„Jak zmínil Jan Jiraský, po Luboši Fišerovi i Janáček nám bude klasikou.“

„Přídavkem byla Janáčkova skladba nazvaná 1. X. 1905.“

„‚Hodiny utrpení zapomeň, ale to, co tě naučily, nikdy.‘ Slova mohou v plné míře platit i pro rodinu Stiassni.“

Na 16. listopadu připravil festival Janáček Brno klavírní matiné Jana Jiraského ve vile Stiassni. Jan Jiraský uvedl esenci skladeb českých autorů, Črty Bedřicha Smetany, výběr z Poetických nálad Antonína Dvořáka, Letní dojmy Josefa Suka, Klavírní sonátu Luboše Fišera a cyklus V mlhách Leoše Janáčka.

Součástí bylo předání dvou pamětních medailí od Nadace Leoše Janáčka. Jan Jiraský ji obdržel za mimořádný přínos pro poznání a interpretaci Janáčkových klavírních děl a za vynikající pedagogickou činnost, dramaturg Jiří Zahrádka za mimořádné zásluhy na poli janáčkovské vědecké, publikační, ediční, pedagogické a popularizační činnosti.

První část koncertu patřila klavírní tvorbě Bedřicha Smetany z cyklu Črty. Věnoval ji klavíristce a skladatelce Claře Schumannové. Nejznámější Scherzo-Polku Fis dur  Allegramente, ovlivněnou obdivem k Chopinovi, Jan Jiraský zahrál s briskním nasazením, které záhy zkorigoval do salonně menšího prostoru, zejména v její uvolněné, ale vnitřně vypjaté části. Druhou Zádumčivost v gis moll a tempu Allegretto, proměnlivou a náladovou, dokonale zvládl barvitou dynamikou. Jako příjemný vánek pohladila Přívětivá krajina v Des dur, v tempu Moderato. Pak se rozvířila závěrečná Rapsodie f moll. V jejím Vivace ed energico bychom Smetanu téměř nenašli. Jan Jiraský si s ní brilantně poradil.     

Z díla Antonína Dvořáka vybral dramaturg Jiří Zahrádka s Janem Jiraským tři skladby klavírního cyklu Poetické nálady, op. 85, skladatelovo rozměrné, důmyslné klavírní dílo. Mezinárodní věhlas získalo brzy po vydání tiskem. První náladu, Noční cestou v Allegro moderato, i druhou, Na starém hradě v tempu Lento, zahrál Jan Jiraský skutečně tajemně, s precizně vyváženou dynamikou, v tempu až majestátním. Na Reji skřítků v Allegretto si Dvořák pohrál s náladovými a tanečními kontrasty ostentativně se opakujícího tématu a Jan Jiraský podpořil dramatičnosti skladby. Po zdánlivém klidu a napjaté pauze rozehrál v největší intenzitě celý rej znovu, ale s náhlým zakončením.     

Náladově se rozezněly i Letní dojmy, op. 22b Josefa Suka, ze šťastného období jeho života. Vykreslil tři lyrické letní obrazy. Jan Jiraský lehce zvládl zvukomalebně melodickou, rytmicky náročnou část V poledne se zakomponovanými zvony a Hra dětí mu umožnila barvitě střídat náladu i rytmus. Večerní náladu pak přelil z mohutného vzepětí do absolutního ztišení v závěru.  

Také Luboš Fišer patřil k našim nejhranějším skladatelům, i v rozhlase, filmu a televizi. Je jedním z mála autorů dodnes hraného minimalismu. Sonáta pro klavír č. 4 vznikla v roce 1962 po úmrtí jeho přítele, pianisty Antonína Jemelíka. Je inspirována poslední skladbou, kterou Jemelík studoval, desátou sonátou Alexandra Skrjabina. Její prvky zařadil Fišer na začátek své kompozice. Je velmi dramatická a emotivní. Jak zmínil Jan Jiraský, po Luboši Fišerovi i Janáček nám bude klasikou. A byl.

Janáčkův Klavírní cyklus V mlhách Jan Jiraský dosud koncertně nehrál. Provedení se tak stalo jeho interpretační premiérou, ve které nezklamal. Andante mělo svou rozvážnost, Molto adagio posmutnělost a Andantino předznamenalo dramatický závěr v tempu Presto. Obecenstvo téměř rodinného salonku, komorně, ale plně obsazeného, bylo nadšeno. 

Jan Jiraský nabídl přídavek jeho srdci blízký. Byla jím Janáčkova skladba zvaná 1. X. 1905. V ten den byl smrtelně zraněn u vchodu do brněnského Besedního domu při demonstraci za zřízení české univerzity mladý dělník Jaroslav Pavlík. Skladba má dvě části Předtucha a Smrt. Jak nás upozornil Jan Jiraský, smrt přijde hned po předtuše. A skutečně, akord uzavírající předtuchu výrazně vyjádřil vše. Samotná část Smrt byla už rozjímáním se závěrečnou, akordicky méně výraznou tečkou.

Z předsálí hudebního salonku nemohu opomenout výstavu olejomaleb akademické malířky Helgy Hoškové Weissové. Prošla utrpením koncentračního tábora, ale přežila. Její syn Jiří Hošek je vynikajícím violoncellistou, světově uznávanou violoncellistkou je i její vnučka Dominika Weiss Hošková. Výstava má název Hodiny utrpení zapomeň, ale to, co tě naučily, nikdy. Slova mohou v plné míře platit i pro rodinu Stiassni. Odchodem do ciziny přežila, ale i ji dějinné zvraty zasáhly. Přišla o blízké, majetek i tuto vilu, architektonický skvost.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek