neděle, 07 srpen 2022 13:57

Čajkovskij a Sibelius v rukou Paava Järviho

Autorka:

„Charismatická a uvolněná Bellova hra, v níž nezaslechnete faleš tónovou ani výrazovou, byla pro mě vrcholem festivalových sólových vystoupení.“

„Pátá symfonie v pojetí Paava Järviho vyznívá monumentálně, opojně, s vírou, že nad osudem lze zvítězit.“

„Čtvrtá část Lemminkäinenův návrat se zřídka slyšenou orchestrální souhrou, jemnými i sytými barvami nástrojů vyústila v umně vygradované ohnivé finále.“

 

Paavo-Jarviphoto-credit-Tiv-Jul

 

Hudebními vrcholy na festivalu v estonském Pärnu byly koncerty Estonského festivalového orchestru. Pravda, zdobila je zvučná jména sólistů, ale výkony, jaké podal orchestr především v Páté symfonii Petra Iljiče Čajkovského a pár dnů nato v Sibeliově suitě Lemminkäinen, byly jedním slovem strhující. Velký podíl na tom měl dirigent Paavo Järvi.

Na prvním koncertu, který se v pärnské hudební síni uskutečnil 16. července, zazněla díla Witolda Lutosławského, Richarda Strausse a Petra Iljiče Čajkovského. Lutosławského Smuteční hudba, věnovaná ten večer obětem války na Ukrajině, zněla dojemně a monumentálně, s nesmírnou silou a naléhavostí. Kompaktní barevný zvuk smyčců byl podpořen promyšleně úspornými i emocionálně podbarvenými gesty Paava Järviho, který se nebojí velkých dynamických rozpětí (v tom je mu nápomocna skvělá akustika síně). Mohutné dynamické oblouky, jemné pizzicato, taneční názvuky a zase plně znějící smyčce vyústily do ticha doznívajícího violoncella. Thomas Ruge zahrál tyto takty v nejjemnějším pianissimu a vnímavé obecenstvo je přijalo s hlubokým vcítěním.

Sólohornista Berlínských filharmoniků Stefan Dohr je jedním z nejlepších světových hráčů na lesní roh a své pověsti nezůstal nic dlužen. Těžký a zrádný Koncert pro lesní roh č. 2 Es dur Richarda Strausse vyzněl v jeho podání zcela přirozeně, s lehkostí, měkký zvuk orchestru se dobře doplňoval se zpěvným zvukem Dohrovy horny. Frázování i dynamika se i díky dirigentovi výborně kloubily s orchestrem, který se sólistovi umně přizpůsobil. Aplaudovaný sólista přidával z jiného soudku – Dohr se systematicky věnuje soudobé hudbě i hudbě 20. století a jeho interpretace Messiaenových Des canyons aux étoiles: Appel interstellaire dosáhla výšin dokonalosti.

 

Stefan-DohrPaavo-Jarviphoto-credit-Taavi-Kull-2

 

Vyvrcholením večera byla Symfonie č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského. V pojetí Paava Järviho dramatická, vášnivá, bolestná, hluboce se dotýkající lidského nitra, ale ne depresivní. Järvi v symfonii zdůrazňuje taneční lehkost i rozervanost, nekonečnou chandru i sladkou melancholii. Hráči plnili dirigentovi všechna přání i nejtajnější představy: na mrazivá sóla klarinetů a fagotů navázaly v první větě plasticky znějící rozklenuté smyčce, v druhé větě zazářil bezchybný hornista Alec Frank-Gemmill, třetí věta byla vzorem zvukové vyrovnanosti a průzračné struktury, plnosti i něhy (nemohu nejmenovat vynikajícího trumpetistu Curyšské opery Balázse Nemese). Finále lze pojmout jako nekonečnou přetrvávající životní mizérii, před níž není úniku, avšak Paavo Järvi posluchače před tímto údělem ochrání a symfonie v jeho pojetí vyznívá monumentálně, opojně, s vírou, že nad osudem lze zvítězit. A že život připravuje různé – i radostnější – situace, doložily i přídavky: blyštivě a noblesně zahraná Polonéza z Evžena Oněgina a Tanec pastýřů Huga Alfvéna.

Následující večer zůstal program nezměněn, jen jako sólista vystoupil americký houslista Joshua Bell. Přednesl Houslový koncert č. 1 g moll Maxe Brucha. Tahle krásná skladba plná nádherných melodií a silných emocí zasahuje publikum od prvních taktů. Joshua Bell nikterak svou příležitost oslnit pärnské publikum nepromarnil. Hrál s obrovským nasazením, jeho hra byla líbezná, vřelá, emotivní, melodické fráze úchvatné. Lyrické Adagio bylo až na samé hraně expresivity, ale Bell neždímal city posluchačů, bylo to vyznání zralého muže, křehké, ztišené… Jak trefný byl pak zvolený přídavek: Chopin ve vlastním Bellově aranžmá. Jemný, citový, hladící duši… Charismatická a uvolněná Bellova hra, v níž nezaslechnete faleš tónovou ani výrazovou, která posluchači s každým taktem přináší radost a uspokojení, byla pro mě vrcholem festivalových sólových vystoupení.

 

Joshua-BellPaavo-Jarviphoto-credit-Taavi-Kull

 

Pro závěrečné koncerty 21. a 22. července zvolil Paavo Järvi Koncert pro smyčcový orchestr Grażyny Bacewicz z roku 1948 a Sibeliovu suitu Lemminkäinen, op. 22 (1895, 1897, 1939). Na prvním z nich se v Brahmsově Dvojkoncertu pro housle a violoncello a moll, op. 102 představili estonští hudebníci Triin Ruubel a Marcel Johannes Kits, na druhém předvedl, jak hraje Gershwinův Klavírní koncert F dur, Wayne Marshall. Začněme sólisty: Houslistka Triin Ruubel je koncertním mistrem Estonského národního symfonického orchestru, je i zkušenou komorní hráčkou. Violoncellista Marcel Johannes Kits, držitel třetí ceny ze Soutěže královny Alžběty v Bruselu a vítěz Mezinárodní soutěže George Enesca, patří mezi nadějné estonské hráče, který získává zkušenosti v zahraničí. Jak se oba mladí hráči proslulého Brahmsova Dvojkoncertu zhostili? Na začátku bylo přece jen slyšet napětí pramenící z tíhy okamžiku, kterého se však dokázali během první věty zbavit. Lépe jim vycházely expresivnější pasáže, ty lyrické byly o něco méně přesvědčivé. V druhé větě zaujal krásně budovanou dynamikou orchestr i violoncellista ve svém sólu. I ve třetí větě se zdálo, že cellista dominuje, přesto vysoké tóny houslistky zněly kouzelně perlivě.

 

Triin-RuubelMarcel-Johannes-KitsPaavo-Jarviphoto-credit-Taavi-Kull-1

 

Následující večer byl vůdčí osobností Wayne Marshall v Gershwinově koncertu. Ještě mi v hlavě zněla výborná červnová interpretace Marca-Andrého Hamelina s Keithem Lockhartem a Českou filharmonií v Praze, a už tu byl jiný přístup! Uvolněnější, přirozenější, člověk si občas připadal jak v harlemském jazz klubu. Muzikanti vycítili svou příležitost a sálem se nesla skvělá muzika hraná s chutí a uvolněností. Sólo trumpetisty ocenil i Wayne Marshall, a že tahle muzika není klasickým hráčům cizí, dokázali třeba koncertní mistr Florian Donderer nebo klarinetista Alexej Michajlenko. Marshall, který si zcela získal obecenstvo, poté zaimprovizoval na témata z Druhé symfonie Jeana Sibelia, které roztomile proložil Happy Birthday věnovaným Neeme Järvimu.

 

Wayne-Marshall1photo-credit-Taavi-Kull

 

Oba večery otevíral Koncert pro smyčcový orchestr polské skladatelky Grażyny Bacewicz. Soustředěně hrajícímu ansámblu vévodila v první větě violoncella, obdivuhodně sehraná. Do druhé věty jako by autorka vtělila všechen smutek světa, svůj díl skvěle odvedly violy, v projasněné třetí větě se krátkého sóla dostalo koncertnímu mistru Florianu Dondererovi, který opět prokázal, že výborný houslista i na malé ploše umí získat posluchače. Velebná skladba vyzněla v podání EFO a Paava Järviho majestátně a vroucně.

To nejlepší, nejzásadnější, nejúchvatnější si Paavo Järvi nechal na konec. Jeho výklad Sibeliovy suity Lemminkäinen byl tak čistý a srozumitelný, že si troufám napsat, že to byl můj zatím největší sibeliovský zážitek. V první části Lemminkäinen a dívka na ostrově nechal Järvi zvolna rozprostřít široký zvuk dechů a viol, postupně stavěl epické oblouky, stále se v muzice, v příběhu něco dělo. Využíval dynamických fines – na minimum ztišil smyčce, aby vynikly neostré dechy. Předností EFO jsou velmi plynulé přechody v dynamice, kterých Paavo Järvi v Sibeliovi hojně využíval. V Labuti z Tuonely zazářila hráčka na anglický roh Martine Varnik, zvukově krásně propojená s violou. Doprovod smyčců byl plný, vřelý a zároveň něžný, k slyšení je taková zvuková kvalita málokdy. Po postupném ztišování následovala dlouhá pauza, promyšlená ve svém účinku. Třetí části Lemminkäinen v Tuonele dodal Paavo Järvi dramatický účinek, zas tu byla ta nenásilná dynamika, zvukové přelévání, gradace ústící v pauzy. Smyčce hrály na hranici slyšitelnosti, doslova ševelily, hoboje a flétny byly excelentní, trombony a trubky parádní. Čtvrtá část Lemminkäinenův návrat se zřídka slyšenou orchestrální souhrou, jemnými i sytými barvami nástrojů vyústila v umně vygradované ohnivé finále. Katarzní účinek hudby s nekončícími ovacemi posluchačů. Přídavky? Přilití oleje do ohně v podobě Uherského tance č. 1 Johannesa Brahmse a Sibeliův Valse triste. A to byly poslední takty, které zazněly na letošním pärnském festivalu.

 

Neeme-JarviPaavo-JarviEstonian-Festival-Orchestra1photo-credit-Tiv-Jul

 

Foto: Taavi Kull, Tõiv Jõul

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.