Publiku na Novoměstské radnici v Praze se v neděli 13. září dostalo výjimečného zážitku. V doprovodu klavíristky Kristiny Markové se tam v německém a anglickém písňovém repertoáru a v italských operních áriích představil britsko-srílanský barytonista Armand Rabot. Ten absolvoval akademie v Salcburku a Aix-en-Provence a v současnosti je účastníkem Operního studia Bavorské státní opery v Mnichově. Charismatický, teprve šestadvacetiletý pěvec vládne hlasem světového formátu a nabízí i zralý výraz.

Úvodem večera přivítala návštěvníky jednatelka agentury Nachtigall Artists Alena Kunertová. Zahájila další ročník koncertů Spolku přátel hudebních talentů a poté již přišli oba umělci a Armand Rabot anglicky pozdravil publikum s tím, že bude jednotlivé bloky sám uvádět. Na začátku programu měly zaznít písně Benjamina Brittena, ty ale barytonista přesunul na druhé místo a nejprve si lidé v sále vyslechli výběr písní Hugo Wolfa, rakouského skladatele slovinského původu, konkrétně z cyklů Italienisches Liederbuch a Mörike-Lieder. Šlo o Heut’ Nacht erhob ich mich, Um Mitternacht, Peregrina I, Wenn du mich mit den Augen strefit, Peregrina II, An die Geliebte a Fühlt meine Seele. O těchto a Brittenových písních si Armand Rabot povídá v rubrice RozhovorPlus s Janem Sebastianem Tomsou.

Wolfovy písně nejsou primárně založeny na melodii, jde spíše o deklamaci v harmonicky poněkud stísněném prostoru. O to více jsou niterné a zasahují lidskou duši. Je to, dle mého názoru, hudba pro dospělé publikum s již odžitými životními peripetiemi. Rabot od prvního tónu ukazoval mohutnost svého hlasu, byť v písních intenzitu zvuku tlumil od pianissim po znělejší mezzoforte. Dokonale deklamoval, ale zároveň vedl linku v legatu. Jeho absolutní technický nadhled mu umožňuje doslova hrát si s hlasem i textem. Pěvcův projev není teatrální, je umírněný, soustředěný. Nepotřebuje si pomáhat gesty, avšak výraz v jeho tváři a očích je silný. Kristina Marková byla Rabotovi rovnocennou partnerkou. Hrála velmi citlivě, balanc mezi hlasem a zvukem klavíru byl adekvátní. Celý výběr písní, tak jako i další program barytonista zpíval zpaměti (!).

Po Wolfovi přišel na řadu Benjamin Britten a výběr z jeho Folksongs Arrangements (Úpravy lidových písní), tedy The Plough Boy, Early One Morning, The Salley Gardens, The Foggy Foggy Dew, O Waly Waly a The Lincolnshire Poacher. Brittenovy písně patří mezi oblíbený repertoár mnoha pěvců – od konzervatoří až po sklon jejich kariéry. Jsou psány melodicky (jde přece jen o melodie z lidových písní) a přes to, že se vyznačují bohatou harmonií, celkově působí velmi tonálně. Některé z nich, například The Salley Gardens (Vrbové zahrady) vzbuzují u posluchače jakousi „bolestnou naději“ – nádherná houpavá melodie, ale určitý stesk zároveň. Píseň pojednává o setkání mladého páru ve vrbových sadech u řeky. Tam dívka přesvědčuje hocha, aby bral lásku a život lehce jako listí na stromě či tráva na hrázích. Bláhový mlaďoch to odmítá, což později končí jeho slzami. Naproti tomu, například závěrečná píseň nedělního výběru The Lincolnshire Poacher (Pytlák z Lincolnshiru) vypráví příběh o vyučení v Lincolnshiru, nastražování pastí, chycení zajíce, jeho prodeji ve městě a přípitku pytlákům. Vtipné, propracované zhudebnění vybízí pěvce k veselému výrazu, který obyčejně vykouzlí úsměv na tváři i publiku. Nejinak tomu bylo v podání Armanda Rabota s Kristinou Markovou. U obou písňových bloků jsem obdivoval perfektní výslovnost v obou jazycích a umění krotit hlas, aby i přes svůj objem zněl v intencích písňového charakteru.

Dále na řadu přišly belcantové árie italských mistrů Belliniho, Donizettiho a Verdiho. Z Belliniho Puritánů to byla scéna „Or dove fuggo mai? Ah! Per sempre io ti perdei!“, z Donizettiho Favoritky to byly dva zpěvy Alfonsa, a sice „A tanto amor“ ze třetího dějství a „Ma de’ malvagi invan… Vien, Leonora… De’ nemici tuoi…“ z dějství druhého. Závěr patřil scéně umírání Rodriga z Verdiho Dona Carlose. Po náročném písňovém bloku, bez přestávky navázat na velké operní árie, to byl odvážný čin! Avšak to, co jsme slyšeli v sále, bylo naprosto strhující! Škála bohatého zvuku, pevné dechové opory, ale i plasticity (až na jednu výjimku) fantastických vysokých tónů (výjimku připisuji náročnosti celého programu bez pauzy), tekoucího legata, dynamických zvratů a úžasně prožitého výrazu nás v Novoměstské radnici doslova uzemnila, a to tak, že když skončilo poslední oficiální číslo koncertu, zůstalo ticho a nikdo se neodvážil začít tleskat!

Nakonec se samozřejmě ozývalo „Bravo!“ a umělci přidali ještě árii Renata „Alzati… Eri tu“ z Verdiho Maškarního plesu. Přídavky většinou umělce uvolní. Byl to i tento případ. Přiznám se, že jsem snad ještě nikdy neslyšel tak jisté výšky u hlubokého hlasu, a to jsem zcestoval mnoho zemí a měl možnost být u velkých projektů se slavnými pěvci! Publikum si vytleskalo ještě jeden přídavek a Armand Rabot se rozhodl vrátit k písni, a to ke Gebet z Mörike Lieder Hugo Wolfa. Čekal jsem, jestli ten předchozí hřmotný projev bude mít vliv na zpětné jemnější tvoření tónu. Mám-li být objektivní a fér, malinko to znát bylo. Ale velká naděje světových operních scén Armand Rabot se s námi rozloučil se ctí. Byl to skvělý večer!

Foto: Petr Dyrc

Facebook X E-mail WhatsApp