„Jakub Hrůša se záskoku za kolegu bez váhání ujal.“

„Německá preciznost a smysl pro tradici ve spojení s českou muzikalitou a vřelostí, to byl ten správný mix, který dal brněnskému publiku exkluzivní zážitek.“

„A ještě víc publikum nadchl dirigent, když orchestr spustil ve vražedném tempu jako přídavek Lašský tanec č. 3 ‚Dymák‘ Leoše Janáčka.“

Koncert v rámci Festivalu Janáček Brno ohlášený na 17. listopadu v Janáčkově divadle byl vyprodaný mezi prvními. Staatskapelle Berlin a dirigent Christian Thielemann zde ještě nehráli a jejich pověst je závratná. Souhrou událostí, kdy dirigent Thielemann musel náhle na operaci a Jakub Hrůša stále prodléval v Brně, se však změnil rychle dirigent i dramaturgie koncertu. A nikdo nelitoval.

Namísto ohlášeného programu, který měl představit různé styly německé hudby a postavit vedle sebe skladbu zcela novou s názvem Elysium, kterou složil na objednávku Wiener Philharmoniker Samy Moussa, symfonickou báseň Arnolda Schönberga Pelléas a Mélisanda a Koncert pro klavír a orchestr č. 2 d moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, jenž měl hrát český sólista Jan Bartoš, musela být postavena dramaturgie zcela jiná. Obecenstvo, které ve velké většině v tak krátkém čase nebylo možné dopředu informovat, tak překvapivě dostalo program zcela klasický z děl ikonických německých tvůrců. 

Dirigent Jakub Hrůša už v minulosti se Staatskapelle Berlin vystupoval, nicméně s ohledem na souhru bylo nutné volit dramaturgii koncertu klasickou. A také s ohledem na repertoár sólisty, kterým samozřejmě i v této situaci zůstal český klavírista Jan Bartoš. Dirigent Jakub Hrůša se záskoku za kolegu bez váhání ujal. „Když se naskytla tahle možnost se s nimi vidět a hrát s nimi, a navíc v milovaném Brně, rád jsem to přijal. Věděl jsem totiž téměř s jistotou, že to bude krásné. Oni jsou fenomenální kombinací spontaneity a flexibility s precizností. A když chtějí, je to ‚bomba‘. Tady chtěli na sto procent.“ svěřil se po koncertě šťastný dirigent Jakub Hrůša.

Nejprve zazněl Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op.73 „Císařský“ Ludwiga van Beethovena. Proč císařský? Asi omylem; Beethoven by nejspíš s tímto názvem nesouhlasil. Ale jistě by souhlasil s provedením svého koncertu. 1. Allegro zahájil klavír s perlivým a zvonivým úhozem a orchestr mu odpovídal měkce, naopak akordické pasáže byly pevné a rozhodné. 2. Adagio un poco mosso se snovou a melancholickou náladou působilo až relaxačně, se zachováním preciznosti a srozumitelnosti tónu. 3. Rondo: Allegro oslnivé se samozřejmou virtuozitou a jásavou barevností. Orchestr klavírní part v sólových částech citlivě podporoval, zato se, jak náleží, předvedl v částech bez sólisty. Obecenstvo vypuklo v nadšený jásot, který klavírista zklidnil přídavkem, Frýdeckou Pannou Marií z první řady cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka. Tu hrál s romantickou něhou a citem a chytl u srdce. 

Druhou polovinou večera zněla Symfonie č. 1 c moll, op. 68 Johannesa Brahmse – dílo skladatele, který neuznával programní hudbu a přesvědčivě prokázal, že hudba může působit sama za sebe, bez berliček vypravěče. Jen je potřeba ji náležitě podat, s narůstajícím napětím, klenutými legatovými plochami i kontrasty, s potřebnou barevností. V podání výsostného symfonického souboru a za vedení dirigenta par excellence, jakým Jakub Hrůša dnes je, bylo chyceno do této hudební pasti i brněnské publikum. Německá preciznost a smysl pro tradici, ve spojení s českou muzikalitou a vřelostí, to byl ten správný mix, který dal brněnskému publiku exkluzivní zážitek. Samozřejmě na tom měli zásluhu i jednotliví hráči orchestru, kteří v plném soustředění podávali vrcholné umělecké výkony a zvuk orchestru byl přes všechnu akustickou problematiku divadla obdivuhodně vyrovnaný. Housle, stejně jako i ostatní smyčce, měly dokonale vyladěný souzvuk a první housle primária Wolframa Brandla se sladce nesly sálem. Flétna Thomase Beyera zněla jásavě a nesla se nad orchestrem, hobojové sólo Cristiny Gómez bralo za srdce jasným témbrem, klarinet Tibora Remana ve druhé a třetí větě zněl sladce a kulatě a lesní roh Hanna Westphala v sólovém vstupu ve finále svítil barevně bohatým, plným tónem. Trombony ke konci přinesly svůj chorál měkce, vyrovnaně a pevně.

Celkový dojem byl excelentní a obecenstvo odměnilo orchestr nadšenými výkřiky ‚bravo‘. A ještě víc publikum nadchl dirigent, když náhle, bez varování, orchestr spustil ve vražedném tempu jako přídavek Lašský tanec č. 3 „Dymák“ Leoše Janáčka. Instinkt pravil, že to pro orchestr nejspíš bylo náročné – Lašské tance asi tak často nehrají –, ale drželi se skvěle a ještě více pobláznili sál. Staatskapelle Berlin to v Brně vyhrála na celé čáře, stejně jako klavírista Jan Bartoš a dirigent Jakub Hrůša. Večer v podstatě improvizovaný, o to více srdečný a spontánně muzikální.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek