„Uzavření budovy na jaře roku 2022 odstartovalo generální rekonstrukci, směřující k vytvoření nejmodernějšího operního divadla.“

„Lze jen tušit, co vše se ještě nestihlo.“

„Překvapením bylo, že hrdinkou a hvězdou večera byla slovenská sopranistka Slávka Zámečníková!“

Divadlo na Vídeňce, či MusikTheater an der Wien, patří ke klenotům vídeňské divadelní a hudební historie. Od roku 1801, kdy bylo postaveno, se zde hrály nejen opery Wolfganga Amadea Mozarta, ale působily tu dnes již historické hudební veličiny. Následoval zlatý věk operety a roku 2006 se budova stala dalším vídeňským operním domem. Uzavření budovy na jaře roku 2022 odstartovalo generální rekonstrukci, směřující k vytvoření nejmodernějšího operního divadla. V sobotu 12. října se divadlo slavnostně otevřelo veřejnosti koncertem Vídeňských symfoniků a předních operních pěvců.

Již z ulice vábí pozornost chodců několik sloupů, na kterých spočívá terasa, navazující na foyer v prvním podlaží a otevírající pohled na trh Naschmarkt. Současně v případě špatného počasí poskytuje útočiště vycházejícím divákům, čekajícím na odvoz. Již u hlavního vchodu se otevírá pohled na velkorysý prostor foyeru, ze kterého vedou schody do horního podlaží. Himmel, hrdě hlásají informační tabulky. A směrem dolů, k toaletám, se jde zase do Hölle, jehož prostor bude využíván i pro komorní akce.  

Prostor hlediště se zdá být také větší a světlejší, ale je to jen optická iluze. Vše září novotou a efektní jsou karyatidy podpírající lóže. Ale nejpodstatnější část rekonstrukce divák neuvidí. Za dva a půl roku byl dům zcela zrenovován, byla sanována statika a modenizovány veškeré technické sítě a instalace. Divadlo je údajně vybaveno nejmodernější technikou osvětlovací, zvukovou i jevištní, která nabízí divákovi špičkový zážitek. Lze jen tušit, že se v tomto bodě ještě vše nestihlo, neboť provoz byl zatím zahájen jen pro koncertní produkce. A to až do konce roku 2024, od ledna 2025 už má být spuštěn i provoz scénický. 

Slavnostní zahájení bylo tedy koncertní a stylové, zazněla opera Wolfganga Amadea Mozarta Idomeneus. Pod názvem Idomeneo, re di Creta byla opera uvedena poprvé v roce 1781 v Mnichově, neboť ji autor psal podle libreta Giambattisty Varesca na objednávku bavorského krále. Jde o operu seria, naplněnou dramatickými obrazy i milostnými emocemi, které museli pěvci zprostředkovat publiku jen svým zpěvem a projevem, bez zapojení vizuální scénické složky. 

Hlavním nositelem poselství se tedy stala Mozartova hudba. Dirigoval David Bates, který se se svým souborem Ensemble La Nuova Musica věnuje především barokní a klasické hudbě. Kariéru začínal jako zpěvák, což mu umožňuje vnímat operní hudbu i z tohoto pohledu. Na slavnostním večeru dirigoval orchestr Wiener Symphoniker, pro které je Mozartova hudba niternou záležitostí. Orchestr hrál s maximálním nasazením, hudba zněla plasticky, orchestr nepřekrýval pěvce ani v největších dramatických scénách. Vyrovnaně a hutně zněl i Arnold Schönberg Chor, připravený sbormistrem Erwinem Ortnerem – těleso stálo v zadním plánu jeviště, přesto se zvuk plně nesl do hlediště. Afekty, akcenty, efektní vzdechy a jiné jímavé části v pianu vynikly v orchestrálních plochách, sólové vstupy pěvců orchestr podporoval citlivě a hlasy se na jeho tónu nesly jako na zvukovém polštáři. Bezchybně vynikaly sólové nástrojové vstupy a citlivě doprovázeli v recitativech Mariangiola Martello na cembalo spolu s Michaelem Vogtem na violoncello. 

Pěvecké obsazení bylo mezinárodní. Titulní roli Idomenea zpíval Attilio Glaser, člen Deutsche Oper Berlin, kterému občas chyběla dramatická nosnost a přesvědčivost ve výrazu, ale i tak se jeho menší hlas dobře nesl. Jeho syna Idamanta zpívala Emily Sierra, anglická sopranistka, jejíž nástroj se postupně barevně propojoval, až dostal výsledné tmavší, dramatické zabarvení, které dodávalo roli přesvědčivost. Princeznu Elektru podala s nábojem a temným sopránem ruská pěvkyně Elena Tsallagova. Bylo znát, že roli má zažitou, často přecházela od pultu s partem ke středu jeviště a poslední árii, kterou svolává fúrie na hlavu všech, kteří jí ublížili, podávala s takovou expresí, že strhla publikum k frenetickému potlesku. Její sokyní, trojskou princeznou Ilií, měla podle programu být Jeanine De Bique, sopranistka z Trinidadu. Možná si před koncertem někdo stačil všimnout, že v programu je vložka, upřesňující, že pěvkyně náhle onemocněla, a musela být proto narychlo sjednána náhrada, tedy „záskok“. Překvapením tedy bylo, že se hrdinkou večera stala slovenská sopranistka Slávka Zámečníková! Její pěvecký projev měl pevnost a sladkost, umocněnou stříbrným témbrem hlasu. Výrazu byl přesvědčivý, jen přirozeně občas mírně narušovaný sledováním partu; to ovšem dělali všichni sólisté. „Ja som si koncert vzhladom na okolnosti prekvapivo tiez užila, az na to obmedzenie, ze som cely cas musela citat z not. To robim velmi nerada, lebo ten priestor na prejav je obmedzeny. Spievala som Iliu len jedenkrát, a to pred šesti rokmi, takze inak sa nedalo,” svěřila se se svými pocity zpěvačka po koncertě. Ovšem pocity publika byly jednoznačně euforické a pěvkyně se díky milému, technicky i výrazově bezpečnému výkonu, stala hvězdou večera. Obsazení doplňují ještě dvě postavy, Velekněz Neptunův a Arbace, představovaný tenoristou Ya-Chung Huangem. Objemem menší hlas zněl v některých částech solidně, jindy poněkud zastřeně, takže celkový dojem byl poněkud rozporuplný. Efektně zapůsobil mladý barytonista Levente Páll jako hlas Orakula, který zpíval z balkonu hlediště. Jeho sonorní a bohatě zabarvený hlas přikryl auditorium. Ze sboru vystoupilo ještě kvarteto pěvců, dvě Kréťanky a dva Kréťané, kteří subtilnějšími hlasy, zato velmi muzikálně a bezpečně přednesli úlohy lidových postav, dokreslujících atmosféru díla. 

Nadšené publikum odměnilo účinkující nejen potleskem, ale i hlasitým voláním při děkování a ovace nebraly konce. Dokonce se, oproti místním zvyklostem, na jevišti roznášely květiny, a to nejen sólistům, ale i členům sboru a orchestru. Mezi mladými „roznašeči“ se míhala i postava v modrém obleku a nápadně se podobala uměleckému řediteli divadla Stefanu Herheimovi. I z dálky bylo znát, že překypuje nadšením a radostí nad zdárným průběhem večera a jistě i nad skutečností, že se podařilo divadlo konečně otevřít veřejnosti. 

Nicméně do konce roku se ještě budou určitě provádět dokončovací práce v zákulisí, neboť program uvádí další koncertní produkce. 15. listopadu zazní Ráj a Peri Roberta Schumanna, ORF Radio-Symphonieorchester Wien bude dirigovat Giedrė Šlekytė a 18. listopadu bude koncertně provedena Rodelinda Georga Friedricha Händela. 15. a 16. prosince je na programu pohádka Der herzlose Riese (Bezcitný obr) Eleny Kats-Chernin pod taktovkou Gábora Káliho s Vídeňskými symfoniky a 19. prosince zazní Alcina Georga Friedricha Händela pod taktovkou Francesca Cortiho.

Plný provoz a skutečné otevření tedy čeká divadlo až 18. ledna 2025, kdy je naplánovaná premiéra operety Královnin krajkový šátek Johanna Strausse, kterou bude zahájen Straussův rok. Zcela právem, neboť právě Theater an der Wien bylo místem, kde prožívali Vídeňané Zlatý věk vídeňské operety. Tak vzhůru do Vídně, bude to jízda a bude to stát za to!

Foto: Facebook - Katharina Schiffl