Sedmnáctý ročník mezinárodního festivalu Hudební léto Kuks uzavřel v sobotu 15. srpna v kostele Nejsvětější Trojice Alinde Quintet. V programu sestaveném z děl českých autorů prokázal, proč dnes patří k nejvýraznějším domácím dechovým uskupením. Mezi strhujícím provedením Rejchova kvintetu a transkripcí Dvořákova Amerického kvartetu zazněl ve světové premiéře Volný pád Miloše Orsona Štědroně.

Mám rád koncerty, při kterých vychází najevo, nebo se prolíná vícero souvislostí. Ani poslední letošní letní podvečer v kukském svatostánku, organizovaný Královédvorským chrámovým sborem a správou zdejšího hospitalu, nebyl „pouhou“ prezentací hudebních děl. Návštěvníkům se při něm tentokrát dostalo řady pozoruhodných informací a vyjádření od uměleckého šéfa festivalu, interpretů i v současné době žijícího a tvořícího autora. Muzika je samozřejmě na prvním místě, proč však nepřipomenout kontexty vztahující se k jejímu vzniku a k místu, kde ji posloucháme. Kukský festival na tuhle přidanou hodnotu sází již od svého počátku. Znovu jsem se přesvědčil, že publikum ji s vděčností akceptuje.

Začalo to nenápadně slovy hned v úvodu, kdy byl Alinde Quintet představen coby těleso mladých, leč již zkušených a vyzrálých hráčů. Za tím se může skrývat třeba jen obyčejná zdvořilost. Pak ovšem před kostelní lavice přišli Anna Talácková (flétna), Barbora Trnčíková (hoboj), David Šimeček (klarinet), Petr Sedlák (fagot) a Kryštof Koska (lesní roh), pustili se do Dechového kvintetu F dur č. 1, op. 100 Antonína Rejchy a řady posluchačů byly okamžitě zasaženy mocným účinkem toku promyšleně zkomponované a prvotřídně zahrané hudby. Vstupní Lento nenápadně přinutilo všechny přítomné, aby odvrátili pozornost od vnějšího světa, a kontrastní Allegro con brio pak už vyžadovalo vnímat hudební myšlenky naplno. A že jich hned v první větě Rejchovy skladby je! Adagio a Menuetto vynikají silnými melodickými linkami, tempové označení Allegro vivo ve Finale předepisuje a také vyvolává komplexní pohlcení. Rejcha, Beethovenův současník, byl hluboce vzdělaným autorem, kromě vlastní tvorby se zabýval především na pařížské konzervatoři teorií hudby a své poznatky předával svým četným žákům, mezi něž patřili například Berlioz, Gounod či Franck. Byl to on, kdo definoval a ustálil složení dechového kvinteta v podobě, jak ho známe i dnes, a složil pro toto uskupení dvacet děl. Žádnému z nástrojů přitom nenadržoval, ani jej nepodceňoval, jejich party jsou rovnocenně náročné a během provedení si je posluchač užije úplně všechny v mnoha polohách.

A to je i základní přednost Alinde Quintetu, který založili před sedmi lety v Praze absolventi pěti předních hudebních univerzit v pěti různých evropských zemích. Kolektivní nasazení a souhra vycházejí v jeho podání zcela přirozeně, každý člen souboru křeše vlastní kamínek, jiskry z nich vzešlé do sebe mistrně zapadají a výsledný tvar má podobu pevného monumentu. Tónová, tempová a rytmická přesnost všech interpretů působí fenomenálně. Jejich vzájemná spolupráce je založena na precizní komunikaci, jako by si nechtěly připustit sebemenší odpočinek. Lahodnou dokonalost zvuku na Kuksu ještě umocnila měkká akustika prostoru. 

Půlhodinový ponor do světa Antonína Rejchy se stal působivým zážitkem. Barbora Trnčíková se vzápětí vyznala z obdivu k autorovi a prozradila, že Alinde Quintet zatím stihl nastudovat jeho čtyři kvinteta, lze se tedy ještě šestnáctkrát nač těšit! A pak se krátce hovořilo o Kuksu a o zdejším hraběti Šporkovi, jenž už o století dříve, v době vrcholícího baroka, posílal své muzikanty do evropských zemí, aby nasbírali co nejvíce potřebných zkušeností, a tak mohlo ve východních Čechách vzniknout hudební centrum. 

Že vzniklo, dnes dobře víme. Festival Hudební léto Kuks na slavnou historii každoročně navazuje dvojím způsobem: dává prostor novodobým zpřístupněním děl z místního bohatého archivu a objednává skladby u žijících autorů, jež uvádí ve světové premiéře. Letos zvedl rukavici Miloš Orson Štědroň, který obohatil program sobotního koncertu skladbou Volný pád. Jde o osmiminutovou kompozici, v níž hlavní příjemně melodický motiv „narušují“ vstupy jednotlivých střídajících se nástrojů, přičemž největší „drzostí“ vyniká klarinet. Myslím, že David Šimeček si hru nesmírně užil, ačkoliv zaštěbetat v pravou chvíli dozajista vyžadovalo být neustále ve střehu. Autor, který byl v Kuksu osobně přítomen, charakterizoval myšlenku a náladu svého nápaditého kousku, přiznaně inspirovaného šporkovskou Čarodějnickou árií, přirovnáním k člověku, jenž opustí letadlo a neustále se mu otevírá a zavírá padák. Vtipný a trefný výklad! Věřím, že i tvůrce byl se způsobem, účinně kombinujícím přesnost, živost a hravost, kterým členové Alinde Quintetu uchopili jeho skladbu, spokojen.

Ještě jeden okamžik pak nemohu opomenout. Ve svém kratičkém výstupu před posluchači složil Miloš Orson Štědroň nádhernou a odzbrojující poctu Antonínu Rejchovi, jehož hudbou, která předtím dozněla, se podle svých slov cítil být velmi pozitivně zasažen. Ocenil samozřejmě i interprety, z jejichž středu zaznělo, že jeho dojmy naprosto chápou, neboť i na ně působí Rejchův kvintet jako symfonie. Upřímný potlesk návštěvníků vyzněl jako obecné souznění.

Smyčcový kvartet F dur, op. 96, Americký Antonína Dvořáka provedený v úpravě Davida Waltera pro dechové kvinteto se stal pomyslnou třešničkou na kukském koncertním dortu. U podobných transkripcí je vždy zajímavé sledovat, komu a jak úpravce přisoudí jednotlivé pasáže původního díla. Zejména flétnistka Anna Talácková a hobojistka Barbora Trnčíková využily svůj prostor naplno, což ale neznamená, že bych chtěl jakkoli snížit výkon mužské části souboru. Možná, že jsem byl při vnímání jímavé, důvěrně známé muziky v netradičním obsazení přece jen ovlivněn i optickým sledováním jejího provedení… Rozhodně ale šlo o čistou hudební krásu ode všech. Coby přídavek zazněl ještě jednou Antonín Dvořák, tentokrát transkripce árie Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém, pod níž je podepsán Leonidas Sakellarides. To už jsem cítil z výrazů mnoha přítomných návštěvníků dojetí.

Alinde Quintet svým neokázalým, avšak do detailu vycizelovaným mistrovstvím prokázal, proč k patří ve svém oboru ke skutečné špičce. A pokud jde o festival na Kuksu, ten i letošním úspěšným ročníkem díky skvělé dramaturgií potvrdil svůj význam, dalece přesahující hranice regionu.

Foto: Miloš Šálek

Facebook X E-mail WhatsApp