„Sekerova hra byla nesmírně zvukově kultivovaná.“

„Skvěle vygradovaný závěr díla vedl k nadšenému volání ‚bravo‘ plzeňského publika.“

„Nebyla by to Pavla Tesařová, aby na závěr nezahrála něco virtuózního.“

Přestože se koncerty Kruhu přátel hudby tuto sezónu už pomalu blíží ke svému závěru, do Plzně zavítala další esa. Hráčku se zkušeností s postem koncertní mistryně orchestru Prague Philharmonia, primária Ševčíkova kvarteta, členku různých duí, a přesto ještě studentku pražské HAMU, houslistku Pavlu Tesařovou netřeba představovat a vedoucího oddělení klavírní spolupráce na téže akademické půdě Miroslava Sekeru jistě také ne. Oba sestavili a v Plzni 23. dubna představili program virtuózních skladeb především období romantismu.

Ze Sonáty F. A. E. pro housle a klavír tří různých autorů zní na pódiích obvykle jen její třetí část – Scherzo Johannesa Brahmse. Publikum mělo kromě ní ale možnost na úvod recitálu vyslechnout i její první část Allegro, jejímž autorem je Schumannův žák Albert Dietrich. Věta je napsána zejména pro klavír hráčsky nepříliš „uživatelsky příjemně“, přesto zazněla pod prsty Miroslava Sekery, spolupracujícího s mladou houslistkou Pavlou Tesařovou, naprosto skvěle. Sekerova hra byla navíc nesmírně zvukově kultivovaná. Nepodlehl možnosti symfonického pojetí hry často obsažených akordů, ale dbal, aby při dialogu s houslemi byla síla zvuku jeho nástroje s houslemi vyrovnaná. V následně uvedeném Scherzu klavírista opečovával zvuk basových tónů, hrál rytmicky pregnantně. Houslový part byl rovněž bezvadně odfrázovaný, zvuk houslí mistra Jaroslava Kohouta svítil až do poslední řady balkonu plzeňského Domu hudby. Umělci byli poněkud rozčarováni potleskem publika mezi oběma částmi sonáty, faktem však je, že obě věty byly uvedeny v tištěném programu koncertu samostatně a není příliš zvykem ze sonát vybírat dvě části, které navíc po sobě ani nenásledují… Zde je třeba říci, že i zbývající minuty v první polovině recitálu umělců by dovolily kompletní uvedení sonáty, kde druhou a čtvrtou větu napsal Robert Schumann. Obě věty nejsou zase až tak obsáhlé a ucelené provedení by i plzeňské publikum, myslím, uneslo.

Následovalo svrchované provedení jednověté, často uváděné Sonáty pro sólové housle č. 3 d moll, op. 27 „Balady“ Eugèna Ysaÿe. Tesařová tuto druhou nejkratší, ale nikoli technicky méně náročnou sonátu interpretovala po technické stránce naprosto suverénně, s rytmickým pojetím témat, intonačně i v často obsažených dvojhmatech bezproblémově a agogicky bez úlev. Skvěle vygradovaný závěr díla vedl k nadšenému volání „bravo“ plzeňského publika.

Pravděpodobně pro klidný odchod posluchačů do baru na přestávku byla jako předposlední skladba první poloviny večera uvedena Sukova Pohádka k Zeyerově hře Radúz a Mahulena. Mimochodem tuto hru mělo nynější sezónu s hudbou Josefa Suka na repertoáru Divadlo J. K. Tyla v Plzni a právě toto houslové sólo za doprovodu Orchestru opery skvěle uváděl koncertní mistr orchestru Martin Kos. Přestože je skladba původně zamýšlena s doprovodem orchestru, atmosféra, kterou v úvodních akordech navodil pianista, byla kouzelná, až snová. Houslistka zde uplatnila svůj vřelý tón s intenzivním vibratem, v závěru skladby zasvítil tón „e“ flažoletu. Nebyla by to ale Pavla Tesařová, aby na závěr půle nezahrála něco virtuózního, tak zazněl výběr ze Sukových 4 kusů pro housle a klavír, op. 17, a to č. 2 „Appassionato“. Zde se houslistka trefila naprosto nevědomky do černého, neboť č. 3 a č. 4 stejného díla byla interpretována na minulém koncertě Kruhu přátel hudby v podání mladičké ukrajinské houslistky Sofie Zulfikar a první část bude zase někdy příště. Zde oba interpreti naprosto skvěle a bez zvláštností vyřešili přechod do části B díla.

Druhá polovina koncertu se nesla v obdobném programovém duchu, ale s tím rozdílem, že zazněla celá Sonáta č. 3 c moll, op. 45 Edvarda Griega. Skvělému provedení oběma umělci chyběla klavíristovi jen přítomnost obraceče not, aby interpretovaný text mohl zaznít kompletně. Sonáta byla provedena s množstvím mistrných detailů, třeba vzestupné šestnáctiny klavíru v klavírním partu pod závěrečným tématem houslí na konci expozice první věty zněly v Sekerově podání jako opravdové norské fjordy. V hlavním tématu obsažené trioly byly uvedeny v houslích stejně zřetelně, jako v klavírním partu. Ke svému konci zdárně směřující kóda vyvolala v posluchačích opět potřebu tleskat, až je nasnadě říci, že tento koncert navštívilo bohužel většinou hudebně nepříliš vzdělané publikum. Agogicky přirozeně s množstvím protihlasů uvedl klavírista téma druhé věty, která bezproblémově přešla k rytmicky přesně provedené větě třetí. I tato část zůstala bez extrémů v zažitých intencích.

Následoval opět překvapivý výběr „the best“, znovu od autora Ysaÿe, a to z jeho Sonáty č. 2, op. 27. Obecenstvo slyšelo posluchačsky přitažlivou první větu, citující Bachovu úvodní část Partity č. 3 E dur i středověký chorál Dies irae, který mimochodem Tesařová skrytý v obtížných partiích drobných notových hodnot vždy srozumitelně vynesla. Interpretaci této věty nezůstala houslistka opět nic dlužna, tedy se opět naskytla otázka, proč nemohla uvést i následující věty ze sonáty. Myslím, že ještě dalších jedenáct minut by posluchači hudbu Ysaÿe poslouchat vydrželi. Třeba příště.

Závěrem přišla na řadu opět virtuózní skladba, tentokráte z pera Camilla Saint-Saënse, Introdukce a Rondo capriccioso, op. 28. Veškeré technické nástrahy, ať již výstupy do vyšších poloh, flažolety nebo řadová staccata zazněly v rukou Tesařové ukázkově. Spolupráce klavíristy byla opět bezproblémová, kdy i jeho hra do klavíru přepsaného orchestrálního partu byla bezchybná. Přitom šlo oběma umělcům, ostatně jako v ostatních uvedených dílech, hlavně o hudbu v notách obsaženou. Kódu uchopili umělci ve svižném tempu a skladbu uzavřeli bez jakéhokoli náznaku ritenuta, čímž si vysloužili dlouhotrvající potlesk. Pavla Tesařová proto zůstala na pódiu k interpretaci přídavku – skladby Lásko, Bože lásko Jiřího Fialy v úpravě pro housle sólo.

Večer s interprety Pavlou Tesařovou a Miroslavem Sekerou byl pro posluchače nezapomenutelný. Přál bych si do budoucna, aby se hlavní protagonistka recitálu zamyslela i nad poněkud vyspělejší dramaturgií svých vystoupení. Také, aby kvalita jejích vystoupení zůstala na stejné, vysoké úrovni.

Foto: Ondřej Pastor