dur je mediálním partnerem alba, při svém – jako vždy duchaplném – laudatiu připomněl, jak nejméně třikrát v dějinách spasila vyčerpanou studnici vážné hudby právě hudba lidová – od Monteverdiho v dávných dobách až po world music v současnosti. A dovodil, že právě v této souvislosti není nelogický současný zájem mladých lidí o folklor, který by mohl Janálovu a Košárkovu albu přinést i jistý komerční úspěch. Samotné vydání podpořil zajímavý podnikatel Karel Kyovský, jehož celoplanetární úspěch s automaty na bitcoiny bere dech svou nápaditostí. A také dvě instituce – Státní fond kultury České republiky a Ochranný svaz autorský.

Roman i Karel publikum doslova rozparádili natolik, že si vynutilo dva přídavky a zahrnulo umělce dlouhými ovacemi. Skvěle si poradili i s akustikou, jejich tandem zněl vyváženě i srozumitelně. Svět za okny jako by aspoň na pár chvil zmizel; písně nás osvobodily z tísně. Uvědomil jsem si, že datum 25. listopadu bývá – zvlášť ocitne-li se v předvečer orgií konzumu zvaných Black Friday – od roku 1992 slaven po světě jistými skupinami lidí jako takzvaný Buy Nothing Day neboli Den bez nákupů. Ti, kteří se shromáždili v Novoměstské radnici radši než v některém z obchodních center, zjevně nelitovali. „Nakoupili“ totiž takový příděl emocí, jaký umí zprostředkovat jen hudba.

Foto: Zuzana Bönisch