„Po doznění jsem zatoužil Čekovské kus slyšet znovu.“

„Slyšeli jsme hýčkané, opečovávané, vychované provedení, výsledkem však trochu krotké.“

„Čím to ale je, že díla slovenských autorů se u nás nehrají?“

U příležitosti 106. výročí vzniku samostatného československého státu a v předjímce 35. výročí sametové revoluce do pražského Obecního domu zavítala Slovenská filharmonie se svým šéfdirigentem Danielem Raiskinem. Slavnostní koncert konaný už podruhé ve víře v založení chvályhodné tradice připomněl hodnotu česko-slovenské vzájemnosti a zároveň přinesl spoustu atraktivních uměleckých výkonů.

Úvodní číslo večera do Prahy importovalo alespoň střípek umění v současnosti možná nejznámější (minimálně v Čechách) sousedské komponistky Ľubici Čekovské. Za obrovský úspěch z poslední doby lze považovat její v Brně nedávno inscenovanou operu Here I am, Orlando. (KlasikaPlus.cz reflektovala ZDE.) V Obecním domě zazněla autorčina desetiminutová kompozice Pri Bélovom okne inspirovaná světově historicky prvním fonografickým záznamem hry na fujaru, který realizoval právě známý sběratel folklórních motivů Béla Bartók. Českou premiéru Čekovské kompozice těžko hodnotit na první poslech, jisté však je, že výrazně pracuje s témbry, tektonicky funguje pěkně, stylově je vědomě přichycena minulých hudebních tradic, avšak zároveň přináší mnoho svého původního. Jediné výrazné melodické téma přichází v závěru a patrně má evokovat zmiňovanou fujaru – právě závěr skladby je vysloveně kouzelný a nikoli kýčovitě sugestivní. Duratu pouhých deseti minut považuju právě z toho důvodu za diskutabilní; chtěl jsem poslouchat dále, zajímalo mě s čím autorka přijde ještě. Po doznění jsem zatoužil Čekovské kus slyšet znovu. Tuto posluchačskou kvalitu ve smyslu přání zažít znovu autorce může leckterý soudobý komponista závidět.

Snad až příliš ostrým kontrastem vkročilo do hudebního proudu večera druhé číslo Koncert pro trubku a orchestr Es dur prešpurského rodáka, Mozartova žáka Johanna Nepomuka Hummela; festovně současný kus byl vystřídán typicky klasicistní kompozicí. Chvíli si ucho muselo zvykat. Přibližně do nástupu sólujícího trumpetisty Stanislava Masaryka po orchestrálním úvodu. První hráč sekce v České filharmonii – zde je pěkně zvýrazněna ona česko-slovenská vzájemnost – si svou hrou dokonce vysloužil aplaus po první větě, což zmátlo slečnu hostesku, která pověřena předáním květiny musela být humorně odvelena samotným dirigentem ve smyslu: Ještě počkejte, ještě bude hrát. A hrál senzačně. Úsporně, jistě, bez vad i sympaticky pokorně, až dal vzpomenout na hráče podobného pódiového projevu, houslistu Josefa Špačka. Orchestr v poměrně velkém obsazení hráče nijak „nekryl“, což bylo jistě i zásluhou dirigenta Daniela Raiskina, designovaného šéfdirigenta Janáčkovy filharmonie Ostrava, jehož umělecký výraz mi charakterizují substantiva jako elegance a nadhled; hrozně pěkně se na něj i jen dívá. Co se týče celkového dojmu z Hummelova koncertu, umělci snad mohli trochu ubrat na úzkostlivé starostlivosti a popustit uzdu trochu temperamentnějšímu pojetí navzdory úhlednému kompozičnímu stylu a jeho požadavkům. Slyšeli jsme hýčkané, opečovávané, vychované provedení, výsledkem však trochu krotké.

V Praze jsme v podstatě zvyklí na přestávku po předneseném instrumentálním koncertu. Nepřišla a nedorazila ani později. Vyžadovat po divákovi celkově hodinu a tři čtvrtě soustředění v celku, když na programu není pouze jeden opus (například některá z Mahlerových symfonií), ale celkem pět, považuju za velmi nestandardní tím spíš, že drobné pohoštění servírováno bylo, avšak už před vlastním začátkem – proč ho nesituovat do pauzy? Je škoda, když zážitek diváka pouhou únavou utrpí…

Třetí bod programu – Eugen Suchoň: Kráľ Svätopluk, predohra k dráme Ivana Stodolu, op. 10: č. 1, ESD 56 – možná dal za pravdu snahám organizátorů o vhodnosti povzbuzení česko-slovenských vztahů. Je totiž až s podivem, jak vzdálená nám je hudba slovenských klasiků. Kolik autorů slovenské hudby v Čechách vlastně známe? Schválně, zkusme v duchu vyjmenovat alespoň tři významné skladatele minulosti slovenského národa. Nedivím se, pokud nám to činí obtíže. To byl chod dějin skutečně tak nespravedlivý, že naše slovenské přátele neobdařil skutečně světovými skladateli? To by naši sousedé jistě nechtěli slyšet… Čím to ale je, že díla slovenských autorů se u nás nehrají? Co za tím vězí? Výjimky se jistě najdou, budou ale těmi, které potvrzují pravidlo. Suchoňova skladba vyzněla přesvědčivě, ve sdělení žádoucím způsobem intenzivně a v nápadně větším zvuku než předchozí Hummel, což bylo dáno i posílením obsazení orchestru.

Libušino proroctví ze Smetanovy slavnostní zpěvohry Libuše jako příspěvek k Roku české hudby poté přišel zazpívat další reprezentant česko-slovenského hudebního společenství, sopranistka Mária Porubčinová, která danou roli ztvárňuje při produkcích v pražském Národním divadle – z tohoto pohledu se jeví jako nepřijatelný stojan s notami, kterým si aktérka vypomáhala. Pěvecky však, spíše než herecky, jednoznačně zaujala. Hlasová suverenita, s jakou part podává, je vskutku obdivuhodná; ve své úloze se cítí zjevně pohodlně. Jakákoli vyšší poloha zněla tak jednoduše! Zpívání je tak snadné… když se to umí. Provedení byl přítomný pouze jeden vcelku obvyklý problém příliš silného doprovodného tělesa protentokráte neschovaného v orchestřišti – už střední polohy zpěvačky, o hlubších ani nemluvě, akusticky zanikaly v orchestrální mase. To však nijak nebránilo následnému patrně nejsilnějšímu aplausu večera. Porubčinová jde vždy „do plných“, té šmrnc ani náznakem nechybí.

Symfonické minuty, op. 36 Ernő von Dohnányiho ukončily oficiálně avizovanou část večera. Sled symfonických miniatur se skvěle hodí na konec večera, zvláště zběsilé závěrečné Rondo. Slovenská filharmonie zde, jako po celý večer, přesvědčovala o svých kvalitách, hráči nemají žádný problém ani se zvýšenou technickou náročností svých partů. Orchestr si bezpochyby může troufnout na jakýkoli klasický kus hudební literatury. Instrumentalisté – v dnes už nevšedním posazu violoncell na hraně pódia – svému šéfdirigentovi jdou až mimořádně pěkně na gesto, z provedení je cítit hráčský komfort. Tomu jistě přispívá dirigentská zručnost Daniela Raiskina. Jen jediná věc v jeho pojetí mi snad chyběla, a to větší emocionální ponor, občas nějaký „hřích“ či nebojácnost, výraznější hra na riziko… Z pódia odcházel v souladu se vší projevenou elegancí a nonšalancí suchý a stále dokonale, akademicky upravený – takoví Hrůša či Byčkov bývají promoklí na kost…

Slovenští filharmonici sympaticky a překvapivě přidali ještě dokonce dva kusy ze své umělecké kuchyně a uzavřeli druhý ročník brzy snad tradiční akce.

Foto: Facebook Slovenského institutu v Praze