„‚Stavíme na dvou pilířích, na udržitelném hospodaření s přírodou a na společenském životě a kultuře. Obojí je investicí do rozvoje,‘ řekl majitel Constantin Kinský.“

„Každý koncert otevírají nadané děti, žáci místní ZUŠ, úspěšní účastníci soutěží, pro které je hudba prioritou.“

„Trio spojovala v ten večer hudba Václava Trojana, kterou napsal k animovaným filmům Jiřího Trnky.“

Zámek ve Žďáru nad Sázavou už otevřel své brány mnoha akcím pro dospělé i děti a jedním z projektů je i koncertní cyklus. 1. května se v prelatuře představilo hudební trio s méně obvyklým obsazením. Ludmila Pavlová na housle, Martin Cába na kytaru a akordeonista Martin Šulc v rámci abonmá Hudba a příroda v harmonii přednesli skladby Václava Trojana, které napsal k animovaným filmům Princ Bajaja a Císařův slavík Jiřího Trnky. 

Zámek Žďár nad Sázavou prožívá novou etapu své existence. „Stavíme na dvou pilířích, na udržitelném hospodaření s přírodou a na společenském životě a kultuře. Obojí je investicí do rozvoje. Kořeny jsou důležité, musíte je znát, abyste měli na čem stavět, a umění je prostorem pro novou tvorbu, koncerty chápeme jako startupy,“ vysvětloval záměry majitel zámku Constantin Kinský, člen starého českého šlechtického rodu.

Základem „startupu“ v hudbě je spolupráce s místní ZUŠ. Každý koncert otevírají nadané a úspěšné děti, žáci místní ZUŠ, úspěšní účastníci soutěží, pro které je hudba prioritou. „V dětech je síla, energie, inspirace – a důležité je, že hrají pro radost z hudby, nikoli pro výkon,” pochvalovala si dobrou češtinou původem Francouzka Marie Kinsky, dramaturgyně a realizátorka koncertů, které sama také uvádí. Hodinu před koncertem pořádá také besedu s umělci a publikem a dokáže vytvořit velmi srdečnou a uvolněnou atmosféru. Manželka majitele zámku je sama původně tanečnicí a nyní i choreografkou a ví tedy, že umění je důležitou složkou života. 

Na úvod zahrál klarinetový sextet, vedený panem učitelem Leošem Drahotským, který se ujal basklarinetu a pečlivě hlídal rytmus. První klarinet hrál Zbyněk Mrkvička, laureát mnoha soutěží, jehož výkon prozrazoval, že má nakročeno na profesionální dráhu. Zvládl s přehledem part prvních houslí v technicky nelehké skladbě Jaro ze Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho. Jeho spoluhráčkou na klarinet byla Emma Pálková, na kterou prozradili, že druhý den ji čeká maturitní zkouška, a další klarinetové party zastali Eva Anna Mrkvičková, Jana Smolíková a Jan Koloušek. Všichni se statečně rytmicky drželi v souhře a obdivuhodně čistě intonovali. Závěrem ještě zahráli Tritsch-Tratsch polku Johanna Strausse ml. Ta, pravda, připomínala spíš sousedskou, ale hráli ji s chutí a čistě. Publikum umělce odměnilo ovacemi a zavládla skvělá nálada. 

Poté následoval již ohlášený koncert. Trio, které toho večera účinkovalo – Ludmila Pavlová (housle), Martin Cába (kytara) a Martin Šulc (akordeon) –, se nepředstavilo společným jménem. Spojovala je v ten večer hudba Václava Trojana, kterou napsal k animovaným filmům Jiřího Trnky. „Napsal ji původně pro orchestr, ale na EXPO v Bruselu v roce 1958 měly filmy takový úspěch, že byl požadavek, aby s autory přijela i hudba. Jenže velký orchestr, to by bylo moc drahé. Proto skladatel udělal rychle úpravu pro housle, kytaru a akordeon a do Bruselu jeli houslista Alexej Mádle, kytarista Milan Zelenka a Milan Bláha na akordeon. Byl to tenkrát obrovský úspěch. Současně je to dobrý artikl i na koncerty po českých zemích,” vysvětlovali antalogii skladeb umělci. 

Nejprve tedy hráli hudbu k pohádce Princ Bajaja a sami prokládali hudbu textem, kterým uváděli jednotlivé části. Pohádka je podle řecké báje o Perseovi a Andromedě, a ve filmu je zpracovaná do devíti částí. Hudebníci, kteří jsou většinou lidmi tónů, nikoli slova, zde překvapili smyslem pro poetiku i dramatičnost v próze. Na tu navázala plynule hudba, kde se všechny tři nástroje dobře pojily. Vůdčí úlohu měly samozřejmě housle, kterým kontrovaly oba nástroje a společně předváděli nejen půvabné melodické linie, ale i veselý rej kejklířů či dramatičtější boj s drakem. 

Druhá část patřila pohádce Císařův slavík, ve které se akcentuje rozdíl mezi opravdovostí živé přírody a umělým světem robotů. Chlapcův sen o hračkách, které se probudily, se přetavuje v umělou nádheru císařského dvora, proti které září svoboda a opravdovost písní živého slavíka. Slavíkem jsou zde housle, které září ve výškách a hladí v měkkých flažoletech. Akordeon s kytarou zastávají funkce akordické, ale dokáží vykouzlit i chvíle dramatické, když pracují se zvukomalbou. Houslistka zde dostala skvělou příležitost předvést své technické schopnosti a také možnosti svého nástroje. „Nejvyšší hratelná nota na houslích je a4, ta je tu zastoupena poměrně často. Je to náročné pro mě i pro nástroj, zejména nutnost zachovat vyrovnanost zvuku ve všech polohách.” svěřila se houslistka Ludmila. Sama překvapila ladností pohybu a kreacemi téměř tanečními. A především tím, že v krásné róbě hraje bosa. „Já potřebuji uzemnění, styk s podlahou, je v tom přirozenost a uvolnění, vlastně hraju i nohama,” smála se houslistka na dotaz, jestli jí nějak bosé nohy při hře pomáhají.

„Na příběhu o princi Bajajovi se snažíme ukázat, že nezáleží na původu jednoho každého z nás, ale na vzájemné spolupráci a na odvaze dělat zdánlivě nemožné věci,” vyznávají se umělci v programu a zdá se to být jejich krédem. To z nich dělá výjimečně sdělné a umělecky opravdové těleso. Zasazení do atmosféry zámku bylo dramaturgicky velmi šťastné a publikum odcházelo spokojeno.

Foto/zdroj: Karla Hofmannová

Facebook X E-mail WhatsApp