„Operní zpěv je stejně fyzicky náročný jako vrcholová atletika, tudíž bychom ke svým tělům měli jako atleti přistupovat.“

„Lidé, kteří věří mladým talentům a podporují je, si možná ani neuvědomují, jaký dosah jejich pomoc může mít a jak je potřebná.“

„Propojovat naši rozdělenou společnost je jedním z úkolů soudobé hudby.“

Americký tenorista kubánského a kolumbijského původu Anthony León vyhrál Operalii 2022, kde získal i cenu Ferrera Plácida Dominga v kategorii Zarzuela, a v roce 2023 prestižní Laffontovu soutěž Metropolitní opery. V létě 2023 debutoval na festivalu v Aix-en-Provence a na Salcburském festivalu. V roce 2025 je očekáván v Los Angeles jako Ferrando v Così fan tutte či v berlínské Státní opeře jako Bizetův Nadir v opeře Lovci perel. Ještě předtím však vystoupí 7. ledna v pražském Rudolfinu s loňskou vítězkou Operalie Julií Roset na společném koncertu organizovaném Spolkem přátel hudebních talentů.

Pocházíte z rodiny lékařů. Bylo pro vás těžké prosadit si hudební dráhu?

Předem bych chtěl zdůraznit, že moje rodina je velice muzikální. Moji rodiče i bratr a několik mých strýců jsou sice lékaři, zároveň se ale aktivně věnují i zpěvu. Hudba i opera hrála u nás doma důležitou úlohu. Když mi byly dva roky, uměl jsem zazpívat celou árii La donna è mobile v italštině. Nicméně můj život byl nalinkován směrem ke zdravotnictví.

Popište nám blíže ten proces, kdy se ve vás zlomilo rozhodnutí, že život chcete zasvětit hudbě. 

V osmnácti letech jsem absolvoval masterclass u Randyho Billse, který mi následně napsal, že mám vše, co je zapotřebí k tomu stát se operním pěvcem. Já jsem si tehdy pomyslel něco ve smyslu, že se zbláznil, já přece budu doktorem, o tom nebylo nikdy žádných pochyb. Nicméně červíček v mé hlavě začal hlodat. Zhruba ve stejné době mi ve škole začala dělat zásadní problémy biologie, opravdu jsem se s ní musel mořit, abych nepropadnul. A pak mě najednou napadlo, zda je opravdu třeba se takto trápit. Jediné, na co jsem mohl myslet, byla hudba. Říkal jsem si, že jsou možná mé problémy ve škole znamením. A tak jsem se otevřel hudbě a zbytek už znáte. 

V té době jste byl už celkem zkušený hráč na klavír a saxofon. Nelákal vás jazz?

Na klavír jsem začal hrát pod vlivem své matky už ve čtyřech letech a v jedenácti jsem si přibral saxofon. Je pravda, že jsem vystupoval nejen ve školních, ale i jiných hudebních formacích, založil jsem saxofonové kvarteto, hráli jsme po klubech i na soukromých akcích nebo třeba v Disneylandu. Vydělával jsem si tak peníze při studiích. Jazz byl mým večerním alter-egem, nicméně nikdy se mi nedostal pod kůži natolik, abych chtěl být profesionálním jazzmanem. Naproti tomu, když jsem začal zpívat operu, bylo to naprosto přirozené, cítil jsem se jako doma. 

Jak to rozhodnutí přijala vaše rodina?

Na to si pamatuji velice živě: byli jsme s rodinou na výletě v Cheesecake Factory v mém rodném Riversidu v Kalifornii. Najednou přišla řeč na to, zda jsem se už rozhodnul pro svou medicínskou specializaci a já jim řekl: „Víte co? Chci studovat hudbu.“ To byl pro ně šok, zároveň se ale všichni automaticky domnívali, že mluvím o klavíru a saxofonu. Takže jsem jim připravil druhý šok, když jsem to upřesnil: „Chci zpívat“. 

Proč to pro ně byl takový šok? Přece jen vás celý život hudba obklopovala… 

To sice ano, ale na druhou stranu si všichni mysleli, že nezpívám. Přestal jsem veřejně zpívat, když jsem byl malý, jako dítě mě odrazovala pozornost, jaké se mi díky přednesu árií dostávalo. Ovšem co má rodina nevěděla, bylo, že jsem se po nocích potají zavíral do skříně a tam jsem si pro sebe zpíval operní hity, které jsem přes den poslouchal v podání Tří tenorů. Nevěděli ani, že jsem si před každým vysokým tónem do pusy cpal svetr, abych nikoho neprobudil. Takže v tomto ohledu to pro ně šok byl, protože mě neslyšeli zpívat dobrých čtrnáct let. 

Nakonec to přijali?

Ano, táta to vzal celkem v pohodě, mámě to trvalo trochu déle. Přesvědčilo ji až mé první vítězství v soutěži.

Jaké jsou vaše další životní vášně?

Hudba je mým životem a mou největší vášní, ale mimo to velice rád cestuji a na cestách se rád obohacuji o nové kulinářské zážitky. Když někam přijedu, tak se většinou projím celým městem, poznávám nové kultury skrze jejich kuchyni. Sám však vařím jen sporadicky (smích).

Jaká je vaše největší muzikální přednost? 

Myslím, že svým tenorovým hlasem dokážu velmi dobře komunikovat. Můj hlas zní velice přirozeně a upřímně. Nenajdete v něm žádné umělé tóny. Způsob, jakým zpívám, je pro ostatní snadno přístupný. Myslím, že proto ostatní rádi poslouchají můj hlas. 

Velikou roli ve vaší dosavadní kariéře sehrála málo známá Monteverdiho opera Návrat Odysea do vlasti. U mladého umělce, který absolvoval americkou hudební školu, kde se barokní hudba téměř nevyučuje, je to poměrně neobvyklé. Povězte nám o tom. 

Celé to vzniklo během covidu. Neměl jsem co dělat, tak jsem nahrával videa na YouTube a posílal je přes sociální sítě do světa. Jednoho dne mi na messengeru napsal Emiliano Gonzalez Toro (tenorista, dirigent, držitel Grammy a specialista na starou hudbu, pozn. redakce) a řekl mi, že viděl moje videa a chtěl by mě pozvat na turné s touto operou i na její nahrávání do Paříže. Myslel jsem si, že si ze mě dělá blázny, ale čím déle jsme si psali, tím mi bylo jasnější, že to myslí vážně. Takže jsem díky němu přicestoval do Evropy a dělal svého prvního Monteverdiho. 

Jak obtížné pro vás bylo začít interpretovat barokní hudbu? 

Já jsem byl samozřejmě jako klavírista celkem dobře seznámen s hudebními postupy Bacha a Händela, takže stará hudba sama o sobě pro mě takové novum nebyla. Nicméně si musíme uvědomit, že Monteverdi je i v rámci staré hudby svět sám pro sebe. Nic takového, co napsal on, neexistuje! Samozřejmě, že pro mě jako pro pěvce je nejdůležitější, abych se v repertoáru cítil dobře. Nechci tudíž diskriminovat jakoukoliv hudební éru či styl. Pěvec, který umí zpívat a zpěv miluje, má zároveň schopnost zvládnout různorodý repertoár. Baroko asi nikdy nebude můj hlavní hudební obor, ale zároveň nikdy neodmítnu nabídku, která mému hlasu sedne. Navíc já jsem velikým zastáncem hudební diversity, protože hudební styly se vzájemně ovlivňují: belcanto, na které se zaměřuji, na barokní hudbu přímo navazuje, a to, co jsem se naučil u Monteverdiho, můžu použít v Puccinim. 

V roce 2024 jste vystoupil v Amsterdamu roli Spotřebitele ve světové premiéře opery The Shell Trial americké skladatelky Ellen Reid. Jaký máte vztah k soudobé opeře?

Soudobá opera v mnohém navazuje na tu barokní, a to je pro mě velice zajímavé, ba dokonce vzrušující. Žijeme ve světě, kdy soudobí skladatelé musí hodně riskovat, aby přišli s něčím novým. A upřímně, ne vždy se takový risk vyplatí. Když se to ale podaří, může to být fantastické. V Los Angeles jsme dělali soudobou operu El último sueño de Frida y Diego (Poslední sen Fridy a Diega) americké skladatelky a klavíristky Gabriely Leny Frank. Kolem toho projektu se semknula veliká část latinsko-americké populace žijící ve městě a lidé s touto novou operou aktivně oslavovali vlastní kulturu. Chodili do opery tradičně oblečení, případně se převlékali za Fridu Kahlo, na náměstí před operou uspořádali festival, kde food trucky podávaly mexické jídlo a řemeslníci prodávali své výrobky. Myslím, že takové propojení naší rozdělené společnosti je jedním z úkolů soudobé hudby.

Jak se udržujete mentálně fit?

Pro mě bylo v tomto ohledu zlomové si uvědomit, že ač je hudba mým životem, život není jen o hudbě. Pro pěvce je snadné sklouznout k tomu, že si vybudují celou svou identitu jen na základě svého hlasu, jenže potom přicházejí o širší životní perspektivu. A proto jsem si musel uvědomit, kdo – mimo hlasu – ještě jsem a ty ostatní nepěvecké věci mě nyní uzemňují. Volného času samozřejmě moc nemám, ale snažím se ho vybalancovat časem s rodinou, přáteli, hodně čtu, chodím na výlety, občas si zajamuji na saxofon nebo si zajdu na dobré jídlo a vůbec dělám věci, které mi připomínají, kým jsem mimo pódium. Protože na divadelních prknech máme tendence si plést, co se děje jen na jevišti, a co je reálný život. 

Máte před vystoupením nějaké rituály nebo speciální potřeby?

Mám, ale i ty se různě vyvíjejí. Samozřejmě se snažím co nejvíce spát, pít hodně vody, používám zvlhčovač vzduchu a samozřejmě se modlím, aby mi Bůh dal sílu udržet se po celé představení. Často se říká, že operní zpěv je stejně fyzicky náročný jako vrcholová atletika, tudíž bychom ke svým tělům měli jako atleti přistupovat – protahovat se, zdravě jíst a další věci, jež s tím souvisí. 

Vydobyl jste si renomé zejména díky soutěžím. I když jsou soutěže skvělý způsob, jak na sebe upozornit, asi se shodneme, že jsou finančně velmi náročné a mnoho i dobrých a talentovaných zpěváků nemá prostředky na účast. Jaké s tím máte zkušenosti?

Mladí pěvci v začátcích bohužel skoro nikoho nezajímají, a proto si finanční náročnost této kariéry málokdo uvědomuje. Na začátku musíte opravdu investovat nemalé prostředky na to, abyste dostali alespoň něco nazpět. Já jsem měl štěstí, že mě už od počátku několik lidí podporovalo. Když jsem vyhrál svou první soutěž, použil jsem peníze z výhry k zaplacení soutěže následující a tak dále. Také mi nesmírně vycházela vstříc moje škola, kde jsem obdržel částečné stipendium, a navíc mě často uvolňovali z výuky kvůli soutěžím a vystoupením. Lidé, kteří věří mladým talentům a podporují je, si možná ani neuvědomují, jaký dosah jejich pomoc může mít a jak je potřebná. 

Povězte nám něco o svém vítězství v Operalii. 

Ve světě klasické hudby se díky soutěžím dostává mladým hudebníkům pozornosti. Tuto pozornost si několikrát vynásobte a vyjde vám to, co se děje v Operalii. A to platí i o finanční ceně pro vítěze, ale nehledě na ni si vezměte, že jsem zpíval před dvanácti důležitými porotci, což v podstatě bylo jako předzpívávat pro dvanáct lidí či institucí najednou. Je to vaše příležitost se představit, vystavit se „tohle jsem a takhle zpívám“ a doslova si podat ruku s hudbou, a to je za všechny peníze! Vítězství je jen třešnička na dortu. 

Jak se těšíte do Prahy?

Na vaše město mám báječné vzpomínky. V roce 2018 jsme se školním dechovým souborem vystupovali v Arcibiskupském paláci. Původně jsem měl jen hrát na saxofon, ale můj profesor mi tehdy řekl, že když napíšu něco speciálně pro toto vystoupení, budu si moct i zazpívat. Tak jsem napsat takovou malou věc pro tenor a dechový soubor… Každopádně vystoupit v Rudolfinu s další vítězkou Operalie bude něco úplně jiného. Julii dlouhodobě sleduji a obdivuji, ale na pódiu jsme se zatím nesešli. Představíme se průřezem našeho repertoáru, trochu staré hudby, hodně belcanta, francouzskou romantickou operu a samozřejmě nemohou chybět ani zarzuely. Na svou druhou návštěvu Prahy se moc těším. Jsem zvědavý na místní publikum – a samozřejmě i místní kuchyni. (smích)

Mezi rolemi, ve kterých nyní excelujete jsou Don Ottavio (Don Giovanni), Ferrando (Cosí fan tute) a Nadir (Lovci perel). Jaké role přijdou po nich?

V současnosti si nejvíce užívám Mozarta a dá se říct, že Mozart platí moje účty. Mimo něj se hodně zaměřuji na belcanto a doufám, že brzo vystoupím v nějaké opeře od Belliniho nebo Donizettiho. Ve vzdálenějším horizontu bych rád viděl lehčí verdiovské role, Rudolfa v Bohémě, Gianniho Schicchiho, Romea a doufejme, že i Prince v Rusalce. Nicméně ve svém věku nikam nespěchám, chci zpívat to, co umím zpívat dobře. 

Co se vám tedy zpívá dobře? Je nějaká role, se kterou se cítíte sžit?

Tím je rozhodně Nemorino v Nápoji lásky, je to role, ve které se nacházím, a to nejen hlasově. Sice nejsem zdaleka tak bázlivý a nesmělý jako on, ale tím je pro mě ta role zajímavější: můžu si hrát na někoho, kým nejsem. Navíc Nápoj lásky je vlastně romantická komedie, a ty já miluji. 

Trávíte Vánoce s rodinou? Jak probíhají vaše svátky?

Ano, je to je u nás vždycky velká událost. Celá moje rodina vystupuje a zpívá v kostele. Poté jdeme domů, pořádně se najíme a když už nemůžeme, rozestavíme se kolem klavíru a zpíváme si. Také rád o Vánocích hraji na saxofon, protože čím by byly Vánoce bez jazzu?!