„U houslisty je obdivu hodna naprosto čistá, jistá intonace, a to i v případě extrémních melodických skoků.“

„Miroslav Sekera nepůsobí na první dojem okázalostí, jde o umělce spíše skromného, nenápadného. Jeho výkony však vždy překvapí svojí technickou kvalitou a výrazovou hloubkou.“

„Ve společném přednesu byla jak spontánní citovost, tak eruptivní razance.“

Festival Dny Bohuslava Martinů se koná v Praze každoročně na přelomu listopadu a prosince. Letošní, již 29. ročník, byl otevřen 26. listopadu koncertem laureátů Soutěže Nadace Bohuslava Martinů v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce. Ve stejném sále se pak o tři dny později 29. listopadu konal zahajovací koncert festivalové řady, na němž za klavírního doprovodu Miroslava Sekery vystoupil houslista Ivan Ženatý.

V první části jejich programu nejprve zazněly Romantické kusy pro housle a klavír, op. 75 Antonína Dvořáka, následovala Sonáta pro housle a klavír č. 3, H303 Bohuslava Martinů. Druhou část večera otevřela Sonáta pro housle a klavír Luboše Sluky, následovala dvě dua pro housle a klavír Z domoviny Bedřicha Smetany. Závěrečnými ovacemi si publikum vyžádalo dva přídavky z tvorby Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse.

Těžištěm večera se stal konec první poloviny večera se čtyřvětým dílem Bohuslava Martinů, po jehož doznění se odehrál slavnostní akt předání medaile Nadace Bohuslava Martinů. Ivan Ženatý ji převzal z rukou předsedkyně správní rady Stanislavy Střelcové, laudatio pronesl Jiří Hlaváč. Pro Ženatého je to nepochybně významné ocenění, neboť se tím zařadil vedle renomovaných osobností, které byly touto medailí oceněny v minulosti, patří mezi ně mimo jiné cembalistka Zuzana Růžičková nebo dirigent Libor Pešek.

Duo Ženatý–Sekera není stálým uskupením. (Oba dva jsou svébytnými, samostatnými interprety s mezinárodní zkušeností, suverénně zvládajícími obory hry sólové, komorní, i té nejprestižnější, tedy před orchestrem.) Vzdor tomu svojí společnou hrou podali před domácím, tedy pražským publikem výkon důkladně propracovaný, přesný, prostě dokonalý, jemuž nelze po stránce technické, ani výrazové prakticky nic vytknout. Recenzentovi tedy v tomto případě nezbývá nic jiného než psát slova chvály a obdivu.

U houslisty je obdivu hodna kupříkladu naprosto čistá, jistá intonace, a to i v případě extrémních melodických skoků. Zvuková barvitost a šíře dynamického ambitu – to rozhodně není jen zásluha kvalitního nástroje, na nějž Ženatý hraje. Miroslav Sekera nepůsobí na první dojem okázalostí, jde o umělce spíše skromného, nenápadného. Jeho výkony však vždy překvapí svojí technickou kvalitou a výrazovou hloubkou. Mnozí mají v živé paměti jeho excelentní sólové vystoupení v Rudolfinu, oceněné bouřlivými ovacemi. Dalším dokladem jeho nesporně vysokého umění je nedávno vydané smetanovsko-lisztovské CD u firmy Supraphon.

Až na závěrečný brahmsovský přídavkek se interpreti soustředili výhradně na českou tvorbu. Stěžejní díla českého houslového repertoáru (Dvořák, Smetana) hrál Ženatý zpaměti, o notový zápis se opřel pouze v případě Sonáty Bohuslava Martinů. Bylo to nejrozsáhlejší a technicky nejnáročnější dílo večera. Zahrál je skvěle. Z not hrál rovněž Sonátu Luboše Sluky. Je obdivuhodné, jak organicky dílo tohoto soudobého českého skladatele (nedávno v duševní, nikoliv však tělesné svěžesti oslavil své 95. narozeniny) zapadlo do slohového konceptu večera. Výrazovými prostředky a tvůrčí metodou je Sluka spřízněn s tvorbou prezentovaných tvůrců 19. století. Něčím, co však je nejen pro mne jen těžko vysvětlitelné, je to, že Slukova hudba je vzdor tomu jednoznačně soudobá, svébytná, reflektující hudební myšlení druhé poloviny 20. století.

Výkon obou interpretů byl umělecky naprosto rovnocenný, nicméně z povahy skladatelských zadání je ve všech případech prioritní role houslí. Patrně díky dlouhodobému koncertnímu a pedagogickému působení Ivana Ženatého v cizině je na jeho hře patrný jistý odstup od vžité české interpretační tradice, reprezentované výkony například Václava Snítila či Josefa Suka, ač je Ženatý Sukovým neoficiálním žákem. Ženatý hraje jakoby rozvážněji, dalo by s říci, že distingovaněji, s jistým citovým odstupem. Vroucné široké vibrato však v jeho hře nechybí. Ve společném přednesu byla jak spontánní citovost, tak eruptivní razance. Tempa volili pomalejší, o to náročnějším úkolem pak pro ně bylo smysluplně propracovat každý detail – dařilo se. Za důkaz vysoké profesionality obou hráčů lze označit absolutní přesnost souhry jak při realizaci drobných rytmických hodnot, tak i při společném odsazování dlouhých not a při efektním uzavírání frází. Účelně si vždy vycházeli vstříc, zejména při přednesu závažných položek nebo figurativních ploch hudební struktury, přelévajících se z jednoho nástroje na druhý. Vskutku důstojný vstup do dalšího ročníku Dnů Bohuslava Martinů.

******

Foto: Michal Romanovský