„Je pravda, že Janáčka zpívám hodně; myslím, že mu vyhovuju.“

„Na Čechy mám špatné vzpomínky.“

„Jednou mě v Rusalce svlékli a všichni to ztrhali, ale já jsem tomu uvěřil. Princ s Rusalkou mezi prvním a druhým jednáním strávil noc a když se ve druhém vzbudil, tak vstal z postele a byl nahý. Jak se milujete se ženou? Jste nahý, ne?“

Rozsáhlé mezinárodní zkušenosti, včetně účinkování v Královské opeře v Londýně, má v Čechách narozený, ale poněkud méně známý tenorista Ladislav Elgr. Absolvent plzeňské konzervatoře a pražské HAMU část aktuálního léta strávil v Belgii při produkcích Janáčkovy Jenůfy. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hovoří o potřebě neustálého uměleckého hledání a rozvoje, přičemž nejvýše staví ctnost upřímnosti. V tom duchu dokonce zpochybňuje fakt, že je operním pěvcem.

Vlámská opera s vaším přispěním rolí Števy nedávno realizovala inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně. Pětkrát byla uvedena v Antverpách, pětkrát v Gentu. Je něco, co vám z tohoto projektu v režii světoznámého Roberta Carsena utkvělo?

To, co mi utkvělo, asi úplně nesouvisí s onou konkrétní inscenací. V mém případě se jednalo o třetí inscenaci Roberta Carsena, na které jsem se podílel, ale představte si, že já ho osobně neznám. Za dvacet pět let jsem ho nikdy nepotkal. Je to samozřejmě shoda náhod – pán stále tvoří a tvoří velice důležitě –, ale já jsem vždycky zpíval znovuuvedení, kdy on osobně nebyl přítomen, inscenaci tvořil jiný pověřený režisér. Přímo tato je už dvaadvacet let stará a stále velmi oblíbená. Vlámská opera ji uvedla snad tisíckrát.

Na kontě máte desítky nejrůznějších rolí, tak mě zaujala vaše průpovídka před naším setkáním, že v poslední době nic jiného než Števu nezpíváte. Co je na tom pravdy?

Je pravda, že Janáčka zpívám hodně; myslím, že mu vyhovuju. Števu zpívám rád a máme dobrý vztah. Můj Števa má tři fáze: nejdříve je úžasný bavič, který má celou vesnici v hrsti; kam přijde, tam to funguje, vztah s Jenůfou je paráda… teď tedy ten problém, ale to se nějak vyřeší. V druhé fázi je, když ho Kostelnička pozve k sobě. On si říká: Co po mně chce, já ji nechci, bojím se jí. Je nejistý i trochu hysterický. Otvírá si na Kostelničku pusu. V třetím jednání už to není klasický Števa, je svázaný do latě, nic moc neříká, doufá, že si ho Karolka vezme a zachrání jeho existenci.

Moje představa s tou Carsenovou úplně nekorespondovala, takže určitý problém jsem s režisérkou Marií Lamont měl. (Ta nastudovává Carsenovy inscenace už několik let.) Inscenátoři češtinu moc neřešili, některé zdánlivé detaily přehlíželi. To ale u Janáčka nejde! Když Janáček něco řekne, tak to platí. Nesnese interpretace, on nepoužívá jako Wagner odstavec, na to, aby něco řekl. Janáček řekne maximálně tři slova. A když je nereflektujete, tak dílo přestává fungovat. Tak jsem si dovolil ozvat se: „Nezlobte se, k ostatním se vyjadřovat nebudu, ale tady máte spoustu nesrovnalostí.“ Myslel jsem hlavně vstupy malých rolí ve třetím jednání. Nelze je ignorovat. Říkal jsem: „Pochopili jste, o co tady jde? Víte, že Laca Števu nemá rád? A víte, že stařenka Lacu také nemá ráda?“ Trochu jsem si dupnul… (úsměv)

Ale když se vrátím k vaší otázce, že nic jiného než Števu nezpívám… Samozřejmě to není pravda. V posledních letech jsem zpíval Borise v Kátě Kabanové, Sergeje v Lady Macbeth Mcenského újezdu, Alexeje z Prokofjevova Hráče a také koncerty s Beethovenovou Devátou nebo i Glagolskou mši. Doba ale se změnila, interně si ji dělím na před coronou a po coroně. Možná to někoho překvapí, ale já stárnu. Je mi čtyřicet sedm let a sice vypadám nějak slušně, takže můžu dělat ty mladické role, ještě to jde, ale začíná mi to připadat zvláštní. Už ani ten Števa se se mnou osobně úplně neslučuje; cítím, že dokonce potřebuju zestárnout.

Chápu, že to myslíte tak, že postupně přestupujete na charakterem starší role…

Ano. Můj současný sen je Smrt v Benátkách od Benjamina Brittena. Britten mě hrozně baví, chtěl bych být Aschenbach. Věřím, že to vyjde. Klidně bych si také zazpíval Heroda ze Salome. Ztvárňovat charaktery lidí, kteří něco zažili, ne mladé hejsky. Už to nejsem. Cítím se mladě, rád jsem mladý, ale už to nejsem.

Když se tedy vracíme k vaší osobě, je třeba podotknout, že v našich končinách toho o vás tolik nevíme. Ihned po studiích jste se vydal za hranice země a už dvacet let setrváváte (obrazně) západně od České republiky. Brzdí vás něco v tom zkusit zas po nějaké době hostování v tuzemsku? Neláká vás návrat do vlasti?

Složitá otázka. Ano, asi mě něco brzdí, ale jde o osobní věci. Třeba s Robertem Jindrou jsme velice dobří přátelé, bavíme se, on na mě myslí. Říká to samé, co vy: „Moc o tobě nevíme, chceme tě poznat.“ Něco jsme v Ostravě zkoušeli a já jsem odjel. To bylo moje rozhodnutí. Odřekl jsem.

Ale, kdyby přišla nabídka, nikdy bych neřekl ne ihned. Ale příležitosti se spíše nenaskytují. Nejsem a priori proti České republice.

Nic vás sem ale neláká…

Já tu nebydlím. Do Čech obyčejně nejezdím. Převážně jsem v Itálii a v Rakousku. Poslední věc, co jsem v Čechách dělal, byla před koronavirem Věc Makropulos v Brně s Jirkou Heřmanem. Moje cesty vedou jinudy.

Ty osobní věci, které jste zmínil, asi nechcete rozebírat.

Před třiceti lety se něco stalo v souvislosti s některými lidmi a ti lidé tu pořád ještě jsou, já také stále ještě jsem, a nejsme kamarádi. Navzájem si nevěříme. Ne že bych si pěstoval zášť, ale nějak energeticky něco nesedlo. Neříkám, že se věci nemají měnit; naopak, mají se změnit. Ale už tu nebydlím, nejsem odsud.

Vlastně nevím, do jaké míry se považujete za Čecha. Obdivuhodně se domluvíte šesti jazyky…

Jsem Čech, protože jsem tu narozen a bydlel jsem v Chebu, ale moje rodina není typicky česká. Moje matka pochází z Hannoveru, otec má předky na Slovensku, kteří mají genetickou výbavu odněkud ze Švédska. 

Čechy jsou nádherná země, úžasně se rozvíjí, ale já sám mám špatné vzpomínky. To je moje, ne vaše. V Chebu to bylo strašné. Doma, na chatě ještě dobré, ale jakmile jsem vylezl ven, tak všichni: „Koukejte, gay!“ Já jsem nevěděl, že jsem gay, lidi to věděli, mysleli si, že to vím. Dávali mi to sežrat. Já jsem nevěděl, o čem mluví. Trpěl jsem psychicky, protože jsem byl „nějak jinej“. V zahraničí jsem pak měl štěstí, že jsem našel „údolí“, kde mě mají rádi. Můj domov je v Rakousku a v Itálii. Miluju Alpy, nejlépe se cítím na naší horské louce.

V zahraničí jste začínal v norimberském operním studiu…

Ano, ale byl to omyl. Byl jsem tam půl roku. Zmizel jsem do Benátek zpívat menší role v Kouzelné flétně… Důležitou osobou v mém životě byl, bohužel už zesnulý, Josef Hussek – to byl takový můj mecenáš. Šéfoval hamburské Státní opeře, kam jsem nakonec přišel na dva roky do jejich operního studia. Tam jsem se opravdu ledacos naučil. Nastudoval jsem pětadvacet malých rolí. Sice šlo pořád o post v operním studiu, ale v provozu opery jsme byli neustále. 

Čili v Hamburku je operní studio s profesionální scénou silně provázané?

Nebylo to pravidlem všude, v Hamburku ale ano.

Tam se tedy uskutečnil váš, dejme tomu, přerod v profesionála.

Nevím, jestli jsem profesionál. (úsměv) Někdy ano, někdy ne. Záleží, jak mi zrovna je. Profesionál svoje vlastní pocity dokáže ukočírovat. Ne vždy se mi to povede.

Když se k té profesionalitě zeptám, zda se nyní považujete za „hotového zpěváka“, tak asi odhadnu odpověď…

No, zase je pravda, že v tom chodím pětadvacet let. A zpívám ještě déle… (V Praze jsem zpíval ve sboru.) „Hotový zpěvák“… Jak jsem říkal, pořád se měním. Ve čtyřiceti jsem měl krizi – rok to nešlo. Dostal jsem se z toho, teď to zase jde. Pořád se rozvíjím, každý rok se cítím jinak. Hlas se liší den ode dne. Ale ne, „hotový“ nejsem nikdy.

Sám do určité míry zpívám a vždycky mě zajímalo skloubení dvou principů: Umělec si nikdy nesmí myslet, že už všechno umí, zároveň ale potřebuje fixovat všechno nosné, co přijal. Mluvím tedy o jistém zdravém sváru řádu a změny. Jako ideální se mi v tomto smyslu jeví získat stálé, pevné přesvědčení, které bych formuloval asi: ‚Věřím, že na své umělecké cestě jdu správným směrem.‘ Souhlasíte? Našel byste nějakou vlastní formulaci?

Mám nějaké zásady, kterých se držím. Hlavně: Mít se rád a být sám k sobě upřímný, nic si nenalhávat. Když se mi toto daří (to také není vždy), věci jdou najednou snáz.

A to se, říkáte, pojí i se samotnou pěveckou technikou?

Jistě! To se pojí se vším! Když jsem studoval na HAMU, profesor Podskalský mi řekl: „Třicet let hledám správnou techniku a teď jsem ji našel. Je mi ale šedesát pět, takže už nemám hlas.“ Musíte mít něco, čemu věříte, jinak byste na jeviště „nevlezl“. Někdy se mi stalo, že to nefungovalo, tak jsem musel hledat dál. Teď třeba mám pocit, že jsem něco našel… Jak dlouho si věc udržím? Netuším. V krku se zas něco pohne a budu hledat znovu.

Takže když se ještě vrátím k předchozímu tématu: Hotový můžu být se sekáním trávy. To je úžasná práce, u které nepřemýšlíte. Posekáte a je konec. Tam si můžu být jistý. Umění nikdy není hotové, to žije, někam kráčí, vyvíjí se.

Samozřejmě že něco umím; leccos jsem dokázal. Zpíval jsem v Covent Garden, v Paříži, v USA, Japonsku… Perfektní ale nejsem. Hotovej budu, až budu mrtvej.

Zkušeností máte, jak naznačujete, obrovské množství. Zpíval jste v Německu, Rakousku, Belgii, Norsku… výčet by mohl pokračovat. Místy vnímám kritiku vůči (nejen) západním operním domům, kdy opakujícími se tématy jsou nadužívání nahoty na pódiu či zahlcení vnímání diváka například skrz videoprojekci. Spatřujete nějaký režijní trend posledních let? Je něco, k čemu se tvůrci inscenací uchylují, co vám jako umělci vadí?

Dokážu si představit, že ty konkrétní věci, co zmiňujete, mě ruší. Ale něco vám řeknu; zase se vrátím k upřímnosti a pravdě: Tomu, co hraju, vždycky musím věřit. Jednou i mě v Rusalce svlékli a všichni, všichni to ztrhali: „Proč se Princ svlíká?!“ Ale já jsem tomu uvěřil. S Rusalkou mezi prvním a druhým jednáním strávil noc a když se ve druhém vzbudil, tak vstal z postele a byl nahý. Ale tak… Jak se milujete se ženou? Jste nahý, ne? Takže, mně to nevadilo. Když má nahota význam a opodstatnění – já jsem jenom šel z postele a vzal si slipy, normální ráno… –, tak potom v pořádku. Na divadle je možné cokoli, co dává smysl. To je přece umění. A nelze měnit svoje umělecké přesvědčení kvůli názoru určité části publika.

Ale nelze snad říct alespoň to, že čím většímu množství lidí se inscenace líbí, tím lépe?

Ano, a pak můžete všechno dělat jako „Amíci“ v Hollywoodu. Pravé umění se nepřizpůsobuje názoru diváka.

Snažíte se ale o kvalitu v nějakém smyslu…

Samozřejmě, ale umění žije i tím, jak si na ně lidé tvoří názory. Nelze mít přesně stanovená pravidla. Ano, některé principy jsou univerzální, celkově si ale umění může dělat, co chce; proto je uměním. Umění strádá, když ho začneme politicky korektně limitovat. Umění musí být schopné říct, že jsi negr. A taky řekne: „Hele, ty jsi ale pěkný rasista!“ Až si přestaneme „dovolovat“, můžeme všechna divadla zavřít.

S touto korektností se na Západě setkáváte často?

Ano a hrozně mě irituje. V Rakousku je to ještě dobré, ale jinde je ten americký vliv ve stylu „to se nedělá, to se neříká“ snadno patrný. Takové to „jsem tlustý, ale hlavně, že se mám rád“ – podobné přemýšlení je mi hodně vzdálené. Já řeknu: „Jsi tlustej, koukej zhubnout, jinak nás budeš stát prachy. A neříkej, že je v pořádku, že jsi tlustej.“ Názory, za které budu okamžitě kamenovaný, jsou ale jenom moje.

Přijde mi zajímavé, jak v sobě kombinujete otevřenost s určitou přísností.

Každý z nás má nějaké mantinely, možná se za několik let změním. Třeba se dneska mýlím. A máte pravdu, jsem otevřený, ale i kritický a místy sudičský. Což si dnes moc nemůžete dovolit, protože vás lidé začnou okamžitě kritizovat. Já ale zkrátka říkám, co si upřímně myslím. Pokud mi něco nesedí a máme spolu pracovat, tak ti to řeknu tuplem. Když mi na tobě záleží, nemůžu přece mlčet. Nebudu ti lhát, když tě mám rád.

Inspiruje mě vaše přímost…

Aviel Cahn, současný ředitel ženevského divadla, mi před lety na popremiérové oslavě řekl, že je šťastný, že zase mohl zažít toho „darstellende Sänger“. Těžko se to překládá, ale zkrátka byl rád, že zase zažil toho pěvce, co je hercem. 

Což takhle překlad ‚herec, co zpívá‘?

Třeba. Někdy se mi stane, že krásu zpěvu, kantilény, vokální linie, pěvecké fráze dám úplně stranou a zpívám „hnusně“, protože přece ‚von je hnusnej!‘ Někoho zabil, tak řve jak protrženej. Možná někdo umí zabít hezky, já ale ne.

Vnímám, že vás vaše profese stále velice baví…

Ano, při troše nadsázky ale nikdo neví, co je moje profese… Baví mě být na jevišti, baví mě zpívat role, které mi něco říkají, kdy já věřím tomu, co právě jsem. Říká se o mně – což si přičítám k dobru –, že na jevišti nikdy nejsem jenom jako zpěvák. Vždycky se jako operní pěvec snažím žít daný charakter. Divák mi pak věří, protože já to jsem. 

Kdybyste se tedy na závěr měl pokusit vysvětlit, v čem pro vás spočívá krása operního umění nebo čím vás ta práce neustále přitahuje, odpověděl byste něco v tomto smyslu? Že máte možnost se na chvíli stát někým jiným?

Určitě. Miluju herectví a divadlo. Nemám rád cédéčka, nahrávky nesleduju; všechno se musí vidět a slyšet přímo v sále.

Začíná mi připadat, že jste skutečně víc herec než zpěvák.

Musím ale nejen hrát, ale i zpívat a svůj part být schopen dozpívat do konce. Lidé často chtějí, abych prostě zpíval; chtějí, aby to bylo prostě „hezké“, čemuž já často nemůžu vyhovět, protože bych byl v rozporu se svou rolí. Nikdy mě nebavilo belcanto. Jedna z věcí, co můžu říct na sto procent, je: Belcanto ne. 

A proč přesně?

Nevěřím mu, nepřijde mi upřímné.

………………………

Tenorista Ladislav Elgr 3. srpna sólově vystoupí v italském městě Martina Franca při produkci Beethovenovy Deváté symfonie, jak KlasikaPlus.cz informovala ZDE.

Facebook X E-mail WhatsApp