Břevnovský barokní podvečer aneb Kéž kvalita Collegia Marianum nezačne nudit
„Bojím se, jestli už pražské publikum nezačíná být trochu rozmazlené.“
„K samotnému vystoupení v podstatě nelze říct křivého slova.“
„Večer zapůsobil jako povzbudivé setkání s ušlechtilou formou lidství.“

Letošní řada Barokních podvečerů je u konce. Zakončilo ji pořadatelské Collegium Marianum, a to exkurzí na versailleský dvůr za vlády francouzských králů Ludvíka XIV. a XV. v komorním obsazení pěti umělců. Tereziánský sál Břevnovského kláštera 10. června zažil další dramaturgicky i interpretačně skvělý koncert plný noblesy a grácie.
Bojím se, jestli už pražské publikum nezačíná být trochu rozmazlené. Jana Semerádová a kolem ní sdružení jsou sázkou na jistotu; jackpot vyhraný pokaždé. (Podobně bychom samozřejmě mohli mluvit i Collegiu 1704 Václava Lukse.) I tentokrát byl formát podvečera naplněn s nejvyšší péčí. Za přítomnosti francouzského pana velvyslance diváci vyslechli repertoár, jímž se mohli bavit členové francouzského královského dvora ve svých komnatách za vlády Ludvíků XIV. a XV., a vychutnat si tedy mohli zejména typickou zdobnost, kdy se skutečně – jak naznačila Semerádová – málem jednalo o soutěž, kdo trylků, nátrylů, mordentů či obalů zahraje více. Ozdoby však v tomto případě nejsou planým efektem, ale součástí hudební podstaty stylu. Zazněla díla Françoise Couperina (1668–1733), Louise Couperina (cca 1626–1661), Jeana-Féryho Rebela (1666–1747), Françoise Francœura (1698–1787) a Louise Gabriela Guillemaina (1705–1770), přičemž vždy k závěru obou polovin pořadu se umělci zřetelně snažili vybičovat svou virtuozitu k hornímu konci.
Umělecké obsazení bylo elitní a vyrovnané. Hrály známé tváře českého barokního světa, tedy zmíněná umělecká vedoucí Jana Semerádová (flauto traverso), dále Lenka Torgersen (barokní housle) a coby continuo Hana Fleková (viola da gamba), Jan Krejča (teorba, barokní kytara) a Jiří Havrlant (cembalo). Tato hierarchie byla dokonce – snad k mírné nelibosti flétnistky? – naznačena při závěrečném klanění, kdy první dvě zmíněné obdržely pugét, kdežto zbylí tři vystupující pouze jedinou růži.

K samotnému vystoupení v podstatě nelze říct křivého slova s jedinou výjimkou tempického „dohadování se“ v závěrečném Allegru posledního čísla, Guillemainovy Sonáty. Vyrovnaná sestava hráčů podala suverénní výkon, osobně mě snad zejména potěšila míra čistoty intonace smyčcové sekce (drobně vykoupená častým laděním, ale na to už jsme zvyklí). Divák byl svědkem bezchybné souhry umělců a jejich hráčské samozřejmosti i ve vyšším tempu, vzájemný zvuk byl pěkně balancovaný včetně mnohdy zanikajícího traversa. Bylo znát, že umělci ve své profesi nacházejí velké zalíbení, a tak celý večer zapůsobil jako jedno velké pohlazení, potažmo jako povzbudivé setkání s ušlechtilou formou lidství.
Drobná myšlenka: Jana Semerádová krom pocitově automatické hráčské brilance disponuje také schopností si svůj výstup užít s veselým a nápadně předkládaným muzikantstvím. Samotný pódiový projev je zkrátka plný pohody a málem naivní, dětské radosti. V tomto ohledu mi připomíná houslistu Josefa Špačka a i jeho určitou (alespoň z hlediště vnímanou) „neposkvrněnost zly světa“. Tedy, u obou interpretů si říkám, jestli je možné se s takovým přístupem dostat „na dřeň“, ke zdroji emocí, k podstatě sdělení, do hloubky. Je možné takto opravdu oslovit a otisknout se v srdcích posluchačů natrvalo? Neříkám, že každý koncertní pořad musí mít nějakou take-home message, jsem rád i za kvalitní „oddechovku“, které je pomálu, ale bojím se principu „jedním uchem tam, druhým ven“. Výsledný charakter pořadu zcela jistě souvisel ze zvoleným námětem, tudíž řečené nechci předkládat jako nějakou výtku. Ale obecněji si já osobně těžko představím barokní hudbu, která mění životy; úterní koncert svou uhlazeností, distingovaností a elegancí nebezpečně tendoval ke snobismu (čemuž přispěl i honosný prostor Tereziánského sálu) a náznakem spotřební hudební zábavě. Těžko se tomu ale nejspíše vyhnout, pokud chci ono vytčené téma naplnit důsledně.

A ono se to podařilo naprosto a bezesporu. Zkušená dramaturgyně opět výjimečně dobře odhadla timing obou polovin, jakož i, jak se tak nějak očekává, společně s kolegy nabídla jeden bonus, konkrétně Leclairovu Badinage. Nepřekvapivě početné obecenstvo zkrátka neobdrželo takřka žádný důvod k nespokojenosti.
foto: Collegium Marianum / Petra Hajská
Příspěvky od Daniel Pinc
- Jan Ryant-Dřízal: Kompozice je svého druhu hra. Vyplatí se jasně stanovit její pravidla
- Jan Mráček: Úroveň soutěžících letošní ‚Kocianky‘ byla až absurdně vysoká
- Kryštof Kohout: Ctím étos komorní hudby
- Jan Soukup: Když je projekt postaven na přátelství, finance nehrají primární roli
- Ladislav Horák: Akordeon se nesmí snížit k podbízení se
Více z této rubriky
- Bravo, Figaro!
- Býti kvartetem. Pavel Haas Quartet otevřel Concentus Moraviae ve velkém stylu
- Nad námi něco je! Levíčkova novinka měla v Betlémské kapli úspěch
- Ježíš očima Máří Magdaleny. Operní koncert Roberta Jindry
- Bez berliček přímo k podstatě. O ne zcela běžném večeru v Pardubicích
- Zámek Dobříš hostil britský Quartet for the Earth
- A Bůh viděl, že je to dobré…
Luksovo Stvoření jako další událost Pražského jara - Excelentní záskok. Markéta Klaudová v titulní roli Myslivečkova Tamerlána
- Čtyři živly na koncertním pódiu
- Skladby studentů HAMU měly ohlas. Před vstřícným publikem hrála Prague Philharmonia