„Podmínky Schulmeisterova koncertu pokládám za nedůstojné a ostudné především vůči umění samotnému.“

„I velmi dlouhé úseky mi přišly vlastně hotové, ideální, inspirované, snadno zapadající do měřítek dospělých hudebníků.“

„Přesto kdybych si měl představit Schulmeistera za patnáct let, zajímalo by mě, jak se hráčsky vypořádá s integrací těch méně šlechetných lidských vlastností.“

V úterý 19. září na festivalu Dvořákova Praha vystoupil slibný mladý klavírista Jan Schulmeister. V méně formálních prostorech Bořislavka Centra zahrál hodinový recitál z děl Wolfganga Amadea Mozarta, Leoše Janáčka a Sergeje Rachmaninova. Přestože na koncert dorazilo mnoho posluchačů, klavírista byl výborně připraven a hrál i obsažně, zážitek znesnadňovalo nepříjemné prostředí a další vnější vlivy.

Osobně mám povědomí o Janu Schulmeisterovi jenom krátce, teprve asi před dvěma lety jsem s ním poprvé něco slyšel na YouTube. Z těch několika poslechů jsem tehdy měl dobrý pocit. Připadal mi koncentrovaný, plný fyzického a technického zdraví a vzpomínám si, myslím, i na určitý prvek zábavy nebo hry. Volbu jeho repertoáru (Uherské rapsodie, Scarlattiho sonáty, Horowitzovy Carmen variace…) jsem také pokládal za velmi dobrou – osobitou, úměrnou věku, prospěšnou v ohledu hráčského vývoje. Od té doby už jsem ho sledoval pozorněji, například jsem slyšel některá CD a sledoval všechna jeho vystoupení na juniorské verzi Mezinárodní klavírní soutěže Vana Cliburna v Texasu. Zdá se, že se zvládá vyrovnávat s přibývajícími zodpovědnostmi jako třeba obrovskými programy nebo hluboce stresovými situacemi. Přestože mi na mysl několikrát přišly výhrady ve vztahu k jeho veřejné prezentaci, v rozhovorech vystupuje sám za sebe a v jádru s jeho názory vlastně souzním, a to i bez přihlédnutí k věku. Je to jeden z těch hudebníků, u kterých se nemusím nutit a hledat si v hlavě racionální důvody, abych jim držel palce. Přál bych mu, aby se jeho přerod v dospělého umělce i nadále dařil tak, jako doposud.

Schulmeisterův klavírní recitál pro mě mimo jiné znamenal první návštěvu v Bořislavka Centru. Nemám nic proti neformálnímu pojetí koncertů a je klidně možné, že festival Dvořákova Praha má pro využití tohoto prostoru i jiné důvody než jenom ty prozaické (možná by bez něj nebylo možné prezentovat mladé umělce?). Jako posluchači mi tam ale bylo krajně nepříjemně. Nejde ani tolik o jednotlivé důvody, jako spíš o kombinaci několika z nich najednou. Improvizovaný sál se nachází v proskleném parteru budovy, a proto má divák neustále na očích dopravní situaci venku na ulici. Před koncertem z reproduktorů hraje na pozadí jakási pohodová hudba, vlastně hudební smog, kterému usazení posluchači ani nevěnují pozornost, a který je přesto v nějakém vztahu k živé hudbě, jež bude následovat jako hlavní bod události. Jakási instalace na stropě neustále mění intenzitu osvětlení, a to bez jakéhokoliv uměleckého důvodu. Zaměstnanci budovy během vystoupení chodí po prostoru, klapají za nimi těžké dveře a vstupují do čehosi, co – soudě podle zvukové signalizace – nejspíš budou výtahy.

Vše jmenované bych možná ještě snesl – ostatně sám nezřídka chodívám na koncerty jazzu nebo soudobé hudby, kde bývají zvyky uvolněnější. Definitivně jsem se rozhodl až kvůli koncertnímu nástroji. Krátké křídlo Petrof, jehož zvuk byl amplifikovaný přes reproduktory, mi upřímně připomnělo elektrický klavír, který jsem byl nedávno nucen koupit do svého bytu v panelovém domě. Přesně takto dunivě totiž zní basy, když si do něj zapojím laciná sluchátka Gatt, jež k němu byla přibalena zdarma… Přiznávám, je mi sedmadvacet let a kritika je z povahy shrnující obor. Je klidně možné, ba i pravděpodobné, že mám mezery ve vzdělání nebo v přístupu k životu, a proto si rád od čtenářů eventuálně vyslechnu opačné názory. V současné chvíli si však pevně stojím za tímto: chápu, že Jan Schulmeister je mladý umělec na začátku kariéry a nemůže si vybírat, ale podmínky jeho koncertu pokládám za nedůstojné a ostudné především vůči umění samotnému.

Klavírista usedl k nástroji bez nervozity, Mozartovu Sonátu Es dur, K. 282 spustil s okamžitou inspirací. Celá se mi moc líbila, obzvlášť první dvě věty. Volná první věta měla v sobě cosi naivního i oduševnělého, nějakou míru komplexity, kterou umělec nemusel vynucovat. Neohýbal nepřirozeně čas, s vnitřní účastí naslouchal harmoniím a intervalům. Oči měl obrácené vzhůru, se zbystřenými smysly nešetřil energií na obsahu. Druhá věta byla rytmicky pružná, taneční, nechyběl jí vtip. Celá skladba, stejně jako i další skladby v programu, byla profesionálně připravená. Bez pochyb v ohledu paměti, technicky sebejistá, dařila se zamýšlená hudební rozhodnutí.

V Janáčkově Sonátě es moll I. X. 1905 měl klavírista krásné legato v melodiích, pevný kontakt s klaviaturou, i ty méně pianistické pasáže se vždy dařily. Některá řešení ve vypjatých místech (například vrchol první věty před reprízou) už bych možná pokládal za příliš bezpečná a hmatově pohodlná – osobně bych upřednostnil větší prvek rizika, něco jako skok v prvním taktu Beethovenova Hammerklavieru. Takových míst je ale ve skladbě minimum, a je-li cílem pedagogů v tuto chvíli upřednostnit zdravé základy, mám pro to pochopení. Nejvíc mě oslovila jednoznačně rozjímavá místa, a to především první strana druhé věty, se kterou jsem se sám v minulosti hodně natrápil. Schulmeisterovi zněla expresivně a přitom rytmicky ukázněně, napětí nikdy nepolevilo. Výrazové obměny v repetici dělaly nevyhnutelný a improvizační dojem, nepůsobily jako realizace předem stanoveného plánu. Především to však nebylo nudné, což se v této skladbě často stává i u pianistů zralého věku.

Ferruccio Busoni řekl, že každý pianista, který pomýšlí na profesionální kariéru, by měl zvládnout překážky v Lisztově sonátě do sedmnácti let. Schulmeisterovi je právě sedmnáct let a myslím si, že s obtížemi moderní klavírní techniky se vypořádává bravurně. V rychlých číslech Hudebních momentů, op. 16 Sergeje Rachmaninova (typicky č. 2 es moll) hraje pružně, bez obranného pudu, který by ho nutil se stahovat v ramenou nebo zabalovat se v zádech před množstvím not. Přesto u mě vítězily spíš ty lyrické. Třeba v prvním b moll nebo třetím h moll mi i velmi dlouhé úseky přišly vlastně hotové, ideální, inspirované, snadno zapadající do měřítek dospělých hudebníků. V některých těch „splachovacích“ skladbách, třeba ve čtvrtém nebo šestém momentu jsem měl pocit, že má fyzické rezervy, které mu brání v absolutně strhujícím provedení. Vzhledem k tomu, že vypadal vyčerpaně a sahal si na krk, bude příčina pravděpodobně ve zdravotní indispozici; koneckonců ještě před týdnem odehrál finále soutěže Concertino Praga s límcem na krku. Navíc právě koukám na jeho nahrávku tohoto cyklu na YouTube, a tam je náboj v závěrečné skladbě větší. Po Hudebních momentech klavírista přednesl ještě jeden přídavek, Etudu cis moll, op. 2 od Alexandra Skrjabina.

Umělecký vývoj Jana Schulmeistera je, myslím, obdivuhodný. Není to tak dlouho, co jsem ho poznal jako živého pubertálního virtuóza, částečně jsem ho tak vlastně vnímal ještě nedávno na té soutěži Vana Cliburna. Snad se vyjádřím správně: určitě ani dosud jsem si ho v hlavě nevedl jako nějaké prázdné zázračné dítě, ale popravdě mě překvapilo, že začíná hrát obsažně tak brzy – čekal bych, že to přijde o něco později. V jeho věku od něj ani nechci nic víc očekávat. Přesto kdybych si měl představit Schulmeistera za patnáct let, zajímalo by mě, jak se hráčsky vypořádá s integrací těch méně šlechetných lidských vlastností, s poznáváním svého jungovského stínu. V souvislosti s jeho interpretací jsem si totiž vzpomněl na dokument, ve kterém Alfred Brendel zadává Kitu Armstrongovi Schubertovu Sonátu c moll za tím účelem, aby vystoupil z komfortní zóny a přijal do svého života víc temnoty.

********

Foto: MHF Dvořákova Praha