„Pokud cítíme nějaké autorovy životní těžkosti, tak opravdu jen velmi latentně.“

„U Belfiata platí, že co hráč, to osobnost.“

„Pokud někdo hraje Ravela v úpravě, co není Ravelova, neztratí se kus Ravela?“

Těžko se píše o něčem, co bylo takřka dokonalé. Jedno takové vystoupení si připsalo dechové kvinteto Belfiato 4. února ve Španělské synagoze na Starém Městě pražském. Během večera v rámci festivalu Věčná naděje zazněla také Terezínem inspirovaná soudobá kompozice Ondřeje Zámečníka.

Tři krátké kusy Jacquesa Iberta zahájily druhý koncert festivalu. Ten se věnuje především židovským autorům, obecněji tvůrcům perzekvovaným, avšak už v úvodním slově zaznělo, že k slyšení bude výběr děl hravých a svěžích. Úvodní číslo tuto tezi výrazně podpořilo. Ondřej Zámečník, vítěz druhého ročníku festivalové skladatelské soutěže, následně šel s kůží na trh před více než stohlavým davem se svým opusem Naděje v dětských obrázcích z Terezína. Za koncept pojal hudebně vyjádřit tři malůvky (černý pejsek, motýl nad řekou a fotbalové utkání), které vytvořily děti za druhé světové války v podmínkách zmíněného židovského ghetta.

Kontrast dětské nevinnosti, z obrázků patrné, s hrůznou zlovůlí nacistické obce, která autory obrázků zahubila, je bezpochyby nosnou myšlenkou pro hudební zachycení. Ondřejova kompozice svědčí o poctivém přístupu k věci, velkém množství věnovaného času i notném obeznámení se zákonitostmi dechového instrumentáře. Skladba se příjemně poslouchá a průkazná je její úcta ke klasikům, která se projevuje zhusta harmonicky povědomými progresemi. Otázka harmonie mi však přes svou libozvučnost zůstala nepřesvědčivě zodpovězenou; vnímal jsem po této stránce jakési tápání a částečně proto i určitou nepřehlednost formy. Autor nepochybně bude dále pracovat na čistotě stylu v kombinaci s kráčením vstříc nápadnější originalitě. Interpretující kvinteto v tomto bodě možná mohlo přinést silnější názor na věc.

Autor „zvrhlé hudby“ Paul Hindemith a jeho Malá komorní hudba, op. 24/2, napsaná za pouhých pět dní (!), byla nejen mně vrcholem večera, soudě podle nápadně neutuchajícího potlesku po jejím doznění. Jedním slovem dechberoucí; skvěle jdoucí k hranicím toho, co lze ještě bez újmy na výrazovosti technicky zvládnout. Fagotista Jan Hudeček mi budil strach, že v zápalu boje uhodí vedle sedícího klarinetistu Jiřího Javůrka vrchní partií svého nástroje – tak entuziastické pojetí bylo… Co naplat, u Belfiata platí, že co hráč, to osobnost. Těleso vzniklo před dvaceti lety, tak by člověk mohl čekat už nějak profesorský přístup vysloužilých veteránů, kteří se soustředí jen na výstupy tisíc diváků a víc. Nikoli, z interpretů po celý večer sálala pozitivní energie – a i proto se setkali s tak vřelým přijetím. Stále onen „mladický pel“, řekl by někdo.

Jednoho ze tří Francouzů koncertního setkání Daria Milhauda poté připomněl jeho Krb krále René, op. 205. Znovu jsme se ocitli v pestrobarevné hudební krajině, kde pokud cítíme nějaké autorovy životní těžkosti, tak opravdu jen velmi latentně. Konec programu pak náležel letos jubilujícímu Maurici Ravelovi a jeho cyklu Má matka husa, souboru dětských skladbiček pro klavír. Vtipnou informaci na adresu tohoto kusu přináší koncertní brožurka s textem Vlasty Reittererové, která zmiňuje: „Maurice Ravel cyklus napsal pro děti svých přátel, Jeana a Mimie Godebských. Ohledně veřejného vystoupení však zřejmě v rodině došlo ke střetu rodičovské ctižádosti s dětskou trémou.“ Premiéry se tak chopil někdo jiný… Belfiato Quintet kompozici přednesl v aranžmá Joachima Linckelmanna. To samo se mi jeví jako trochu diskutabilní, protože první věcí, která se zmiňuje o Ravelovi, je jeho instrumentační mistrovství. Pokud někdo hraje Ravela v úpravě, co není Ravelova, neztratí se kus Ravela? Jen podnět… Nic nemění na další bezvadné, usměvavé produkci, kdy zvláště úplný závěr byl vysloveným pohlazením po duši a „chytačem“ za srdce, dynamicky funkčně vygradovaným.

Vlastní vystoupení formace hrající ve složení Oto Reiprich (flétna), Jan Souček (hoboj), Jiří Javůrek (klarinet), Jan Hudeček (fagot) a Kateřina Javůrková (horna) tedy bylo naprosto bez problémů, což je zbytečně defenzivní vyjádření. Na večeru jako takovém bych však osobně aplikoval některé úpravy. Například úvodní slovo Petra Kadlece bylo v mnohém obohacující a trefné, přesto, pokud koncert trvá bez pěti minut hodinu a půl, divák není schopen do dané chvíle podržet informaci, která zazněla na adresu posledního čísla. Posluchač sice obdržel program se stručným přiblížením interpretovaného, vesměs však orálně podané naučení míjel. S tím souvisí, že vzhledem k duratě pořadu by snad nemělo být problematické jej přepůlit pauzou, ostatně samy prostory Španělské synagogy vybízejí k prohlídce – v případě přestávky by se nabízel druhý výstup moderátora bezprostředně po ní, který by se zaměřil na zbylý program…

Proč tak obšírně o zdánlivých maličkostech? Za mě nejde o maličkosti. Umělci hráli skvěle, poučeně, příjemně, zapáleně, ale pětaosmdesát minut v kuse je v případě velmi obsažné „komořiny“ až příliš na jeden „zátah“. Je škoda, když vysloveně světový výkon laureátů mnichovské ARD, popřípadě soutěže Pražského jara, nevyzní adekvátně z důvodu pouhého uondání návštěvníka. Své tu sehrála i značná fragmentace večera, kdy všechny přednesené kompozice byly vícevěté, navíc bylo velice snadné ztratit se v jejich průběhu vzhledem k často aplikovanému principu attacca. Třeba jen pětiminutová pauza by dle mého přinesla mnoho dobrého a ještě přispěla k beztak výsostnému zážitku.

Foto: David Peltán / Věčná naděje