„Dirigent si zvolil výborně kvarteto sólistů, takové vyrovnanosti zvuku se podaří málokdy dosáhnout.“ 

„Příjemným překvapením byl soustředěný a zvukově vybalancovaný zvuk operního sboru.

„Večer byl velkým úspěchem dirigenta i sbormistra.“ 

Velikonoční koncert v českobudějovickém kostele Obětování Panny Marie 18. dubna přinesl provedení Dvořákovy Stabat Mater pod taktovkou šéfdirigenta Jihočeského divadla Davida Švece. Slavné dílo skvěle nastudoval s orchestrem a sborem divadla, kvarteto sólistů tvořili Marie Fajtová, Markéta Cukrová, Daniel Matoušek a František Zahradníček.

Vedle skladeb symfonických i komorních vynikl Antonín Dvořák velkými vokálně-instrumentálními formami. Mistrovským dílem je opus 58 – Stabat Mater dokončená roku 1877. Provedeno v Praze, v prosinci 1880. Dvořák zde vytvořil de facto v české hudbě zakladatelské dílo moderní duchovní kantáty, jež překvapí ohromnou stavebnou velkolepostí. Svou osobní bolest z úmrtí tří svých dětí vkládá do náboženského obsahu latinské básně, jejíž slova podřizuje svému silnému hudebnímu výrazu. Latina, jíž Dvořák nerozuměl, byla mu podkladem, ne základem tohoto díla. Toto bylo důležité. Nebyl zde totiž vázán ani omezován slovem, což bývá slabinou některých jeho oper, mohl naopak čerpat ryze ze své silné hudební invence. Tak vzniklo oratorium, které patří k nejkrásnějším skladbám na světě. Stabat Mater je ve svém základu dílo symfonické. Stalo se vzorem pro český styl oratorní i pro další české skladatele. Dvořák s kompozicí zažil obrovský triumf; záhy se dostala do světového kontextu, vždyť již roku 1883 Dvořák osobně dirigoval Stabat Mater v Anglii, kde měl k dispozici 840 účinkujících. Tento mimořádný úspěch ho motivoval k dalším kompozicím kantát a oratorií, v nichž se stal dominujícím skladatelem, ale i miláčkem sborového světa. 

Kostel Obětování Panny Marie je nádherná památka gotické architektury z doby založení města České Budějovice Přemyslem Otakarem II., leč koncerty jsou mnohem častější v katedrále sv. Mikuláše. Nicméně akustika prostoru daného kostela je mimořádná. Hodnotím ji sice jen z hlediska posluchače v auditoriu, neb ji nemám osobně ověřenu, tak jako mnohokráte zmíněný kostel sv. Mikuláše. Tato akustika ovšem umocnila přesvědčivé provedení Dvořákova díla šéfdirigentem Jihočeského divadla Davidem Švecem. Jeho pojetí je osobité, velmi zaujaté a zjevně silně motivované, v tom je jeho nezastupitelná cena. Nepostrádá temperament, dramatismus, tempicky je hybné, ve vymezených tempech pevné, s řadou dynamických odstínění. Orchestr opery Jihočeského divadla vždy pozitivně překvapí, když je vyzdvižen z pověstné divadelní „jámy“ Metropolu, pohříchu neakustického místa, do prostoru akusticky nadprůměrného. Hned mám pocit, že slyším jiný orchestr. Vedl si opravdu znamenitě, soustředěně, pod exaktním gestem svého šéfdirigenta. Smyčcové skupiny zněly neobyčejně plně, kompaktně, akustika znásobila svrchní alikvoty a skupiny houslové a violoncell získaly na krásné, měkké a plné barvě zvuku. Dřevěné dechové nástroje zněly intonačně moc dobře a kultivovaně ve frázích. Navíc bylo i vidět, s jakou chutí a soustředěním dílo hrají! Zpočátku se mi v dané akustice zdálo, že dirigent předčasně pouští orchestr do plného forte – již v první části Stabat Mater dolorosa – ve smyslu budování tektoniky na rozsáhlé ploše. Ale v poslední desáté části bylo zřejmé, že má až překvapivě dost zvukových rezerv na majestátný, skutečně impozantní vrchol celé obsáhlé kompozice. Stabat Mater, básnické sekvence Jacoponeho da Todi, rozdělil Dvořák do deseti formálně uzavřených oddílů. Do třetí části je to především písní bolesti, od čtvrté části po finále vroucí, zřetelně stupňovanou modlitbou. Stavba je vedena zákony ryze hudebními, z toho právě vyrůstá členění v jednotlivé, de facto samostatné oddíly.

Dirigent si zvolil výborné kvarteto sólistů; takové vyrovnanosti zvuku se málokdy podaří dosáhnout. Sóla zpívali Marie Fajtová (soprán), Markéta Cukrová (alt), Daniel Matoušek (tenor) a František Zahradníček (bas). Hned druhá část oratoria Quis est homo qui non fleret postavená na souzvuku a prolínání hlasů sólového kvartetu, ukázala na vzácný balanc sólových hlasů v souzvuku, na příkladnou plasticitu pěveckých frází, schopnost mezza voce i piana. Bylo zřejmé, že sólisté již mají party Stabat Mater zažité, v každé frázi muzikantsky i pěvecky vycizelované. František Zahradníček zaujal v akustickém prostoru plným, vyrovnaně znějícím hlasem, schopným svůj projev dynamicky velmi pěkně diferencovat. Hned v sólovém vstupu čtvrté části Fac, ut ardeat cor meum zaujal okamžitě svým prostorově nosným, sytým basbarytonem a kultivací přednášených frází, s imponujícím výrazem a výbornou dikcí. Mladého tenoristu Daniela Matouška ještě zatím nezná budějovické operní publikum tak jako jeho kolegu a kolegyně v kvartetu. Představil se jako kultivovaný, příjemný lyrický tenor, moc dobře školený, pěkně koncentrovaný v přechodových polohách, schopný modelovaných frází a ovládající techniku znělých mezza voce i skutečné pianové dynamiky (toho krásně využil dirigent v bezvadném kontrastu dynamiky mezi pianem v tenorovém sólu a kontrastním razantním forte sboru v šesté části Fac me vere tecum flere). S jistotou zvládal i mnohým tenoristům trochu nepříjemné intervalové skoky k výškám. Obdobně svrchovaným a velmi kultivovaným projevem působila osvědčená sopranistka Marie Fajtová, která správně vsadila v daném prostoru na lehkost projevu a předvedla krásně zejména spodní, pianovou dynamiku svého nosného sopránu. Mezzosopranistka Markéta Cukrová, držitelka ceny Jihočeské Thálie, ukázala vyspělou plasticitu frázování až ve smyslu přísnějšího instrumentálního hlasového vedení, ale i schopnost sympatických dynamických odstínů. Altová árie Inflammatus et accensus byla v začátku volena dirigentem dosti bryskně, ale sólistka se vyrovnala s touto nesnadnou, ovšem velmi efektní árií se ctí, s pěveckým nadhledem v celém rozsahu partu, včetně obávaných hloubek. 

Přiznám, že výkon sólistů jsem v zásadě očekával v předvedené kvalitativní úrovni, rovněž u orchestru mohu konstatovat totéž; vždy je znatelný rozdíl, jakmile operní orchestr účinkuje v koncertní roli. Co mne však velmi pozitivně překvapilo, to přiznám bez skrupulí, byl soustředěný a zvukově vybalancovaný výkon posíleného Sboru opery Jihočeského divadla sbormistra Martina Veselého. V Českých Budějovicích po postupném zániku Chodurova pěveckého sdružení není smíšený pěvecký sbor, jenž by odpovídal spolupráci s profesionálními orchestry krajského města na vokálně-instrumentálních formách. Řeší se to obvykle pozváním některého ze dvou našich filharmonických sborů, ať již z Brna, nebo Prahy, které zajistí vždy potřebnou úroveň. Velikonoční koncert ukázal pozoruhodný vývoj v úrovni operního sboru Jihočeského divadla, který pod odborným vedením sbormistra Martina Veselého dociluje výsledků, jichž jsem nebýval v minulosti svědkem. Sborový zvuk mne překvapil svou přirozenou, nehledanou homogenitou, kulatostí, jistotou i příjemným tónem sopránů ve všech hlasových polohách. Překvapila zvukově jednotná a ve frázování kultivovaná skupina tenorů, což nebývá u operních sborů předností. Nikde žádná forze, ani vypomáhání si izolovanou hlasovou funkcí. Musím ovšem zopakovat, že velmi příznivá akustika napomáhala tomuto pozitivnímu pocitu. Nicméně velmi dobrá akustika není vždy jen kladným jevem, často i obnaží intonační nejistoty, nasazení vyšších tónů „zdola či „z roviny“, ale toho bylo za večer minimum. Převládal dojem zvukové vyrovnanosti (víc zvuku basu by občas pro naprostou dokonalost neškodilo), překvapivě příjemné plynulosti frází i jejich plasticity a kultivovanosti. Sbor zpíval s velkou mírou pozornosti k taktovce šéfdirigenta, byl pozorný k dynamickým odstínům. V závěru byl schopen dosáhnout plného fortissima při zachování tónové volnosti a dobré harmonické čitelnosti vnitřních hlasů. Bravo! Koncert ukázal, že Budějovice mohou postavit pro dobrou interpretaci velkých kantát a oratorií i vlastní sbor velmi dobrých kvalit. 

Velikonoční koncert byl početným publikem odměněn dlouhým aplausem ve stoje. Nejsem příznivcem potlesku standingovation ve smyslu pouhého bontonu, jak se u nás v posledních letech vytváří. Souzním více s rakouským publikem, které vstává jen při pocitu mimořádnosti zážitku, nikdy ne automaticky. Tentokrát jsem vstal po delší době velice bryskně a vzdal poctu interpretům za velmi nadprůměrný, plně soustředěný a zřetelně motivovaný výkon, jehož nebývám častým svědkem. Večer byl velkým úspěchem dirigenta, stejně tak i sbormistra. Překvapili novými možnostmi interpretace vokálně-instrumentálních forem na jihu Čech, tedy té s domácími silami.

Foto: ilustrační - Wikipedia / Andrea Mantegna / volné dílo, Petr Zikmund