Jan Čmejla zraje a nevyhýbá se náročnému repertoáru
„Již v první skladbě večera si posluchači uvědomili, s jakou vrcholnou rytmickou přesností se klavírista pouští do každého taktu, každého tématu.“
„Závěr Skrjabinovy sonáty byl strhující – zahraný mohutným opulentním zvukem, se znatelným nadhledem a kontrolou, a navíc ne bezobsažně.“
„Ve Čmejlově interpretaci Schumannova Karnevalu se projevil jeho smysl pro detail i tektoniku, vnímání kontrastů i celku, široký rejstřík úhozů a přesný rytmus.“
V dramaturgicky zajímavém recitálu se ve středu 5. ledna představil na Pražské konzervatoři osmnáctiletý klavírista Jan Čmejla. Oč méně šetřil výběrem skladeb sebe, o to větší zážitek připravil posluchačům. Takřka rodinná atmosféra v sále konzervatoře povzbudila interpreta k velmi hodnotnému výkonu.
Jan Čmejla na sebe strhával pozornost již v dětském věku – žák Taťány Vejvodové na ZUŠ Ilji Hurníka pravidelně vyhrával soutěže, byl považován za velmi nadaného klavíristu. Jeho talent se rozvinul péčí dalšího učitele – Lukáše Klánského, u kterého studoval na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy. Nyní je žákem Evy Boguniové na Pražské konzervatoři a pravidelně konzultuje s německým mentorem Wolframem Schmittem-Leonardym. Velkým Čmejlovým úspěchem je loňské druhé místo mezi 165 účastníky v soutěži v italském Orbetellu pro klavíristy do pětatřiceti let.
Pro svůj recitál si Jan Čmejla vybral skladby Fryderyka Chopina, Alexandra Skrjabina, Roberta Schumanna a v přídavku Sergeje Prokofjeva. Tito autoři mladému interpretovi sedí, může v nich předvést jak svou technickou bravuru, tak myšlenkové uchopení jednotlivých kompozic. Zvědavá jsem byla na čtyřvětou Sonátu Es dur, op. 31, č. 3, zvanou též Lovecká Ludwiga van Beethovena, skladbu krásnou, ale obtížně uchopitelnou pro svou nejednoznačnost. Obsahuje zábavné i dramatické polohy (v první větě Allegro), zároveň je lyricky něžná. I v humorném Scherzu občas přichází vážnost, a tu stojí hráč před úkolem, jak plynule tyto dvě stránky skloubit. Přes technickou jistotu plynulo Scherzo pod Čmejlovýma rukama víceméně nevzrušivě, přestože bylo slyšet, jak mu na výstavbě sonáty záleží. Menuet vyzněl elegantně a graciézně, ocenila jsem krásně zahrané téma, jemný stisk s propracovanými, a tudíž slyšitelnými pianissimy, s autorovými ritardandy interpret takřka splynul. V závěrečném Prestu con fuoco, onom ohnivém galopu, gejzíru melodií a témat, ukázal klavírista své technické a umělecké přednosti. Již v této první skladbě večera si posluchači uvědomili, s jakou vrcholnou rytmickou přesností se pouští do každého taktu, každého tématu. Přesto mi trochu chyběly zřetelné obrysy výstavby, jako by se pianista ztrácel v jednotlivých částech, které vypracovával s evidentním soustředěním a promyšleností. Do Beethovena zralých mistrů mladému klavíristovi přece jen ještě trocha zkušenosti chybí. Je ovšem chvályhodné, že se takovému úkolu nebrání. S jeho technickými přednostmi a až zarputilou pílí a ochotou poměřit se s těmi největšími úkoly jistě zanedlouho zvládne i beethovenský sonátový monument.
Chopinovu Barkarolu Fis dur, op. 60, která byla dokončena v roce 1846, jsem už ve Čmejlově podání slyšela. Tentokrát jsem měla pocit, jako by ji hrál s o něco těžším úhozem než obvykle – snad přetrvávající dojem po Beethovenovi? V průběhu skladby se však mentálně přenesl do chopinovské interpretace a dařilo se mu posluchače unášet svou hrou. Jan Čmejla hraje Chopina rád, náruživě a dobře, jen jsem tentokrát postrádala více lehkosti.
Vrchol první půle programu se dostavil se Sonátou č. 5 F dur, op. 53 z roku 1907 Alexandra Skrjabina. Výtečně vystavěná interpretace – od impresionisticky zasněného úvodu k energické virtuóznosti – byla protkána úchvatně jistou rytmizací. Střední část silně upomněla na noření se do vod debussyovských. Závěr byl ovšem strhující, zahraný mohutným opulentním zvukem, se znatelným nadhledem a kontrolou, a navíc ne bezobsažně.
Po přestávce byla na programu díla jen jednoho skladatele – Roberta Schumanna. Klavírista se nejprve rozehřál v Arabesce C dur op. 18 z roku 1839. Skladba věnovaná milované Claře Wieckové obsahuje tesklivé, nostalgicky zamyšlené pasáže střídající se s robustnějšími epizodami. Zahrát miniaturu tak, aby posluchače strhla, je těžké. Jan Čmejla to dokázal. Pohrával si s každým melodickým i rytmickým motivem, byl mužný a zároveň něžný, v pomalé části dovedl posluchače k maximu pozornosti – interpretovi ani publiku neunikla jediná nota.
Co však osmnáctiletý klavírista předvedl v následujícím Schumannově Karnevalu, op. 9 z let 1834–1835, bylo skutečnou ozdobou večera. Tato opojná zvuková koláž skládající se z jednadvaceti částí, tenhle „masopust“, „fašank“ je „žertem na čtyři tóny“ (Scénes mignonnes sur quatre notes). Různé motivy skladby charakterizují postavy z divadelního světa (Pierot a Harlekýn), z literatury (Eusebius, Florestan), z hudby (Chopin, Paganini). Schumann neopomenul ani svou ženu Claru, zde zvanou Chiarina, ani svou bývalou snoubenku Ernestine von Fricken (Estrella). Cyklus uzavírá Pochod Davidova bratrstva proti Filištínům. Vír karnevalového hemžení otevírá Preambule, Janem Čmejlou elegantně a vznosně zahraný pochod. Na scénu vstupuje Pierot, jehož vnitřní smutek klavírista výborně vystihl, právě jako hravost Harlekýna. Následovalo defilé postav – tóny stvořená Koketa i naivní Kolombína. Čmejlova interpretace zasluhuje absolutorium. Vystihl kontrasty jednotlivých částí, odlišil charaktery jednotlivých postav – svou hrou podtrhl to podstatné, ale především výtečně vykreslil na malé ploše nálady a rozpoložení: smutek, bezstarostnost, lehkomyslnost, starostlivost. Vedle soustředěnosti na malé plochy mu neunikla základní výstavba celku, viz opakované motivy jednotlivých postav v závěru, který vygradoval do ohňostroje barev. Ve Čmejlově interpretaci této skladby se opět projevil jeho smysl pro detail i tektoniku, vnímání kontrastů i celku, široký rejstřík úhozů, přesný rytmus a pochopitelně intelektuální uchopení skladby.
Publikum fascinované tímto výkonem si vyžádalo přídavek – 3. větu Precipitato ze Sonáty pro klavír č. 7, op. 83 Sergeje Prokofjeva. Tuto grandiózní toccatu zahrál Jan Čmejla s plným nasazením a energií, jako by recitál teprve začínal. Suverénní, jistý výkon uvádějící posluchače v nadšení možná nejen ve mně vyvolal řadu úvah. Vedle té zjevné – jakou duševní a fyzickou silou disponuje útlý mladík, který je schopen po maximálním výdeji energie zahrát tak náročný přídavek – přichází na mysl i to, kam se bude Jan Čmejla jako klavírista ubírat. Jeho předností je nejen bravurní technika, nezměrná píle a ochota tvrdě pracovat, ale i inteligence, s níž analyzuje jednotlivé skladby. Život interpretačního umělce je dlouhý, věřím, že v budoucnu se potkáme i s Čmejlovými pozoruhodnými výklady beethovenovských sonát, ale já osobně se velmi těším na to, až od něj uslyším francouzské impresionisty. S jeho smyslem pro křehkou barevnost to jistě bude zážitek!
———-
O Janu Čmejlovi čtěte na portálu KlasikaPlus.cz také ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.
Foto: ilustrační – Libor Sváček, Khalil Baalbaki, Peter Ganzglück, Fb J. Čmejly
Příspěvky od Alena Sojková
- Nora Lubbadová a mladí konzervatoristé ozdobou Svátků hudby
- Danilo Mascetti okouzlil hloubkou výrazu a brilantní technikou
- Danilo Mascetti: Miluju Brno! A nejradši mám Voříška
- Když dva jsou jeden. Mahan Esfahani a Hille Perl rozmazlovali Rudolfinum
- Interpretační porozumění na komorním večeru PKF – Prague Philharmonia
Více z této rubriky
- Třicátá Heranova violoncellová soutěž hlásí rekordní účast
- Koncert díků s vynikajícími Štěpánem Rakem a Emilem Rovnerem
- Zemek Novák, Grieg a Sommer v starostlivé péči České filharmonie
- Bachpreisträger zahrál v Příbrami. Bravurně a s mladickou vervou
- Punkt deset let na scéně
- SOČR k vašim službám! Posluchači Ježkárny zaslouží absolutorium
- Hluboký otisk Pavly Tesařové a Miroslava Sekery v Plzni
- Zmocnit se publika. Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram zahájen
- Festival a soutěž k poctě Jaroslava Kociana s pořadovými čísly 20 a 67
- Liberecký Severáček přivítá hosty z Nizozemí