„Marek Šedivý se představil jako dirigent se smyslem pro precizaci a detail.“

„Na otázku, co je to basetový roh, odpovídal Matej Veselka se smíchem po koncertě: ‚Je to semínko od basklarinetu, něco mezi klarinetem a basklarinetem, nemá to nic společného s pejskem basetem.‘“

„Nápad, se kterým autor ke kompozici přistoupil, je podobný šifrovacímu stroji se stejným názvem, který používali špioni ve válkách.“

Závěr abonentního cyklu „B“ Filharmonie Bohuslava Martinů se konal 15. května v Kongresovém centru ve Zlíně a přinesl příjemný program. Orchestr pod taktovkou Marka Šedivého hrál nejprve Fantazii a fugu c moll, BWV 537 Johanna Sebastiana Bacha a následně dva Koncertní kusy pro klarinet, basetový roh a orchestr Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Sólové party přednesli na klarinet Anna Paulová a na basetový roh Matej Veselka. Na závěr zazněla skladba Edwarda Elgara Enigma, variace na originální téma pro orchestr, op. 36, která dala jméno celému večeru. Krásný večer s krásnou hudbou…

Před koncertem čekalo na publikum překvapení. Na plátno nad orchestrem byl promítán reklamní spot, kterému dominoval dirigent Robert Kružík. Představil se jako pilot letadla, které letělo z Brna do Zlína, kde přistálo, a pilot přiběhl na dirigentský stupínek, aby začal dirigovat. Provázela ho přitom hudba Bohuslava Martinů. Skladba Thunderbolt P-47, věnovaná slavnému americkému letounu, zazní i na zahajovacím koncertě následující, již 80. sezóny. Milé a vtipné. Létající dirigent či dirigující pilot – jak jinak by Robert Kružík zvládal množství koncertů, které se na něho hrnou? Je žádaným dirigentem a jeho spolupráce s Filharmonií Bohuslava Martinů je dlouhodobá a úspěšná. 

Koncert ve čtvrtek 15. května však dirigoval Marek Šedivý, hudební ředitel Národního divadla moravskoslezského, který za sebou má mnoho operních i hudebních projektů. Ve Zlíně se představil jako náročný dirigent, se smyslem pro precizaci a pro detail, stejně jako pro vystavění širokých a klenutých hudebních ploch. Preciznost a soustředění vyžadovala především úvodní skladba Johanna Sebastiana Bacha Fantazie a fuga c moll, BWV 537. Klidnou první část zahájil sólový hoboj Alžběty Jamborové, následovaný klarinetem Jiřího Kundla, postupně se přidávaly další nástroje, rozvíjející dané téma, a společně vytvářely pravidelnou a barvitou strukturu. Druhá část fuga zahájila pevným a energickým tématem v houslích. Akcelerace a růst napětí umožnily vyniknout žesťům, zejména trombónům, jejichž čistota souhry ale nebyla zcela uspokojivá. Zatěžkaný závěr vyústil do temperamentního finále. 

Další blok skladeb patřil klarinetu Anny Paulové a basetovému rohu domácího klarinetisty Mateje Veselky. Nástroj byl oblíbený v 18. století, zejména W. A. Mozartem. Má zajímavou nostalgickou barvu i zvučný a nosný tón a spolu s klarinetem tvoří pár. Jejich konverzace evokovala manželskou komunikaci, v tomto případě bez hádek, v dokonalé souhře a s výrazovým zabarvením. Oba sólisté si přejímali fráze a interpretovali je s velkým prožitkem, který postupně gradoval k efektnímu výkonu. Spolupráce s orchestrem byla dokonalá a bylo znát, že i členové orchestru byli okouzleni způsobem interpretace. První skladbu, Koncertní kus č. 1 f moll, op. 113, zahájil orchestr rázným vstupem první věty Allegro molto, na který sebevědomě navázala Anna Paulová pevným a plným tónem a poté navázal basetový roh Mateje Veselky, aby spolu vedli procítěný dialog. Ve druhé větě Andante měli oba příležitost melodického rozhovoru ve dvojhlasé, narativní melodii. Třetí věta Allegro molto (Presto) přinesla veselé virtuózní běhy, laškovné trylky a postupné crescendo orchestru ve svižném tempu.

Druhou skladbu, Koncertní kus č. 2 d moll, op. 114, zahájilo energické Presto, následovalo Andante, odstartované lesními rohy v akordu a po odsazení citově laděný duet obou sólových nástrojů ústící do piana. Poslední věta Allegro grazioso byla noblesně vylehčená, a to jak orchestrem, tak i oběma sólovými nástroji. Klarinet v duetu laškoval a basetový roh se ochotně podřizoval nastolenému výrazu. Přehlídka technicky virtuózního ovládání nástroje nesměla chybět a po ztišení do pianissima nastoupila kadence, následovaná orchestrálním závěrem. 

Obě skladby se potěšily velkému potlesku a nechyběl přídavek, Duo č. 1, KV 423 Wolfganga Amadea Mozarta. Ten ho sice původně psal pro housle a violu, ale určitě by potvrdil, že v obsazení klarinet a basetový roh to vyznělo výborně. Na otázku, co je to basetový roh, odpovídal Matej Veselka se smíchem po koncertě: „Je to semínko od basklarinetu, něco mezi klarinetem a basklarinetem, určitě to nemá nic společného s pejskem basetem.“ 

Jako poslední skladba večera zazněla skladba s názvem Enigma, variace na originální téma pro orchestr, op. 36 anglického skladatele Edwarda Elgara. Nápad, podle kterého autor ke kompozici přistoupil, je podobný šifrovacímu stroji se stejným názvem, který používali zpravodajci (rozuměj špioni) ve válkách a postupně se zdokonaloval. V době, kdy žil Elgar, se mohl podobat systému, který skladatel zvolil. Čtrnáct variací a stejné téma mělo odkazovat na Elgarovy přátele, které takto hudebně charakterizoval. Téma se objevuje zpočátku, v legatu nejprve něžná melodie v houslích, poté druhé téma v dechových nástrojích. První variaci Tempo l‘istesso věnoval své ženě Caroline Elis. Opakuje zde čtyřtónovou melodii, kterou pískal své ženě, když se vracel domů. Navazuje na úvodní téma attacca a ve vyklenutém melodickém oblouku se objevuje i nedočkavost a vášeň. Druhou variaci Allegro věnoval klavíristovi, se kterým hrál v komorním souboru. Hew David Steuart-Powell se údajně na této tónové řadě pravidelně rozehrával. 3. Alegretto inspiroval Richard Baxter Townshend, spisovatel, starý pán, jemuž hlas údajně přeskakoval z basu do fistule, což demonstrovaly laškovně dřevěné nástroje. 4. Allegro di molto motivoval šlechtic William Meath Baker. Rázně rytmizovaný, krátký úsek. 5. Moderato je melodie, zvedající se z hloubky, aby přešla do štěbetání dřev, kterým odpovídá široká melodie smyčců. Inspiroval ji Richard Penrose Arnold, amatérský klavírista. 6. Andantino „Ysobel“ zpodobňuje Isabel Fitton, žákyni, kterou Elgar učil na violu. Cvičení etud přechází v melodii, které se zhostil na violu Pavel Březík. 7. Variaci Presto „Troyte“ věnoval autor architektu Arturu Troyte Griffithsovi. Ten byl vášnivý klavírista, ale ve variaci se objevuje i společná příhoda přátel, kdy je zastihla bouře. Vděčné mimohudební téma zpodobnil rázný synkopovaný rytmus a fortissimo v žestích. 8. Allegretto má vyjadřovat pohodovou povahu přítele Winifreda Norburyho a jeho domu. Dřevěné nástroje v pianissimu přešly do klenuté melodie a v dynamických vlnách pokračovaly v nadýchané melodii, která postupně narůstala v majestátním, vysokém oblouku. 9. Adagio „Nimrod“ je věnováno hudebnímu editorovi. Augustus J. Jaeger je zpodobňován nejprve sólovou violou, ke které se postupně přidávají ostatní nástroje. Lehce připomenuté téma z Patetické sonáty L. van Beethovena má připomenout podporu, které se od přítele skladateli dostalo. 10. Intermezzo Allegretto „Dorabella“ je věnováno přítelkyni Doře Penny, která koktala. Proto i zde dechové nástroje používají glissy a ústí ve fanfáry. 11. Allegro di molto je obrázek varhaníka z herefordské katedrály Georga Robertsona Sinclaira. Ale po vstupním sólu prvních houslí Pavla Mikesky pokračují violoncella s kontrabasy v nostalgické náladě a lesní rohy zahajují rozšíření melodie do klenutého pléna v legatu. 12. Andante zahajuje lehounké sólo violoncella, následované sólovým klarinetem Alžběty Jamborové, směřujícím spolu se smyčci do závěrečného pianissima. Variaci inspiroval violoncellista Basil G. Nevinson, stejně jako pozdější Elgarův Koncert pro violoncello. 13. Romanza: Moderato je věnována lady Mary Lygon, ale jen tajně, protože během své cesty do Austrálie nemohla dát své svolení. Přesto se variace její plavbě věnuje, i citací části předehry Felixe Mendelssohna-Barholdyho Klid moře a šťastná plavba se sólovým klarinetem. Žestě a smyčce narůstají do fortissima a tympány prý jsou údery lodních motorů. 14. Variace Finale. Allegro presto nese název E.D.U., tedy jméno autora, a prolínají se zde témata dvou variací, deváté a první, jako vzpomínka na dva nejdůležitější lidi v autorově životě. 

Skladba pohodová, romantická, s mimohudebními náměty a posluchačsky vděčná. Orchestr zde dostal příležitost předvést své umění souhry, emočního výrazu v pianissimech a v lehkých vzdušných rytmech, kdy vynikla barevnost jednotlivých nástrojů. Dirigent Marek Šedivý je dokázal inspirovat a přivést ke krásné klenuté kantiléně i k monumentálním vrcholům. Koncert plný emocí i inspirace a naděje do dalších dnů…

Foto: Dominik Bachůrek / Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín

Facebook X E-mail WhatsApp