Smetanova síň Obecního domu se 16. února stala dějištěm večera, který potvrdil, že romantický repertoár dokáže i dnes působit s nečekanou intenzitou. Dramaturgie Symfonický orchestr Českého rozhlasu postavila do centra pozornosti Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 Petra Iljiče Čajkovského, dílo, které je pro houslisty nejen technickou výzvou, ale především emocionální zpovědí; roli sólisty zde přijal Timothy Chooi. Program však nabídl širší kontext – rámovaly jej skladby dvou autorů 20. století, jejichž hudební jazyk odlišným způsobem navazuje na romantickou tradici a zároveň ji překračuje. Dirigovala Alevtina Ioffe.

Večer otevřela energická Předehra pro orchestr, H. 345 mého oblíbence Bohuslava Martinů, která vnesla do sálu rytmickou svěžest a jasnou artikulační strukturu. Předehra nese zřetelné náznaky barokní formy concerta grossa, což není v autorově odkazu ničím neobvyklým, zvláště pokud se bavíme o jeho neoklasicistním období. Orchestr zde pod vedením dirigentky Alevtiny Ioffe ukázal smysl pro stylovou lehkost a respektování průzračné sazby. Martinů není skladatelem, který by dovoloval přílišnou rozvolněnost – jeho hudba vyžaduje přesnost a vnitřní tah. Tyto kvality se podařilo vystihnout bez jakékoliv tvrdosti, s pružnou dynamikou a přirozenou gradací.

Těžiště večera však spočívalo v Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 35 Petra Iljiče Čajkovského. Jedná se o Čajkovského jediný houslový koncert, jejž dokončil v roce 1878 během svého pobytu ve Švýcarsku. Sólistou byl tentokrát kanadský houslista Timothy Chooi, který se tohoto repertoáru chopil s kombinací mladistvé energie a překvapivě vyzrálé koncepce, o technické jistotě nemluvě. Od prvních taktů bylo patrné, že neusiluje o efektní gesta, nýbrž o promyšlenou stavbu celku. Úvodní orchestrální expozice vyzněla plasticky, s pevným tempem a kultivovaným zvukem smyčců, aby následný vstup sólového nástroje působil jako přirozené pokračování hudebního toku. Po celou dobu koncertu byl orchestr vůči sólistovi skutečně partnerem.

První věta Allegro moderato je nejen technicky náročná, ale také rozsáhlá. Chooi ji pojal jako vyprávění s jasnými vrcholy i ztišeními. Jeho tón byl plný, nosný, avšak nikdy příliš hrubý. V kantabilních pasážích navodil iluzi zpěvnosti, která je pro Čajkovského hudbu určující – melodie se rozvíjela v dlouhých obloucích, aniž by ztrácela napětí. V brilantních bězích a dvojhmatech vynikla jistota levé ruky i precizní smyková technika. Kadence, často chápaná jako prostor pro virtuózní exhibici, zde působila organicky, nebyla samoúčelnou demonstrací dovednosti, ale logickým vyústěním předchozího hudebního vývoje.

Druhá věta Canzonetta přinesla výrazný kontrast. Ztišená, téměř intimní atmosféra vytvořila prostor pro niternější polohu sólisty. Chooi zde pracoval s jemnými dynamickými odstíny a citlivým vibratem, které nepůsobilo sentimentálně, ale neslo v sobě zdrženlivou melancholii. Dialog s dechovými nástroji byl vyvážený a komorně laděný. Dirigentka Ioffe citlivě kontrolovala dynamiku orchestru tak, aby housle zůstaly v centru pozornosti, aniž by se hudební textura zploštila. Byla to věta, která v sále vyvolala soustředěné ticho – ono napětí, jež je známkou skutečného posluchačského zaujetí.

Závěrečné Allegro vivacissimo přineslo uvolnění i radostnou energii. Ruský taneční rytmus zde vyzněl s jiskřivostí, která strhla publikum. Chooi dokázal skloubit technickou suverenitu s hravostí – rychlé pasáže měly lehkost, akcenty byly přesné a rytmicky zřetelné. Orchestr reagoval pružně, zejména žestě a dřevěné dechové nástroje přispěly k barevnosti výsledného zvuku. Gradace k závěrečnému finále byla vystavěna s jistotou a vyzněla triumfálně, s vypjatým dozněním v celém sále. Sólista po vytrvalém potlesku zvolil přídavek Andante ze Sonáty pro housle č. 2 a moll Johanna Sebastiana Bacha.

Druhá polovina večera patřila výběru z baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. Premiéru měl balet v roce 1938 v Brně. V tehdejším Sovětském svazu původní podoba baletu nevyhovovala a sovětské premiéry se dočkal až v roce 1940 v Leningradu (dnešním Petrohradu) po zásadním přepracování. Zde se orchestr mohl představit v plné šíři výrazových možností. Prokofjevova hudba, s jejími ostrými rytmickými konturami i lyrickými plochami, vyžaduje kontrastní práci s dynamikou a barvou. Ioffe vedla těleso k výrazné artikulaci a plastickému modelování témat. Slavné taneční motivy zazněly s potřebnou monumentalitou, zatímco intimnější části nabídly jemné odstíny smyčcové sekce.

Celkově byl večer vystavěn jako promyšlený oblouk – od modernější rytmické energie přes vrcholný romantismus až po dramatickou expresi 20. století. Výkony sólisty i orchestru spojovala snaha o stylovou čistotu a výrazovou pravdivost. Nešlo o koncert, který by sázel na prvoplánový efekt – jeho síla spočívala v soustředěnosti a v respektu k partituře. Publikum reagovalo spontánním a dlouhotrvajícím potleskem, jenž byl přirozeným vyústěním hudebního zážitku. Čajkovského koncert zde nezněl jako muzeální exponát, ale jako živé, dýchající dílo. Timothy Chooi potvrdil, že patří k interpretům, kteří dokážou propojit virtuózní jistotu s hlubším porozuměním stylu. Alevtina Ioffe pak prokázala schopnost citlivého doprovodu i energického vedení orchestru.

Večer v Obecním domě tak zanechal dojem události, která překračuje rámec běžné koncertní produkce. Připomněl, že romantická díla, stejně jako ta pozdější, jsou-li interpretována s vnitřní pravdivostí a technickým nadhledem, mají stále schopnost přesvědčivě oslovit současné publikum s naléhavostí, která není o nic menší než v době svého vzniku.

Foto: SOČR / Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp