„Prsty harfistky Anaïs Gaudemard jako by odmítaly podléhat fyzikálním zákonům, jejich pohyb po strunách je takřka neusledovatelný.“

„Skutečnost, že byl posluchačům na východě Čech zpřístupněn Čajkovského Manfred hned na začátku sezony, bezprostředně po letních prázdninách, lze svým způsobem považovat za úder na solar. Ale za atak atraktivní a žádoucí.“

„Ne, tohle nebylo běžné zahájení sezony, tentokrát šlo o opravdovou hudební událost. Královéhradečtí dali zřetelně najevo, že z nastoupeného kurzu nehodlají jakkoli slevovat.“

Byl to vstup do nové sezony jaksepatří. Filharmonie Hradec Králové chce i nadále držet krok s předními českými orchestry, a to nejen na regionální úrovni. Pod vedením šéfdirigenta Kaspara Zehndera se těleso propracovalo k ukázněné a soustředěné hře s rovnoměrným výkonem ve všech nástrojových skupinách. Sympatické přitom je, že královéhradečtí filharmonici přijímají i ty nejtěžší úkoly. Symfonie h moll o čtyřech obrazech, op. 58 „Manfred“ Petra Iljiče Čajkovského, jíž se dostalo cti zahájit novou koncertní sezonu v Sále Filharmonie na Eliščině nábřeží, nepochybně patří do nejvyšší dramaturgické kategorie. Ještě před ní se návštěvníkům dostalo dalšího poměrně vzácného hudebního dárku. Ani harfový koncert Es dur Reinholda Glièra nebývá v našich koncertních síních často slyšet. V Hradci Králové se sólového partu ujala Anaïs Gaudemard.

Královéhradečtí tedy zahájili dvěma významnými skladbami z ruského národního repertoáru. Jestliže u Čajkovského lze přemýšlet o jeho díle v intencích obecně chápaného světoobčanství a všelidských hodnot, Glière, narozený v roce 1874 (nebo 1875 – prameny se různí) v Kyjevě dostal do vínku zajímavý původ po německém otci a polské matce a přitom bývá označován za posledního představitele ruské předrevoluční národní hudební školy. Harfový koncert Es dur, první dílo svého druhu vzniklé v Rusku, byl napsán dokonce až v roce 1938, tedy v době existence Sovětského svazu, v němž Glière sehrál roli zakladatele tamějšího baletu navazujícího samozřejmě v mnoha ohledech na slavnou předrevoluční éru. Uvádí se, že autora přivedla k myšlence napsat tuto skladbu harfistka moskevského Velkého divadla uchvácená některými jeho pasážemi v baletních dílech. Oba hudebníci – tvůrce a interpretka – na výsledné podobě koncertu nepochybně spolupracovali, za důkaz se považuje užití rozmanitých technik hry ve druhé části, kterou tvoří šest variací na kvazi lidové téma.

V podání francouzské harfistky Anaïs Gaudemard se však posluchači seznámili s jemnou texturou díla od jeho samého počátku. Prsty sólistky jako by odmítaly podléhat fyzikálním zákonům, jejich pohyb po strunách je takřka neusledovatelný. Sálem zněl lahodný zvuk nástroje, upomínající na různé hudební styly; své zastoupení zde mají klasicismus i romantismus, ubránit se nelze ani dojetí, jež mohou vzbudit pouze impresionistické postupy. Není divu, že sympatická mladá hráčka spolupracuje s prvořadými evropskými orchestry, ale třeba také s Izraelskou filharmonií. Pod pečlivou taktovkou Kaspara Zehndera se i v Hradci Králové setkala s tělesem disponujícím schopností uměřeného, jen zdánlivě utišeného doprovodu, který sice plně respektuje úlohu sólového nástroje, ale zároveň mu umí být sebevědomou protiváhou. Úplný úvod večera tak vyšel na výbornou dramaturgicky i interpretačně a navíc je jen dobře, dostane-li se posluchači možnost srovnání výkonu zahraniční sólistky s již důvěrně známými a rovněž vynikajícími domácími harfistkami. I za tohle patří do Hradce velký dík.

Už z letmého pohledu do programové brožury nové sezony je patrné, že Filharmonie Hradec Králové pokračuje v „ohmatávání“ velkých symfonických kolosů, s nimiž se začala poměřovat již za éry šéfdirigenta Andrease Sebastiana Weisera. Hrát se bude kupříkladu Mahlerova Symfonie č. 2 „Vzkříšení“ či Sukova Symfonie c moll „Asrael“, v Roce české hudby dojde i na Smetanovu Mou vlast. Bylo jen otázkou času, kdy přijde na řadu Čajkovského Manfred. Skutečnost, že byl posluchačům na východě Čech zpřístupněn v takzvané Bílé abonentní řadě hned na začátku zdejšího Velkého symfonického cyklu, bezprostředně po letních prázdninách, lze svým způsobem považovat za úder na solar. Ale za atak atraktivní a žádoucí, neboť odstartovat bez jakýchkoli servítků naplno je daleko účinnější než rozehrávat se v pomalé jistotě. A ono se nejen po Hradci jistě záhy rozkřikne, čeho že jsou hráči tamní filharmonie schopni.

Manfred se u nás nehraje často, hlavním důvodem bývá shledávaná náročnost nástrojového obsazení zahrnující kromě běžných skupin třeba i varhany s působivým zvukem. Téměř hodinu dlouhá skladba dokonale prověří doslova každého hráče, od fagotistů a klarinetistů, již ji otevřou, až po zmíněného varhaníka, který se dočká svého mohutného partu na samém konci. Ve čtyřech obrazech své programní symfonie z roku 1885 střídá výsostně romantický autor vypjaté a k monumentalitě tíhnoucí polohy s nezakrytou skepsí a beznadějí, provázející osud hrdiny prchajícího coby společenský vyděděnec do alpských velehor. Ale Byronovu předlohu snad ani netřeba znát, postačí soustředění na hudbu jako takovou. A pozorně sledovat, jak se členové orchestru postupně vyrovnávají se svěřenými úkoly. A jak se Kasparu Zehnderovi po celou dobu daří všechno udržovat pohromadě, bez jakéhokoli zaváhání. Dirigent přitom zvolil spíše rozvážnější tempo, což bylo ku prospěchu věci. Ze svého stupínku udílel pokyny zřetelně, rázně a nekompromisně, vždy však ponechával nezbytný prostor k navázání mezi jednotlivými oddíly velkého celku. O to více vynikly všechny kontrasty a výsledný tvar udivil svou působivostí. Jeden příklad z mnoha: To, co předvedly dechy a smyčce ve druhém obraze („duhové kaskády horské říčky a zjevení alpské víly“) bylo dechberoucí a dalo by se poslouchat do nekonečna…

Vyjadřuje-li pak závěr symfonie především pocity vnitřního smíření, po jejím skončení došlo v Sále Filharmonie Hradec Králové k bouři. Potlesk auditoria a vyvolávání jednotlivých hráčů při „děkovačce“ nebraly konce. Ne, tohle nebylo běžné zahájení sezony, tentokrát šlo o opravdovou hudební událost. Královéhradečtí dali zřetelně najevo, že z nastoupeného kurzu nehodlají jakkoli slevovat.

Foto: Patrick Marek