„Malý Jiřík zahrál prý prezidentovi jeho nejmilejší národní píseň Teče voda, teče.“

„Mezi žáky Jiřího Nováka patřili primáriové hned tří znamenitých českých kvartet Jiří Panocha, Leoš Čepický, Radek Křižanovský a dále Hana Kotková, Jan Kvapil, sekundista původního Talichova kvarteta a další.“

„Během přestávky se návštěvníci koncertu mohli v Bělohlávkově salónku podívat na výstavu dokumentující osobní život Jiřího Nováka.“

Slavnostní koncert ke stému výročí narození primária legendárního Smetanova kvarteta Jiřího Nováka uspořádal Český spolek pro komorní hudbu v sobotu 23. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina. K poctě svého profesora houslí vystoupili Hana Kotková, Wihanovo kvarteto a další žáci sdruženi do Komorního orchestru žáků a přátel Jiřího Nováka. Večerem, který jako více než rodinný vzešel z podnětu Novákovy dcery Dagmar Virtové, provázela Jitka Novotná, . Setkání přineslo širší pohled na osobnost profesora Jiřího Nováka.

Průvodkyně večerem Jitka Novotná uvedla na podiu Dvořákovy síně povšechný výběr z biografie houslisty Jiřího Nováka, rodáka z Horního Jelení, který nepochybně patřil k zázračným hudebním dětem, soudě dle dokumentů o jeho raných výstupech s houslemi v rukou – v necelých pěti letech už hrál na veřejnosti. Jeho první učitel byl profesor Böhm, ředitel školy ve Vysokém Mýtě, a dále se učil u jedinečných osobností české houslové pedagogiky – krátce u primária Českého kvarteta Karla Hoffmanna, dále u Emila Leichnera, zakladatele Českého noneta, a poté u Jindřicha Felda, houslového virtuosa a profesora konzervatoře v Praze, otce skladatele Jindřicha Felda. Po válce se Novák stal studentem ve třídě Jaroslava Pekelského, sekundisty Ondříčkova kvarteta. To vše se událo poté, co v roce 1929 hrál na zámku ve Vysokém Mýtě při slavnostní ceremonii pro prezidenta Tomáše Garriqua Masaryka, který okresem projížděl. Malý Jiřík zahrál prý prezidentu jeho nejmilejší národní píseň Teče voda, teče, jak pravil v televizním záznamu o Smetanově kvartetu první impresário souboru Jan Hrdlička, který četl o události z blíže neurčeného dokumentu za přítomnosti violisty Smetanovců Milana Škampy. Masarykův ústav bohužel v dostupném záznamu o této návštěvě z 9. července 1929 o hudebním intermezzu pětiletého houslisty nepíše. Následně prý pozvala Alice Masaryková Jiřího Nováka do Lán, kde hrál v prezidentově pracovně; na základě tohoto vystoupení získal desetiletý houslista stipendium.

O čtyři roky později se stal žákem Jindřicha Felda na Pražské konzervatoři. V roce 1945 se stal koncertním mistrem Talichova komorního orchestru, spolu s Josefem Vlachem, a byl Talichem připravován na dráhu sólisty. O dva roky později se měnila sestava Smetanova kvarteta, jehož spoluzakladatel a primárius Václav Neumann dopřával více času svým dirigentským ambicím. Tehdy violoncellista Antonín Kohout pozval dopisem Jiřího Nováka k převzetí místa prvního hráče v souboru. Kariéra Jiřího Nováka, jako primária Smetanova kvarteta, trvala od roku 1947 do roku 1989, tedy dvaačtyřicet let. Nějaký čas v počátcích kvartetní hry se také věnoval sólovým koncertům. S Václavem Talichem a Českou filharmonií natočil Houslový koncert D dur, K 218 Wolfganga Amadea Mozarta pro společnost Parliament Records a Koncert č. 1 D dur Niccola Paganiniho pro Supraphon. S Českou filharmonií a Václavem Neumannem hrál v roce 1967 houslový koncert Bély Bartóka a v roce 1977 koncert Igora Stravinského. Za zajímavých okolností natočil houslové sólo v Offenbachově operetě Orfeus v podsvětí a naposledy při kvartetní činnosti nastudoval, ale neprovedl Houslový koncert a moll, op. 8 Alexandera Glazunova.

Jiří Novák pokračoval v koncertování i po ukončení činnosti Smetanova kvarteta, Spolu s violoncellistou Viktorem Moučkou a violistou Jaroslavem Motlíkem sestavili smyčcové trio, s kterým vystupovali i na veřejnosti. Houslistka Dagmar Virtová-Nováková, (čerstvý rozhovor čtěte  ZDE.) která byla samozřejmě od dětských let žačkou Jiřího Nováka, si s otcem zahrála v roce 1996 v kvartetu u druhých houslí. Spolu s violoncellistkou Štěpánkou Kutmanovou a Oldřichem Vlčkem u violy vystoupilo kvarteto na krumlovském hudebním festivalu v Maškarním sále. Jiřímu Novákovi bylo tehdy dvaasedmdesát let a tento koncert je také zachycen ve filmovém dokumentu Jaromila Jireše Smetanovci. 

Hudební program večera 23. listopadu uvedl záznam Koncertu č. 1 D dur, op. 6 Niccola Paganiniho. Jiřího Nováka doprovázel na snímku Supraphonu z roku 1955 Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK s dirigentem Václavem Neumanem. Poté, co si ucho zvyklo na tradiční šum stařičké gramofonové desky, bylo zjevně demonstrováno sólové mistrovství Jiřího Nováka, nejen v báječně provedených technických pasážích, ale zejména v pevném nesentimentálním tónu a povšechně sebevědomém nasazení reprezentujícím „leonardovský typ“, jak řekl impresário souboru Jan Hrdlička.

Další moderace Jitky Novotné připomněla pedagogickou aktivitu oslavence. Mezi žáky Jiřího Nováka patřili primáriové hned tří znamenitých českých kvartet, totiž Jiří Panocha, Leoš Čepický, Radek Křižanovský, dále Hana Kotková, sekundista původního Talichova kvarteta Jan Kvapil a další. Při této příležitosti dala Novotná slovo Leoši Čepickému, aby vzpomněl na setkání s Mistrem. Poté Leoš usedl k partu prvních houslí Wihanova kvarteta a hrál s kolegy Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“ od Bedřicha Smetany. Soubor, opět v nejlepší formě, hrál skvěle a s úctou ke Smetanovu kvartetu u jehož členů, Jiřího Nováka a Antonína Kohouta, primárius Čepický i sekundista Jan Schulmeister komorní hru studovali. Viola Jakuba Čepického, která heroicky nesla v úvodu první věty autorskou výzvu „volání osudu“, oslovovala plností a barvou tónu. Michal Kaňka, violoncellista souboru, v mládí žák Mirka Škampy, bratra Milana, bývalého violisty Smetanovců, permanentně držel dynamicky vyváženou a úhlednou basovou linii s jejími melodicko-rytmickými peripetiemi. První věta byla prodchnuta energií, polka druhé věty čišela veselím. Largo, prodchnuté romantickým chvěním, dospělo až k excelentně vyvedené cézuře a uzavřené elegantně podaným tristním motivem v druhých houslích, dále předávaným a konečně rozvedeným ve violoncellu. Z lyrického prostředí pak vzešla emotivně nesená melodie v primu a závěr věty hrálo Wihanovo kvarteto až v éterické harmonii. Stejně se uzavřela i finální věta nasazená s energií úvodní věty.

Během přestávky se návštěvníci koncertu mohli v Bělohlávkově salónku podívat na výstavu dokumentující osobní život Jiřího Nováka. Uspořádala ji dcera houslisty Dagmar Virtová z obsáhlého rodinného archivu, který založil už její děd Antonín. Paní Virtová také založila webovou stránku o Smetanovu kvartetu, kde je rovněž obsáhlý profil jejího otce Jiřího Nováka.

Po přestávce nastoupil na pódium Dvořákovy síně Komorní orchestr žáků a přátel Jiřího Nováka. V primu usedli Leoš Čepický, Jiří Panocha, Ludmila Mráčková a Dagmar Virtová. Skupinu druhých houslí vedl poslední Novákův žák Radek Křižanovský, na violoncello hrála také Štěpánka Kutmanová. Celý orchestr sledoval spolu s auditoriem ukázku z dokumentárního filmu Smetanovci, který v roce 1998 režíroval Jaromil Jireš. Pódiový rozhovor vedla pak Jitka Novotná s paní Virtovou, která nastínila cestu od nápadu k provedení koncertu a poděkovala řediteli České filharmonie a Českého spolku pro komorní hudbu panu Davidu Marečkovi, který projektu výrazně pomohl. Jitka Novotná pak ještě ponoukla Dagmar Virtovou k připomenutí nevšední události či okamžiku z Novákovy biografie. A dočkala se vtipné odpovědi v tom smyslu, že vzhledem k obvyklým dlouhým turné Smetanova kvarteta, kdy se rodina sešla doma jen o Vánocích, je zázrak, že se Jiří Novák vůbec stal otcem… kvitováno s veselým ohlasem auditoria.

Závěr koncertu patřil Koncertu pro housle a orchestr D dur, K 218 Wolfganga Amadea Mozarta, tedy stejnému dílu, které kdysi nahrál Jiří Novák s Václavem Talichem a Českou filharmonií pro společnost Parliament Records. Sólo hrála Hana Kotková. Třívětý koncert měl zvláštní atmosféru jak vzhledem k sehranosti ad hoc sestaveného souboru, tak provedení sólistky. Kotková, laureátka soutěže mladých houslistů Kocianovo Ústí, vítězka v Beethovenově soutěži v Hradci nad Moravicí a Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v roce 1997, prošla „od cimbálové k supermoderní hudbě“. Dnes je častým hostem v projektu Ostravské dny. Hraje ovšem také klasiku. Třívětý Mozartův koncert hrála bez romantických názvuků s převážně rovným tónem, s nenuceným klidem a jistotou v technických pasážích. Její oblý a ohebný tón stříbřitého charakteru se báječně pohyboval v klasické skladbě bez zjevných virtuózních ambicí. Tedy tak, jak si žádá uměřenost stylu. Ve finální větě přidala poněkud na razanci a tempu, hlas houslí stále ale zůstával důvěrný, nepronikal do akustického prostoru, ale spíše se nad pódiem vznášel. 

Jsem-li v pokušení zmínit se o dobové interpretační praxi, jemuž se provedení Kotkové podobalo, musím konstatovat, že hrála na originální italské housle z dílny Ferdinanda Gagliana zhotovené roku 1775. Hana Kotková, přítomný Komorní orchestr žáků a přátel Jiřího Nováka, Wihanovo kvarteto, zvláště pak Dagmar Virtová a moderátorka večera Jitka Novotná, ti všichni vzdali opravdu upřímný a velkolepý hold Jiřímu Novákovi, jehož sté výročí narození připadlo na 5. září tohoto roku. Myšlenka představit Jiřího Nováka nejen jako primária Smetanova kvarteta, ale také jako sólistu se zplna realizovala.   

Foto: ilustrační - Petra Hajská, archiv Klasiky+, archiv Dagmar Virtové