Karel Friesl: Vším jsem byl rád
„V Plzni mě zároveň zlákal k interpretačnímu vyžití rozhlas.“
„Vždy mě fascinovalo spojení klavíru s barvou ostatních nástrojů.“
„Ohlédnu-li se zpět, musím konstatovat, že všechny činnosti, jak pedagogická, tak sólistická, korepetitorská i organizační, mě naplňovaly.“

S klavíristou Karlem Frieslem se musel setkat snad každý, kdo měl v posledních šedesáti letech co společného s plzeňským hudebním životem. Je však mimo jiné i jedním z pravidelných návštěvníků v Plzni pořádaných koncertů, nebyl tudíž problém položit mu několik otázek a zavzpomínat tak na minulá léta.
Pane profesore, začnu poněkud netradičně, a sice vzpomínkou vašich píseckých spolužáků ze základní školy, kteří hovořili o vašem mimořádném nadání pro matematiku. Dokonce jste si prý vysloužil přezdívku „Blesk“. Jak se u vás propojila matematika s hudbou a proč jste nakonec zvolil cestu hudebníka?
Bylo to na základní škole, o žádnou vyšší matematiku tehdy nešlo. Spolužáky asi udivila rychlost, s jakou jsem řešil „kupecké“ počty. Nicméně technickým směrem šli oba moji synové, kteří získali univerzitní vzdělání. Já jsem se díky hudebnímu nadání rodičů naopak rozhodl pro hudbu. Mé první kroky na klavíru vedla ve Strakonicích prateta. Rodiče se však brzy přestěhovali do Písku, kde se mě v hudební škole ujal Jiří Grepl a posléze Ludmila Dombrovská. Ta mě někdy pověřovala snad až příliš náročnými úkoly, nicméně pod jejím vedením jsem již na základní škole s amatérským orchestrem absolvoval jako sólista Mozartův koncert. Rozhodl jsem se pro pražskou konzervatoř, kterou jsem absolvoval pod vedením profesora Karla Vinkláta. Mojí první profesní štací byla Lidová škola umění Josefa Kličky v Klatovech.
Klatovy jsou městem s bohatou kulturní tradicí. Snad nikde není vidět na tak malém prostoru tolik pamětních desek. Pomineme-li literáty – rodáka Josefa Václava Krameria, studenty gymnázia Jaroslava Vrchlického, Karla Klostermanna, jejich profesora Aloise Vojtěcha Šmilovského – z hudebníků jsou s městem spjati Jan Campanus Vodňanský, Antonín Rejcha, Leopold Eugen Měchura, tamější rodák Jan Ludevít Procházka, Josef Klička, ale také na gymnáziu studující Václav Talich či v Sokolovně koncertující František Ondříček. Jak tam fungoval kulturní život v době vašeho nástupu do funkce kantora?
Musím předeslat, že toto šestileté období mi hned v devatenácti narušila vojna. Nezpíval jsem, nehrál na žádný dechový nástroj, musel jsem si ji tedy odbýt se vším všudy, a to – jak bylo tehdy pro Západočechy obvyklé – na Slovensku. Měl jsem však štěstí, nastoupil jsem v Bratislavě k leteckému útvaru a většinu času trávil na tamějším letišti.
Vrátím se však ke Klatovům. V tamější „lidušce“ bylo vynikající osazenstvo, které se podílelo na pořádání pravidelných koncertů jak žákovských, tak učitelských. Většina se odehrávala v radničním sále. Za všechny své tehdejší kolegy bych rád uvedl skvělou houslistku Ilonu Vilímcovou, violoncellistu Bernarda Vaníčka, klavíristu Františka Vavřince nebo ředitele a dirigenta orchestru Antonína Bělouška, pod jehož vedením jsem si zahrál sólový part orchestrální verze Chopinovy polonézy. V Klatovech jsem se také seznámil se svojí budoucí ženou Vlastou. Navštěvovala tehdy houslové oddělení a já ji doprovázel na Kociánově soutěži v Ústí nad Orlicí. Klatovské období končilo v roce 1964 mým odchodem do Plzně, má „svoboda“ pak o dva roky později svatbou.

Klatovy však zároveň bylo i obdobím vašeho dalšího vzdělávání, což jistě nebylo vzhledem k tehdejšímu způsobu dojíždění do Prahy jednoduché.
V Praze jsem docházel nejprve soukromě k profesorce Iloně Štěpánové-Kurzové, posléze jsem u ní mohl studovat na AMU. Rád jsem navštěvoval inspirativní hodiny této kultivované a noblesní dámy.
Po Klatovech tedy přišla ve vaší profesní dráze na řadu Plzeň. Jak na vás zapůsobilo toto krajské město v polovině šedesátých let?
Tehdejší Plzeň byla dominantou celého západočeského regionu, a to nejen jako průmyslové město, ale i po hudební stránce. Mnozí umělci tehdy o ní hovořili jako o „odrazovém můstku“ na cestě do Prahy. Z hudebních institucí, které jí po léta chyběly, to byla právě nově založená konzervatoř. Po konkurzu jsem byl na ni přijat jako učitel povinného klavíru a doprovazeč. Teprve časem mně byly na konzervatoři svěřeny hlavní obory. Hned zpočátku jsem zde jako doprovazeč začal spolupracovat s výtečnými pedagogy – houslistou Milošem Macháčkem a akordeonistou Jaroslavem Vlachem, v oné době studujícím ve Výmaru. Úkol doprovázet mi pak zůstal po celý život, i když jsem se v dalších letech mohl na škole soustředit pouze na smyčcové a dechové nástroje.

Užíval jste si hudby i jako posluchač?
Jako většina hudbymilovných Plzeňanů i my jsme s manželkou, učitelkou houslí na lidové škole umění, měli divadelní předplatné. Úroveň Divadla Josefa Kajetána Tyla s jeho čtyřmi soubory byla tehdy vynikající. Neméně bohatá byla i koncertní sezóna Plzeňského rozhlasového orchestru. V Plzni mě však zároveň zlákalo k interpretačnímu vyžití další hudební médium, a sice rozhlas. V oné době zde již dvacet let působil Plzeňský rozhlasový orchestr, který pravidelně natáčel symfonickou a komorní hudbu. Do jeho řad mě brzy začali zvát jednak k realizaci klavírních partů v orchestrálních dílech, jednak jako komorního hráče a sólistu. Právě zde pro mě nastala pravá interpretační žeň. Brzy jsem se seznámil s violistou Karlem Špelinou, pozdějším členem České filharmonie. S ním jsem natočil mnoho snímků, například sonáty Paula Hindemitha, ale také skladby, které mu věnovali soudobí autoři.
Jak si pamatuji, s koncerty Plzeňského rozhlasového orchestru, který se koncem devadesátých let transformoval do Plzeňské filharmonie, souvisí i vaše častá přítomnost v jeho řadách při interpretaci skladeb Bohuslava Martinů.
Vždy mě fascinovalo spojení klavíru s barvou ostatních nástrojů. Rád jsem vyhledával možnosti spojení různých nástrojů tak, jak je nabízí komorní hra. V orchestru se mi pak tento sen splnil dvojnásobně. Hrát sólově s orchestrem je o něčem jiném. Pokud je klavír orchestrálním partem, je klavírista rovnocennou součástí tělesa. Byl to právě Martinů, který uměl klavír v tomto směru geniálně použít.
Čtenářům, kteří vás neznají, by se snad mohlo zdát, že jste rezignoval na provádění sólových koncertů. Opak je však pravdou. Posluchači, a to nejen plzeňští, si vás častěji pamatují právě z koncertního pódia větších koncertních sálů. Jaký je váš sólový koncertantní repertoár a s jakými orchestry jste nejčastěji spolupracoval?
Začnu nejprve orchestry. Byla to všechna západočeská orchestrální tělesa – kromě již zmíněného Plzeňského rozhlasového orchestru nebo Plzeňské filharmonie také Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně, snad nejčastěji však Karlovarský symfonický orchestr. Nesmím však zapomenout ani na operní orchestr Divadla Josefa Kajetána Tyla, v němž jsem si ostatně také nejednou zahrál jako řadový hráč, jak na klavír, tak na varhany. Rád vzpomínám například na Straussovu Ariadnu na Naxu. Vedle profesionálů to však byla i amatérská tělesa, z nichž bych rád jmenoval alespoň písecký Komorní orchestr vedený Jiřím Chválou. Ze zahraničních orchestrů jsem si zahrál se symfonickým orchestrem v ruském Jekatěrinburku Prokofjevův Klavírní koncert č. 1. Co se běžného repertoáru týče, absolvoval jsem Lisztovým orchestrem Es dur, často jsem interpretoval l koncerty Mozartovy, Beethovenův první, třetí a pátý, s chutí jsem si v roce 1989 v Karlových Varech zahrál třetí Bartókův klavírní koncert s dirigentem Gyulou Némethem.

Takto jste hrál pod taktovkou mnoha dirigentů. Kdo vám z toho velkého množství nejvíce utkvěl v paměti?
Zcela určitě Bohumír Liška, americký dirigent Douglas Bostock, kanadský Charles Olivieri-Munroe, ale také Jiří Malát, Hynek Farkač, Radomil Eliška, Petr Vronský či Josef Hercl.
Ke klavíristovi patří i čtyřruční hra, méně často má pak možnost zahrát si se svými kolegy či žáky na více klavírů. Mohl byste jak ze čtyřruční, tak z víceklavírní hry uvést nějaké zajímavé příležitosti?
Ze čtyřruční literatury bych zde rád uvedl Chodské tance Jindřicha Jindřicha, což paradoxně vůbec není z hlediska souhry jednoduchá záležitost. Realizovali jsme je a pro rozhlas natočili s mým kolegou z konzervatoře profesorem Antonínem Brejchou. S ním jsem také realizoval koncert pro dva klavíry Bohuslava Martinů. Na dva klavíry jsem později snad nejčastěji hrál s kolegyní z konzervatoře, profesorkou Věrou Müllerovou. Byla to například Sonáta Wilhelma Friedemanna Bacha, Mozartův Koncert Es dur, Sonáta Francise Poulenca, La Valse Maurice Ravela, Variace na Paganiniho téma Witolda Lutosławského či orchestrální party v Honeggerově Janě z Arcu či v Kytici Bohuslava Martinů. Byla to však také Šachová sonáta pro dva klavíry Jana Kapra, kterou jsme v roce 1982 uvedli s dalším plzeňským kolegou, profesorem Jindřichem Durasem, na Přehlídce koncertního umění v pražském Rudolfinu.
V oblasti víceklavírní literatury jsem měl štěstí, že se Plzeň třikrát rozhodla uvést Smetanovu autorizovanou verzi Scherza z Triumfální symfonie. Verzi pro čtyři klavíry a šestnáct rukou jsme hráli v letech 1974, 1995 a 2008 s kolegy z konzervatoře, pochopitelně vzhledem ke generační výměně nikoliv ve stejném obsazení.

Vašich čtyřiadevadesát snímků uložených ve fonotéce Českého rozhlasu hovoří za vše. Uplatnil jste se v nich v rámci různých nástrojových seskupení jako komorní hráč, ale i jako doprovazeč. Existoval nějaký snímek, na jehož realizaci rád vzpomínáte, ale který se bohužel nedochoval?
Bylo to v rámci Kocianovy soutěže v Ústí nad Orlicí. Tehdy mě požádali, abych při natáčení zaskočil v doprovodu Mendelssohnova Houslového koncertu e moll. Vítězným houslistou nebyl nikdo jiný než tehdy třináctiletý Václav Hudeček. Bohužel ani já, ani on dnes nemůžeme tuto nahrávku najít. Ostatně bychom ji ani neměli na čem přehrát.
Během vaší dlouhé profesní dráhy jste zdaleka nedoprovázel jen instrumentalisty, ale i sólové pěvce a sborová tělesa. S kým se vám dobře spolupracovalo?
Byla to zejména generace pěvců plzeňské opery sedmdesátých a osmdesátých let. Za všechny bych rád uvedl sopranistky Helenu Buldrovou, Lilku Ročákovou, Karolinu Hromádkovou, mezzosopranistky Libuši Neubarthovou a Ivu Malinovou, tenoristy Jana Jandu a Jana Adamce, basbarytonistu Karla Křemenáka či barytonistu Viléma Míška. Později jsem měl možnost se na pódiu setkat i s mladší generací plzeňských pěvců včetně Evy Urbanové a Romana Janála. V rámci regionu jsem snad nejčastěji a také velmi rád spolupracoval s Karlovarským dívčím sborem Jiřího Štrunce staršího, projel jsem s ním vlastně nejzápadnější část naší republiky a saské příhraničí. Na Tachovsku to byl neméně vynikající Tachovský dětský sbor Josefa Brabence. Z plzeňských sborů bych rád připomněl Plzeňský komorní ženský sbor Bedřicha Macenauera, někdejšího sbormistra opery Divadla J. K. Tyla a zároveň mého kolegy z konzervatoře, z pražských těles Kühnův dětský sbor se sbormistrem Jiřím Chválou, s nímž jsem také absolvoval řadu zahraničních zájezdů.
Mohl byste prozradit, s kterým pěvcem jste si po hudební stránce „nejvíce sedli“?
Rád a s chutí jsem doprovázel Romana Janála, který byl za mého působení na konzervatoři jako student původně instrumentalistou. Rád také vzpomínám na neobyčejnou barvu hlasu Milana Bürgera, sólisty plzeňského divadla, a jeho schopnost hlubokého prožitku, stejně tak na sopranistku Lilku Ročákovou, která byla zároveň také mojí kolegyní na konzervatoři.

S Romanem Janálem jste se zcela jistě v době jeho pěveckých začátků často setkávali při koncertech plzeňské pobočky Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, později Západočeského hudebního centra. Jak vzpomínáte na „svazovou“ činnost?
Byla to léta naplněná hudbou, cestami a setkáváním s našimi brněnskými, ostravskými, ale i banskobystrickými a košickými kolegy. Často jsme však koncertovali i v durynských městech Geře a Greizu. Setkávali a osobně jsme se poznávali na takzvaných výměnných koncertech. V Plzni byly koncertům nové tvorby vyhrazeny pondělky, nejčastěji v přednáškovém sále Západočeského muzea. Se svými kolegy, houslisty Miloslavem Macháčkem a Františkem Drsem, s akordeonistou Jaroslavem Vlachem, flétnistou Vojtěchem Lindaurem a řadou dalších jsme premiérovali kompozice západočeských skladatelů – Jaromíra Bažanta, Karla Pexidra, Jana Slimáčka, Jiřího Štěpánka a Jiřího Temla.
Čtení autorova rukopisu často není jednoduchou záležitostí. Čtenářům musíme prozradit jednu vaši vlastnost. pro níž jste se vedle rytmické jistoty – mnoho hudebníků mi prozradilo, že hraje nejraději právě s vámi – stal jedním z nejvyhledávanějších a nejspolehlivějších klavíristů, a sice čtení „a prima vista“. Tuto záviděníhodnou schopnost ovládá řada hudebníků, ale u vás jsme byli často svědky výjimečných situací. Jedná se ve vašem případě o vrozenou vlastnost, anebo o letitou praxi?
Sám nevím, spíše mám za sebe pocit, že jsem měl štěstí a s touto vlohou se už narodil. V hudební praxi se však často nejedná jen o „listařinu“, ale i o paměť a schopnost transponovat. I toto ovládá mnoho muzikantů. Kvůli sólovým pěvcům a pěveckým sborům se také často musí transponovat o půltón či o tón níže. Zde bych si dovolil uvést historku s jistým nejmenovaným tenoristou, který si po výkonu pochvaloval, jak mu vyšly všechny výšky. Neporovnali jsme si před vystoupením noty, pěvec tudíž netušil, že jsem vlastnil nižší verzi… A na závěr snad ještě jeden případ, který rovněž není neobvyklý, tentokrát obzvláště u varhaníků. V polovině šedesátých let se v plzeňském Velkém divadle uváděl Janáčkův Taras Bulba. Varhaník sedící u varhan v portále má dnes kontakt s dirigentem prostřednictvím obrazovky. Tehdy nic podobného neexistovalo, na dirigujícího Jiřího Kouta jsem neviděl, nezbývalo, než se v závěru Tarase při nástupu a v souhře s orchestrem spolehnout sám na sebe.
Z vašeho působení v oblasti komorní hry si vybavuji koncerty plzeňských poboček Společnosti Leoše Janáčka, později pak vzniklé Společnosti Antonína Dvořáka. Jaké jsou vaše vzpomínky na tyto večery?
Při těchto koncertech a besedách jsem měl příležitost doprovázet „legendy“ pražského Národního divadla, například Libuši Domanínskou. Vzpomínám rovněž na souborné provedení Dvořákových Poetických nálad, které jsme v devadesátých letech připravili se studenty konzervatoře. Toho večera náhle onemocněl právě můj posluchač Martin Karlíček, musel jsem tedy jemu přidělené penzum skladeb odehrát sám.

Na jeden janáčkovský večer s paní Domanínskou si všichni dobře pamatujeme. Když došla řeč na Káťu Kabanovou, zmínila se, že má s sebou klavírní výtah, nikoliv však korepetitora. Zaskočil jste tak, jak bylo u vás obvyklé, monolog Káti jste doprovodil opět „z listu“… V sedmdesátých letech jste stál v čele Kruhu přátel hudby, kde jste se uplatnil nejen jako organizátor, ale mnohokrát i jako interpret. Jak vzpomínáte na tuto činnost?
Kruh přátel hudby měl pro Plzeň velký význam. Za ta léta se ve výboru vystřídali schopní a erudovaní členové. Mnozí interpreti si zajisté vzpomenou na obětavou Miladu Hoščálkovou, která pracovala na postu programové referentky. Koncerty se odehrávaly na různých místech – v sálech Měšťanské besedy, v Lochotínském pavilonu a v Odborovém domu Peklo, v sále s nejlepší akustikou, kde se též pořizovaly i rozhlasové snímky. Historie Kruhu byla v posledních letech turbulentní, až na několik let zanikl úplně. Jsem rád, že se ho podařilo nynějšímu řediteli konzervatoře Miroslavu Brejchovi oživit. Dům hudby v Husově ulici vzniklý rekonstrukcí bývalé tělocvičny, který má konzervatoř k dispozici, je pro Kruh přátel hudby důstojným prostředím, kde hostující umělci rádi vystupují.
V devadesátých letech jste se podílel na založení Společnosti Josepha Haydna. Proč právě Haydn?
Zde jsem podpořil iniciativu cembalisty Petra Šefla a flétnisty Andrease Kröpera, kteří upozornili na Haydnův pobyt v Dolní Lukavici na panství hraběte Morzina. V součinnosti s tehdejším starostou této obce Václavem Kvíderou se nám podařilo založit festival, který letos oslavil již dvaatřicet let trvání. Koncerty se pořádají na mnoha místech okresu Plzeň-jih, a to převážně v sakrálních prostorách. Od roku 2007 se stalo dobrou tradicí festival zahajovat v dolnolukavickém kostele sv. Petra a Pavla Haydnovou symfonií č. 1 „Lukavickou“ v podání orchestru plzeňské konzervatoře pod taktovkou Jiřího Štrunce mladšího.

Zcela jsme doposud opomněli vaši pedagogickou činnost. Za léta praxe jste podepsal bezpočet vysvědčení, doprovázel mnoho posluchačů konzervatoře, ale také vychoval řadu klavíristů. Mohl byste uvést některá jména?
Z nich v současné době působí na plzeňské konzervatoři Martina Mudrová-Reichová a Pavlína Vaněčková-Preislerová. Nejdále do světa se vypravili bratři Karlíčkové, původem z Mariánských Lázní. Starší Petr do holandského Utrechtu a mladší Martin do kanadského Vancouveru. Oba bratři se do svého rodiště občas vrací, aby si zahráli s místním orchestrem. Martin již před svým studiem HAMU zvládnul na konzervatoři šest sólových koncertů – Mozartův, Griegův, Prokofjevův, druhý Rachmaninovův, Weberův a Ravelův.
Šedesát let strávených v hudebním životě vybízí ke srovnání. Zůstaneme-li u interpretační praxe, v čem vidíte rozdíl?
Někdy mám pocit, a to nejen u sólového hraní, ale i u orchestrálních kompozic, že se všechno hraje snad až zbytečně příliš rychle. Snad to může souviset se značným zrychlením životního stylu.
Jak u vás obstojí Plzeň jako město, kterému jste věnoval celý profesní život?
Plzeň, v níž jsem strávil většinu svého života, považuji za pěkné a příjemné město s bohatým kulturním životem. Jsem rád, že má svoje divadlo, filharmonii, konzervatoř a Dům hudby. Jsem spokojen a žiju tady rád. Ohlédnu-li se zpět, musím konstatovat, že všechny činnosti, jak pedagogická, tak sólistická, korepetitorská i organizační, mě naplňovaly. Mohu dnes říci „vším jsem byl rád“.
Pane profesore, děkuji za váš čas a milé vzpomínky na všechny interprety, kteří s vámi mohli spolupracovat, ale i na studenty, které jste podporoval a připravil pro náročné, ale krásné povolání.

…………….
Strakonický rodák Karel Friesl (*1938) vystudoval klavír (1953–58) na Pražské konzervatoři u prof. Karla Vinkláta, později pokračoval u prof. Ilony Štěpánové-Kurzové (1961–66), nejprve soukromě, poté na AMU v rámci dálkového studia (1966–71). Už po absolutoriu konzervatoře nastoupil do Lidové školy umění Josefa Kličky v Klatovech (1958). Tamní působení však musel na dva roky přerušit, když dostal povolávací rozkaz k vykonání základní vojenské služby. Odbýval si ji u leteckého útvaru v Bratislavě. V roce 1964 byl po konkurzu přijat na nově vzniklou plzeňskou konzervatoř (založenou roku 1961), v roce 1988 se pak stal v pořadí jejím čtvrtým ředitelem. Funkci vykonával do roku 2000, plzeňské vzdělávací instituci však zůstal věrný až do roku 2017. Ani to zdaleka neznamenalo konec jeho hudebních aktivit.
Do fonotéky Českého rozhlasu v Plzni se zařadil čtyřiadevadesáti snímky, nicméně toto vysoké číslo je jen částí jeho uměleckého životopisu. S přehledem dokázal spojit náročné úkoly interpreta s organizací hudební instituce. Nebylo to jen její zodpovědné vedení, ale i předsednictví ve výboru Kruhu přátel hudby (1969–2003), členství v plzeňské pobočce Svazu západočeských skladatelů a koncertních umělců a posléze v následnickém Západočeském hudebním centru. A v roce 1993 se ujal předsednictví v České společnosti Josepha Haydna, stojící u zrodu Haydnových hudebních slavností.
Jako doprovazeč, ale i porotce se zúčastnil bezpočtu hudebních soutěží. Na konzervatoři vychoval řadu žáků, z nichž mnozí našli uplatnění v cizině. Jako koncertní umělec premiéroval bezpočet kompozic západočeských skladatelů. Mimo konzervatoř absolvoval dva a půl tisíce vystoupení
Foto: Archiv Karla Friesla, archiv Klasiky+, Wikipedia / Ondřej Koníček / CC BY 2.5 (https://creativecommons.org/licenses/by/2.5/), archiv ND Praha / Jaromír Svoboda, Facebook festivalu Haydnovy hudební slavnosti
Příspěvky od Marta Ulrychová
- Silvestrovský koncert Plzeňské filharmonie
- Plzeňská filharmonie hostem v Klatovech
- Plzeňská filharmonie pod taktovkou Chuheie Iwasakiho potvrdila své kvality
- Vrabčáci řezenského dómu na českém turné
- Zdařilá inaugurace Aleny Hron v Českých Budějovicích
Více z této rubriky
- Katarína Turnerová: Sólová kariéra je v našich podmínkách téměř nereálná
- Petr Dvořák: Moravská filharmonie si musí udržet svou míru autonomie
- Ingeborg Radok Žádná: Snažím se o transparenci a férovost
- Olga Bezsmertna: Když zpívám Strausse, připadám si jako mezi nebem a zemí
- Štěpán Pácl: Činoherec také myslí hudebně, i když skrytě a možná nevědomě
- Lukáš Vasilek: Jana z Arku člověka chytne hned napoprvé
- Martin Glaser: Pražské Národní divadlo? Oproti brněnskému nepoměrně robustnější instituce, spojená s mimořádným společenským očekáváním
- Slávka Zámečníková: Pamina je překvapivě moderní postava. Rozumíme si teď mnohem více
- Natálie Romanová: Úspěch vyplyne z poctivosti
- Amartuvshin Enkhbat: Nejvyšší aspirací je pravda. Vnitřně rozporné Verdiho role jí jdou naproti