„Principem inscenace zřejmě mělo být prolnutí osudů operních hrdinů s osudy jejich filmových představitelů, ale výsledkem je naprostý zmatek.“

„Olympia není loutka, ale filmová herečka, která svou árii zpívá jako Barbarella na namalovaném vesmírném pozadí. Nakonec jí vybuchne podprsenka…“

„Ke konci představení byl hlas Benjamina Bernheima už slyšitelně unavený a téměř se ztrácel.“

Zdálo by se, že natolik fantasmagorickou operu, jako jsou Offenbachovy Hoffmannovy povídky, není tak snadné zkazit. Režisérce Mariame Clément se to nicméně v Salcburku podařilo přímo neuvěřitelným způsobem.

Tato francouzská dáma má za sebou slušný výčet operních režií, včetně Smetanovy Prodané nevěsty v Drážďanech. Tu jsem tam roku 2019 zhlédla. Děj byl zasazen do postkomunistických devadesátých let a Kecal šéfoval jakémusi zábavnímu podniku, kam posléze přišli na konkurs komedianti. Nebylo to ani trochu chytré, ani vtipné. A to samé se dá říct o Hoffmannových povídkách.

Odehrávají se v prostředí filmového štábu, který zřejmě natáčí původní příběh. To je ale nápad hodně vousatý, neboť aktualizovaných inscenací, v nichž postavy cosi natáčejí na kameru, je mnoho. Nicméně paní režisérka asi usoudila, že zrovna její práce se bude vymykat.

A tak se nezačíná v Lutherově vinném sklípku u divadla, kde Stella vystupuje v Donu Giovannim, ale před jakousi špinavou stěnou, kde Hoffmann dříme v nákupním vozíku. Místo návštěvníků vinárny je tady filmový štáb s cateringem, v jehož šéfa se změnil Luther. Co v tomto uzavřeném týmu dělá Hoffmann, není zpočátku jasné, posléze to vypadá, že právě on je režisérem zřejmě operního filmu. Chodí nervózně po jevišti, chytá se za hlavu, dává instrukce „hercům“ a současně zpívá part Hoffmanna.

Jeviště je neustále plné lidí s kamerami a reflektory, asistenti ustavičně něco řeší a domlouvají. Principem inscenace zřejmě mělo být prolnutí osudů operních hrdinů s osudy jejich filmových představitelů, nakonec i opera sama prolíná sen a skutečnost, ale výsledkem je naprostý zmatek, v němž zaniká vše vtipné, poetické a emocionální z Offenbachovy opery.

Tak třeba Olympia není loutka, ale filmová herečka, která svou árii zpívá jako Barbarella na namalovaném vesmírném pozadí. Nakonec jí vybuchne podprsenka… Vtipného na tom není nic. V části Antonia se neustále střídají rádoby filmové scény s patetickými gesty v realistických dobových kulisách a kostýmech (Dr. Miracle má dokonce názorné ďábelské rohy a rudý ocas), Hoffmann se rozdvojí mezi skutečného a filmového, který jakoby zpívá ústy toho skutečného. Hlas matky Antonie zastupuje jedna z asistentek režiséra. Zachytit nit a orientovat se v takto zamotaném ději nelze.

V části Giulietta pak slavnou barkarolu zpívají Giulietta s Nicklaussem na lavici jako z nějaké zahradní restaurace před onou špinavou stěnou ze začátku opery. Aby bylo jasno: Nedožaduju se realistické gondoly přivezené rovnou z Benátek, ale nějaké fantazie v této fantastické opeře a komunikace s divákem.

V tištěném programu režisérka v rozhovoru zdůraznila, že duet zpívají zrovna Nicklausse s Giuliettou, a rozvádí úvahy o obou postavách, které si prý až teď uvědomují, že mají mnohem víc společného, než si myslely, že ve dvou mohou vytvořit něco úžasného a že Hoffmann si musí uvědomit, že krásu lze stvořit i bez něj. To jsou dozajista vznešené myšlenky, „zbývá“ přenést je k divákovi. Ten ovšem na jevišti prostě vidí jen dvě zpěvačky sedící na lavici před špinavou stěnou. A připadá si… no jako ve špatném filmu.

Dobře, režisér(ka) může mít myšlenky neurovnané, ale v každém divadle snad sedí dramaturg, management, jak je možné, že něco takového může projít? A zrovna na Salcburském festivalu? Toto není tvůrčí provokace, otevírající nějakou diskusi, to je pouhé neumětelství. Bohužel nikoli první a zjevně ani poslední. I v Salcburku najeli na módní vlnu samoúčelně výstředních režií, opakujících většinou stále stejné postupy (jako je natáčení filmu či videí).

Dirigent Mark Minkowski, jehož kariéra se odvíjela od barokní hudby, má s Offenbachem dost zkušeností, dělal v minulosti jeho operety, nicméně převážně s vlastním ansámblem Les Musiciens du Louvre. Teď řídil Vídeňské filharmoniky, kteří přirozeně vždy drží určitou laťku, takže výsledkem bylo zvukově opulentní, velkoorchestrální hraní, ale právě že až příliš velkoorchestrální, chybělo něco jako rafinovanější nasvícení (když už jsme u filmu).

Pokud jde o pěvecké výkony, vzpomínám na Hoffmannovy povídky z roku 2003, které nastudoval Kent Nagano, v nichž titulní roli zpíval Neil Shicoff a o Hoffmannovy lásky se podělily Lubica Vargicová, Krassimira Stoyanova a Waltraud Meier (inscenaci lze dohledat na Youtube). Ano, toto bývalo obsazení Salcburského festivalu!

Letos se vedení přehlídky rozhodlo obsadit role Olympie, Antonie, Giulietty i Stelly jednou zpěvačkou, což sice dává dramaturgický smysl, ale v tom případě musí být ona pěvkyně mimořádně disponovaná. A to americká sopranistka Kathryn Lewek při vší úctě není, nebo aspoň ne pro takovou událost, jakou je Salcburský festival. Má docela pěkný, sytý lyrický hlas, který je znělý a flexibilní, ale na takovou „tour de force“ to přece jen nestačí.

Celé představení 21. srpna jsem u ní měla pocit nepříjemné tenze, koloratury nebyly precizní, vrcholné tóny spíš zastřené, v partu Antonie a Giulietty už na hlas dost tlačila. Americký basbarytonista Christian van Horn zpíval svoji čtyřroli sice zvučným hlasem, ale jakoby jednotvárně tón za tónem, bez fantazie a přednesu.

Nejvíc jsem byla zvědava na představitele titulní role, Francouze Benjamina Bernheima, označovaného za jednoho z předních tenoristů pro dnešek i pro budoucnost, a to zvláště ve francouzském repertoáru. Slyšela jsem ale spíš slabý, nijak zvlášť atraktivní hlas, bez větší dramatické rozpínavosti a skutečně volného tónu, se sklonem k forsírování, hlas, který ke konci představení už byl slyšitelně unavený a téměř se ztrácel. Jistě, Hoffmann není žádná jednoduchá písnička, Velký festivalový dům není žádná komorní scéna a inscenace byla nejspíš pro zpěváky dost nekomfortní.

Nicméně když si pustím třeba zpěv francouzského tenora z počátku 20. století Georgese Thilla, tak si říkám, že díky perfektně zkoncentrovanému zvuku prostě musel být slyšet i v nepříznivých akustických podmínkách. Stejně jako o něco později Léopold Simoneau, se svým jemným hlasem a vroucím přednesem. 

Neila Shicoffa si pamatuju z Hoffmannových povídek i dalších produkcí naživo a i on zpíval s větší grácií, vyrovnaností, barevností a intenzitou než Bernheim. Bude každopádně zajímavé porovnat Bernheimův salcburský výkon s tím, který předvede v Praze na plánovaném listopadovém koncertu.

Zklamáním pro mě byla představitelka Múzy alias Nicklausse, americká mezzosopranistka Kate Lindsey, již znám z kinopřenosů z Metropolitní opery, ale i naživo z Prahy. Tentokrát byl její hlas v podstatě úplně sevřený v hrdle, a tím pádem pohřbený na jevišti. Tohle s akustikou nesouviselo (koneckonců Kathryn Lewek slyšet bylo), spíš to ukazovalo na nějaký hlasový problém… Představitele dalších rolí natolik pohltila chaotická inscenace, že ani nemohli udělat nějaký dojem.

Hoffmannovy povídky neexistují v nějaké definitivní autorské verzi, Offenbach zemřel před dokončením opery. Vždy tedy záleží na dramaturgii a tvůrcích, pro co se rozhodnou. V Salcburku vycházejí z kritické edice Jeana Christopha Kecka, s nímž spolupracoval i Minkowski, jenž se ostatně na toto téma rozepsal v programu. Třeba vysvětluje, proč se divák nedočká Dapertuttovy slavné árie Scintille diamant – do opery byla vložena až začátkem 20. století úpravou jiné Offenbachovy melodie. V inscenaci je nahrazena árií Répands tes feux dans l’air.

Ale to koneckonců není úplně nejpodstatnější. Když na konci zní vznešená a dojemná apoteóza a člověk poslouchá slova, že láska nás dělá velkými, ale utrpení ještě většími, dvojnásob ho zlobí, jak celá produkce vypadá.

Foto: SF/Monika Rittershaus