KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Estonské Pärnu v komorním hávu. Zněl i Dvořák english

„Alec Frank-Gemmill patří k těm vyvoleným muzikantům, na jejichž hru vzniká závislost, které byste chtěli poslouchat stále dál a dál, a je vám líto, když skladba skončí.“

„Autoři transkripce nic nesetřeli z Dvořákovy líbeznosti a melodičnosti, všichni interpreti hráli vroucně, nepřepjatě.“

„Klavíristka Zee Zee svou neokázalou virtuozitou neohromuje, ale využívá ji k dialogu s violoncellem, podněcuje ho a vybízí k ještě větší expresivitě.“

Obliba a věhlas festivalu v estonském letovisku stále stoupají a už zdaleka neplatí, že koncertní síň se zaplní do posledního místa jen na galakoncertech Estonského festivalového orchestru (EFO) řízeného Paavem Järvim. K vyhledávaným hudebním událostem patří i komorní hudba.

Jeden koncert pro čtvery housle, druhý pro dvě violoncella

Tradiční je koncert Estonské nadace hudebních nástrojů, která schraňuje deset vzácných smyčcových nástrojů a devět historických smyčců a zároveň pečuje o výchovu šikovných stavitelů nástrojů. Na pondělním koncertě 17. července vystoupil komorní orchestr složený z hráčů EFO vedený koncertním mistrem Florianem Dondererem. Mnozí z vystupujících muzikantů jsou zkušenými komorními hráči – například Florian Donderer, donedávna koncertní mistr Německé komorní filharmonie Brémy, je primáriem respektovaného Signum Quartet. Většina členů Festivalového komorního orchestru hraje na moderní nástroje, přesto koncerty barokní muziky dýchají autenticitou, poučenou interpretací. Letos zazněly skladby Antonia VivaldihoPietra Antonia Locatelliho. Vivaldiho Koncert g moll, RV 156 publikum naladil, bylo velmi příjemné poslouchat tak čistě stylovou interpretaci. V Locatelliho Koncertu pro čtvery housle F dur op. 4, č. 12 se partů ujali Florian Donderer, Robert Traksman, Kaija LukasKatarina Maria Kits. Souhra zkušeného hráče a tří mladých estonských talentů byla potěšující, všichni hráli s entuziasmem a maximálním nasazením, krásné bylo dynamické odlišení témat a lahodné souzvuky všech čtyř interpretů.

Výborně se zdařil Vivaldiho Koncert pro dvě violoncella g moll, RV 531, kterého se ujali Theodor Sink a Leho Karin. Theodor Sink je vedoucím skupiny violoncell Estonského národního symfonického orchestru, nositel mnoha soutěžních cen, sólista a uznávaný komorní hráč. K jeho partnerům patřili například David Geringas, Elisabeth Leonskaja či Víkingur Ólaffson. Zkušenější Leho Karin je jedním z nejoceňovanějších estonských cellistů. Vyučuje na tallinské konzervatoři, spolupracuje nejen s estonskými orchestry, ale i s evropskými, japonskými a americkými. Hodně se věnuje soudobé hudbě, na kontě má též řadu nahrávek. Díky zápůjčce Estonské nadace hudebních nástrojů hraje na cello François Fourrier Nicolas (1798). Vivaldi v podání těchto muzikantů vyzněl skvěle, ať už máme na mysli souznění sólistů a orchestru, vysokou technickou úroveň či stylovost a ztvárnění emocí. Při závěrečném Locatelliho Concertu Grosso Es dur op. 7, č. 6 „Il Pianto d´Arianna“ posluchači obdivovali svěžest hry muzikantů, kteří se den předtím odevzdávali kompozicím Richarda StrausseHectora Berlioze a následující den už je čekaly zkoušky na Čajkovského První symfonii. Inu, když se hraje s takovou chutí a radostí jako v Pärnu, mizí veškerá únava!

Klavírní zjevení jménem Zee Zee

Týž večer v deset hodin se konal noční koncert, jehož magnetem byli vystupující umělci i zvolený program. V Sonátě g moll pro violoncello a klavír, op. 19 Sergeje Rachmaninova zazářili čínsko-americká klavíristka Zee Zee (Zhang Zuo) a mladý estonský cellista Marcel Kits. Způsob hudebního vyjadřování obou mladých interpretů, jejich vyzrálost, nádhera tónu, výstavba frází, souznění s autorem, který tuto sonátu napsal ve svých osmadvaceti, to vše učinilo z jejich hry jeden z vrcholů celého festivalu. Čtyřiatřicetiletá Zee Zee je vítězkou mnoha soutěží, za pozornost stojí její prvenství na První mezinárodní klavírní soutěži (1st International Piano Concerto Competition) v Číně a pátá cena v Soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 2013. Vystupuje s předními světovými orchestry i dirigenty, její nahrávky vydaly Deutsche Grammophon či Decca Classics. V době pandemie covidu podnikla recitálová turné po Číně, Hong-Kongu a Singapuru, vřele byl přijat její recitál na lucernském festivalu před dvěma lety. Osmadvacetiletého cellistu Marcela Johannese Kitse, ozdobeného třetí cenou ze Soutěže královny Alžběty a první cenou z Mezinárodní soutěže George Enesca, si pamatuji z loňského závěrečného koncertu, na kterém s estonskou houslistkou Triin Ruubel přednesli Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello. Tehdy mě neuchvátil, jeho hra postrádala větší rozlet i hloubku, zdálo se, jako by hrál svázaně, chladně. Letos však bylo všechno jinak! Zaoblený tón Kitsova violoncella, uměřené vibrato, jasná artikulace a promyšlená dynamika se dokonale propojily s hrou Zee Zee, které skladatel určil velkou úlohu. To klavír udává dynamiku, vytváří melodie, které pak přebírá violoncello. Klavíristka svou neokázalou virtuozitou neohromuje, ale využívá ji k dialogu s violoncellem, podněcuje ho a vybízí k ještě větší expresivitě. Vzájemná inspirace dvou výrazných osobností přinesla výjimečný hudební zážitek naplněný něhou, lyrikou i vášnivostí.

Zee Zee poté vystoupila i s kvartetem členů EFO, v němž první housle hrál Artur Podlesniy, sekund Sha Katsouris (oba jsou členy Symfonického orchestru Hessenského rozhlasu ve Frankfurtu a současně členy Hába Quartett), dále uznávaný estonský violista Andres Kaljuste (také houslista, pedagog a dirigent, orchestrální i komorní hráč) a violoncellista Benjamin Nyffenegger (Orchestr Tonhalle Curych a rovněž člen Julie Fischer Quartett, který budeme mít možnost slyšet letos v listopadu v Praze). Zahráli Klavírní kvintet fis moll, op. 67 Amy Beach. Skladbu z roku 1907 jsem slyšela poprvé a velmi mě zaujala jak romantickou melodickou invenčností, tak impresionistickými zvukovými plochami. V úvodní větě se proplétají dvě témata – přiznaně brahmsovské a lyričtější –, které se variují v partu klavíru i ve smyčcích. Drama, které v této části Adagio – Allegro moderato probíhá, ústí do zklidnění, kterému se dostane prostoru v druhé větě Adagio espressivo. Té dominovala zpěvná melodie, tlumeně ztvárněná smyčci, a snová a okouzlující hra Zee Zee, jež ukázala, jak citlivou partnerkou je. Finále Allegro agitato – Adagio come prima – Presto začíná neklidně a vzrušeně, klavír opět připomíná brahmsovské téma, které rozvíjejí smyčce. Klavíristka hraje velmi náročný part tak nepopsatelně dobře, až člověka napadají úvahy o pravdivosti, nepředstíravosti hudební interpretace. Tempo se postupně zpomaluje, další téma naznačuje viola a jemná tremola smyčců, v závěru se znovu rozpoutá triumfální smršť. Další obdiv a respekt vůči muzikantům, kteří vedle nároků symfonického orchestru věnují volný čas na festivalu komorní hudbě, v níž se neskryje sebemenší nesoustředěnost a nepřipravenost.

Dvořákův „Američan“ v rukou hornisty

Rovněž následujícího večera 18. července byla pärnská koncertní síň nabitá k prasknutí. Konalo se tradiční Komorní gala, letos trvající tři hodiny. Začátek přinesl citové rozechvění v podobě skladby Florence Price Adoration a pak to přišlo! Dvořákův Smyčcový kvintet Es dur, op. 97 „Americký“ v úpravě Jeremyho ThurlowaAleca Frank-Gemmilla pro hornu a smyčce. Alec Frank-Gemmill, stabilní člen EFO, jeden z nejlepších současných světových hornistů, byl deset let sólohornistou Skotského komorního orchestru, nyní působí v Göteborském symfonickém orchestru. Vedle toho se pravidelně věnuje komorní hudbě (je členem ansámblu Orsino) a diriguje. Jako jeden z mála dnešních hráčů hraje na moderní nástroj i přirozenou hornu bez ventilů. Spolu s ním Dvořáka zahráli houslistky Sharon Roffman, Grace Lee, violistka Liisa Randalu a cellista Theodor Sink. Je prospěšné si poslechnout skladbu, kterou máme zapsanou v naší hudební DNA, v jiné úpravě, hranou jinými nástroji. Zvýrazní to kvality skladby, ostřeji vnímáme rytmus i melodii. A samozřejmě barvu nástroje – v tomto případě horny. Kritici vždy s obdivem mluví o Frank-Gemmilově ovládání tónu, frázování, ozdobách, suverénní čistotě intonace, bězích… A nejinak ho přijímají posluchači. Ti byli na tomto koncertě přítomni opravdovým hudebním hodům, jinými slovy: když Frank-Gemmill hraje (a přetváří) Dvořáka, je to událost. Kompoziční i interpretační. V první větě se ozývají krásně proplétané hlasy smyčců, jimž vévodí horna, která stačí vyhrát všechny melodické oblouky. Autoři transkripce nic nesetřeli z Dvořákovy líbeznosti a melodičnosti, všichni interpreti hráli vroucně, nepřepjatě. V druhé větě mě zaujalo právě zachování a zdůraznění rytmické stránky a rychlé střídání rytmu. Smyčce jako by se snažily mít navrch, ale hornu Franka-Gemnila nepřehrály. Ta zůstává v centru dění a určuje rozvíjení věty. Třetí Larghetto vyznělo i v této úpravě nádherně. Hlavní hlas opět náleží horně, vláčné, hebké, přesně intonující. Společně s violou ukazuje, co je na Dvořákově hudbě nejkrásnější – melodičnost, citovost… Při poslechu horny v této větě se člověku až svírá srdce nad tou něhou. Alec Frank-Gemmill patří k těm vyvoleným muzikantům, na jejichž hře vzniká závislost, které byste chtěli poslouchat stále dál a dál, a je vám líto, když skladba skončí. Podobně jako když se ke konci řítí radostně roztančené Finale úpravy tohoto kvintetu. Všechna čest autorům transkripce, smyčcovým hráčům a především výjimečnému hornistovi!

V druhé polovině večera zazněly seversky zamyšlená Synergie Erkkiho-Svena Tüüra, poněkud zdlouhavá Balada Yorka BowenaCísařský valčík Johanna Strausse mladšího v půvabné zábavné interpretaci sedmičlenného komorního ansámblu. Očekávaným vrcholem byl Čajkovského Suvenýr z Florencie, kterého se ujali houslistky Triin Ruubel, Emma Yoon, violisté Xandi van der DijkSarina Zickgraf a violoncellisté Benjamin NyffeneggerThomas Ruge (zástupce vedoucího violoncellové skupiny v Mnichovské filharmonii, vedoucí skupiny violoncell EFO, na téže pozici hrává v Mahler Chamber Orchestra, Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu, Izraelské filharmonii a dalších významných orchestrech, hraje v Lucernském festivalovém orchestru, byl členem Berlínských filharmoniků). Bylo to strhující podání v první větě vrcholící smyčcovou smrští, v druhé pak lahodnou souhrou, v níž vynikala cella a violy, nádherné bylo procítěné sólo Benjamina Nyffeneggera, jistě působila Triin Ruubel. Obě houslistky upoutaly svou virtuozitou i ve třetí větě, čtvrtá se nesla na vlně dynamického a tempového vzedmutí, které v tomto skvělém podání vyvolalo nadšený ohlas obecenstva.

********

Foto: Kaupo Kikkas, Taavi Kull

Alena Sojková

Alena Sojková

Publicistka

Hudební publicistikou se zabývá pětadvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 byla redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem, který na konci června 2022 zanikl. Publikuje na KlasicePlus, v Harmonii, Medicíně a umění, byla stálou spolupracovnicí Hudebních rozhledů. Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že mladé, šikovné a zapálené hudebníky je třeba soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak jako rockovou a jazzovou muziku.



Příspěvky od Alena Sojková



Více z této rubriky