„Griegův koncert se v dnešní době často hraje příliš uhlazeně.“

„Jen málokdy jsem byl při recitálu tak šťastný jako při hraní Dvořákových Poetických nálad.“

„Páleníčkovy nahrávky znám, s Františkem Rauchem jsme se i osobně setkali.“

Pianista Leif Ove Andsnes se 24., 25. a 26. dubna představí s Českou filharmonií. Pod řízením Jakuba Hrůši se tak stane v pražském Rudolfinu a Andsnes vystoupí jako sólista Griegova Klavírního koncertu. U této příležitosti vznikl rozhovor, ve kterém norský umělec vzpomíná na své první setkání s Griegovým koncertem, ale také dopodrobna přibližuje svůj vztah k Česku, což vnáší do jeho nadcházejících vystoupení i osobní rovinu.

Kolikrát už jste v životě hrál Griegův klavírní koncert? Je to pro norského pianistu spíš privilegium, nebo prokletí?

Dnes už to rozhodně jako prokletí necítím, ale když mi bylo kolem pětadvaceti, tak jsem to tak vnímal. Griegův koncert byl dlouho mou „vizitkou“ – začal jsem ho hrát už jako osmnáctiletý a doprovázel mě při debutech se spoustou orchestrů v Americe, Berlíně nebo Londýně. Přitom vtipné je, že než jsem jej tehdy poprvé začal studovat, znal jsem z něj jenom začátek! Do té doby mě ta skladba z nějakého důvodu úplně míjela.

V sedmnácti letech mě pozvali na závěrečný koncert Bergenského festivalu, kde Grieg bývá každoroční tradicí. Hrál ho tam předtím například Gilels nebo Richter, takže šlo o obrovskou poctu. Postupně se stal „mým kusem“ a hrál jsem ho všude, až jsem si kolem čtyřiadvaceti řekl, že už to dál nejde. Dal jsem si osmiletou pauzu a později ještě jednu skoro desetiletou. V posledních letech už ho zase hrávám. Ne sice často, ale s velkou radostí. Je to opravdová koncertní skladba se spoustou kontrastů a velikou energií. Ve spojení s orchestrem v sále pokaždé vznikne něco nového, čerstvého – a to mě baví.

Má pro vás ta skladba i po všech těch letech ještě nějaké konkrétní výzvy?

Rozhodně to není jednoduchý koncert. Znám ho sice dobře, ale také vím, co všechno je na něm potřeba pokaždé znovu připravit. Má obrovské kontrasty – virtuózní pasáže, které připomínají Liszta, i úplně prosté, až lidové melodie. Právě tahle protikladnost je pro mě k němu klíčem. Griegovi bylo pětadvacet let, když ho psal. Tehdy to byl nedočkavý člověk a určitý oheň a netrpělivost je jasně znát jak z jeho vlastních nahrávek, tak z nahrávek tohoto koncertu od jeho současníků. Vyhnout se sentimentu a uchovat mladistvou svěžest je pokaždé výzva. A to je něco, co podle mého názoru dnešním interpretům v téhle skladbě trochu uniká – často ji hrají příliš uhlazeně.

V Praze vás s Griegem čekají tři vystoupení za sebou. To je v koncertní praxi běžné, ale není těžké ubránit se rutině?

Rutiny se nebojím. Když hraju tři dny za sebou, vždy mi připadá zajímavé, jak se každý večer cítím jinak, jak se mění můj metabolismus a nálada. To znamená, že některé dny se můžu cítit víc vřele a plný energie, jindy si k hudbě musím aktivně hledat cestu. Někdy se cítím svobodněji, jistěji a spontánněji během druhého večera, když už jsem si tím jednou prošel předtím. Na druhé straně jsou také případy, kdy je jednoznačně nejvíc vzrušující první vystoupení. Předem to nikdy nedokážu odhadnout, ale to je právě na koncertování jedna z nejkrásnějších věcí. 

Griegův koncert se pro mě sice už nemůže stát objevem, ani první láskou, ale přece zůstává srdeční záležitostí. Na pódiu dává strašně moc, je plný svěžesti. A právě v Rudolfinu, s jeho akustikou, ve zlatém sále a s orchestrem, jehož zvuk má tolik vřelosti a vášně, je to přesně ten typ skladby, která z takového spojení čerpá. Vím, že tam inspiraci najdu.

Takže vám akustika Rudolfina vyhovuje? Někteří hudebníci ji totiž vnímají jako problematickou.

Ano, mám ji opravdu rád! I když přiznávám, že hrát v takhle hodně rezonujícím prostoru není vždy jednoduché. Slyšel jsem tam i velké symfonické programy, na které už mi sál místy připadal příliš malý. Ale pro koncert jako ten Griegův je to podle mě ideální prostředí. Je totiž napsán velmi klasicky, bez zásadních problémů s vyvážením klavíru a orchestru. Většinou buď hraje hlavní roli klavír, nebo zní orchestr samostatně. Právě takový typ skladby podle mě v Rudolfinu skvěle funguje. Mám odtud navíc krásné vzpomínky na své beethovenovské koncerty s Mahler Chamber Orchestra a na tu kvalitu zvuku v sále. Samozřejmě vím, že to může záležet i na tom, kde člověk sedí – někomu může připadat prostor přehnaně rezonantní nebo těžký. Vlastně by mě zajímalo, jestli to kritizují spíš diváci, nebo hráči.

Teď mě napadá jeden příklad: když jsme byli na koncertě Arkadije Volodose v Salcburku, (reflexe ZDE) prosili jsme ho, ať zase brzy přijede do Prahy. Mimo jiné nám odpověděl, že ve Dvořákově síni se hraje dost náročně a jeden jeho známý mu prý dokonce tvrdil, že tam vůbec nebyl slyšet. To mi připadá absurdní, protože zrovna on patří mezi ty, kteří sál rozezněli bohatě.

(smích) Ano, jasně. Ale možná to opravdu záleží na tom, kde v sále sedíte. Znám ten pocit. Je to podobné i ve vídeňském Musikvereinu – ten sál má nádherný zvuk, ale zároveň obrovskou rezonanci. Když tam stojíte na pódiu, je to zvláštní zážitek. Oba tyto sály mají navíc poměrně těsné pódium, takže sedíte velmi blízko sobě a zvuku je všude kolem vás hodně. Může to být až zahlcující. A vlastně jsem zvědavý, protože v Rudolfinu jsem s orchestrem zatím hrál jen s Mahler Chamber Orchestra a to přece jenom probíhalo v komornějším formátu.

Pokud se nepletu, naposledy jste v Rudolfinu vystoupil s Dvořákovými Poetickými náladami.

Ano, přesně tak.

Pro nás to je výjimečná událost, když do Prahy přijede prvotřídní zahraniční umělec a představí tak rozsáhlé, a přitom nepříliš často uváděné české dílo. Co vás vedlo k nastudování tohoto cyklu? 

Je to vlastně zvláštní příběh. Asi víte, že jsem studoval u českého profesora Jiřího Hlinky, který mě seznámil s řadou skladeb českého klavírního repertoáru. Tenhle cyklus jsem ale zrovna znal dávno předtím, už jako dítě. Táta tehdy přivezl z Londýna několik různých LP desek, mezi nimi i nahrávku Radoslava Kvapila s celými Poetickými náladami. Poslouchal jsem ji hodně často a obzvlášť první skladba se mi v mých deseti letech opravdu líbila. Když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, vybral jsem si ji jako volitelnou skladbu do soutěže. Později jsem asi pět částí cyklu zařadil do recitálů. Už tehdy mě lákalo nastudovat je všechny, ale měl jsem pochybnosti. Některé části nejsou příliš pianistické a při hře z listu se mi nehrály pohodlně. Také jsem si nebyl jistý, jestli ten cyklus může hudebně fungovat i jako celek.

Těsně před pandemií jsem se k němu vrátil. Měl jsem víc času a znovu se do té hudby začetl. Tehdy jsem narazil na Dvořákův výrok, že člověk ten cyklus pochopí až tehdy, když ho zahraje celý. To mě silně oslovilo. V jeho době totiž nebylo běžné hrát celé cykly. Chopin nehrával všechna Preludia, Schumann nehrál celou Kreislerianu. Dnes to bereme jako samozřejmost, ale v 19. století to tak nebylo. A tady máme třináct skladeb, které trvají skoro hodinu – na tehdejší dobu extrémně dlouhé dílo a také extrémní zkouška trpělivosti pro běžného posluchače 19. století. (smích)

Nakonec jsem si řekl, že to zkusím. A musím říct, že jen málokdy jsem byl při recitálu tak šťastný jako při hraní těchto skladeb. Byl to totiž dar, přinášet publiku nádhernou hudbu od známého a milovaného autora, navíc z období, které patří k jeho vrcholným. A přitom jde o hudbu, kterou většina lidí vůbec nezná! Je v ní spousta krásy.

Vedle Poetických nálad máte v repertoáru také všechny nejdůležitější Janáčkovy klavírní skladby nebo Smetanovu etudu Na břehu mořském. Přál byste si hrát i nějaká další česká díla? Máte ještě nesplněné sny?

Je spousta skladeb, ke kterým bych se ještě rád dostal. Například druhou řadu Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku jsem zatím nikdy nehrál. K té první jsem se nedávno po čase vrátil a znovu mě uchvátila.

… s druhou řadou je to složitější, protože některé skladby byly buď dokončeny, anebo dodány někým jiným.

Opravdu? To jsem vůbec nevěděl. To znamená, že na tom pracoval nějaký jeho žák?

Myslím, že ne, ale teď si nevzpomenu přesně.

Já se na tu druhou řadu totiž nedávno znovu díval a přišlo mi, že je v ní spousta mimořádných momentů. Je sice abstraktnější než první cyklus, ale hudebně opravdu výjimečná. Netušil jsem, že je to takhle… A pak je tu Dvořákův Klavírní koncert, který jsem miloval jako mladý. Nejsem si jistý, jestli se do něj někdy pustím, ale moc mě těší, že se dnes začíná objevovat. Nedávno ho například hrál můj kamarád Bertrand Chamayou, uvádí ho i mladší klavíristé. Je to skvělá skladba. Rád bych hrál i víc Smetany.

Co konkrétně od něj?

Některé polky, třeba Poetické polky a další… báječná hudba – a skvěle napsaná pro klavír.

V jednom rozhovoru pro časopis Harmonie váš profesor Jiří Hlinka řekl: „Neexistuje jediný student, který by u mě nehrál něco z české hudby. Dokonce mi svého času vyčítali, že v Griegově domě je na koncertních programech víc české hudby než Griega.“ Zajímalo by mě, jak jste se k tomu stavěli jako Norové. Přijímali jste to, anebo jste potají spíš toužili po větším množství Chopina a dalších?

(smích) Chopina jsme mohli hrát taky, to nebyl žádný problém! Jenže on byl do české hudby opravdu nadšený. V mém případě šlo hlavně o Janáčka a Smetanu. Dvořáka jsem tehdy vůbec nehrál, snad kromě Klavírního kvintetu, na který došlo velmi brzy v rámci hodin komorní hudby. Ale sólové skladby ne. Co se týká Janáčka, když jsem v patnácti letech šel k Jiřímu na úplně první hodinu, zrovna hrál několik částí z cyklu Po zarostlém chodníčku. Poté, co jsem vešel do místnosti, hrál dál, přestože jsme se ještě ani neznali. A mně to připadalo tak krásné… Tehdy jsem jméno Janáček vlastně ani neznal. Ale ty skladby jsem si okamžitě zamiloval. Brzy nato jsem nastudoval Sonátu i cyklus V mlhách. Byla to láska na první poslech, takže v tomto případě pro mě opravdu nešlo o žádnou oběť.

Se Smetanou to bylo podobné. Když mi bylo šestnáct, Jiří mi zadal koncertní etudu Na břehu mořském. Stala se tehdy na nějakou dobu mým oblíbeným přídavkem. Skvělá skladba na rozvoj techniky, plynulosti, romantického stylu, akordových rozkladů i oktáv. Hrál jsem i několik českých tanců a polek a měl jsem to rád. Nevnímal jsem to tak, že by mi někdo něco nutil. Ta hudba je navíc výborná na techniku i na tříbení citu pro taneční rytmus. 

Z jakých vlivů vycházel Hlinka ve svojí pedagogice? Znáte jeho profesory? Říká vám například něco jméno Josef Páleníček?

Ano, samozřejmě. Jeho nahrávky Janáčka jsem hodně poslouchal, když jsem ty skladby studoval. A také vzpomínám na osobní setkání s Františkem Rauchem, když jsem poprvé vystupoval v Praze. Jiří tehdy přijel se mnou a bylo to dojemné setkání, mám někde i společnou fotografii nás tří. Dále často mluvil o pianistech, kteří na něj v Praze udělali silný dojem. Hrál například Svjatoslavu Richterovi nebo Emilu Gilelsovi. A právě Richter se pro mě v mých sedmnácti, osmnácti letech stal doslova hrdinou. Poslouchal jsem tehdy každou jeho nahrávku a myslím, že v tom hrálo roli i to, jak moc si ho Jiří vážil. Ale zároveň mě na Richterově hře přitahovalo něco dramatického – ten jeho zvuk, ten rozměr, ta symfoničnost. V té době mě to jako mladého pianistu velmi oslovovalo. Dnes to cítím jinak. Některé věci pořád miluju, u jiných už to tak není. Ale tehdy jsem přijímal úplně všechno.

Udělala na vás nějaká konkrétní Richterova nahrávka zvlášť silný dojem?

Ano, určitě. Myslím, že – pokud se nemýlím – natočil album se Schumannem pro Deutsche Grammophon, kde jsou i Lesní scény. Právě v Rudolfinu. 

To jsem nevěděl.

Ta nahrávka má nádherný zvuk. To je jen jeden příklad, který mě napadl, když se bavíme o Praze a o Česku. Myslím, že jsem slyšel i jeho Diabelliho variace z nějakého pražského koncertu… Ale jinak jsem poslouchal opravdu všechno – jeho Prokofjeva, hlavně šestou sonátu, ale i sedmou a osmou. To všechno ke mně v dospívání hodně promlouvalo. Také Druhý klavírní koncert od Rachmaninova, pak samozřejmě Beethoven… debutový koncert v Carnegie Hall… Znám spoustu různých nahrávek, i neoficiálních, pirátských. Bylo jich tolik!

Když zmiňujete Rudolfinum, tak mě napadá, že v Praze vlastně vznikly některé z Richterových nejinspirovanějších živých nahrávek. Zrcadla od Ravela, pátá sonáta Skrjabina, Beethovenův Hammerklavier… asi se mu tady z nějakého důvodu dařilo.

Rozhodně, mám úplně stejný pocit. Jiří mi o Praze pořád vyprávěl. A zároveň jsem poslouchal ty nahrávky, které Richter v Praze pořídil… Dalším pianistou, úplně odlišným, který prý měl fantastické koncerty v Praze, byl Benedetti Michelangeli. Myslím, že právě z Rudolfina s ním existuje naprosto ohromující záznam Ravelova Kašpara noci. V době studií jsem míval až zvláštní vztah k živým nahrávkám z Prahy.

Na závěr úplně jiná otázka – letos si připomínáme sto let od narození Pierra Bouleze. Před pár týdny vyšel rozhovor s Pierrem-Laurentem Aimardem, který se skladatelem úzce spolupracoval. Máte na něj také nějakou osobní vzpomínku?

Samozřejmě ne tak osobní jako Aimard, ale jednu silnou vzpomínku mám. Spolupracovali jsme na Bartókově Druhém klavírním koncertu. Boulez mě tehdy oslovil, protože slyšel nějaké moje živé nahrávky a potřeboval pianistu, který by se té skladby nebál – je totiž opravdu mimořádně obtížná. První setkání si pamatuju dodnes. S vážným výrazem a hlubokým hlasem mi řekl: „Musíte tu smlouvu podepsat krví.“ A pak se samozřejmě usmál… Hrát s ním ale bylo fantastické. Mentálně působil neuvěřitelně mladý, svěží, soustředěný, přímý, ale vždy přátelský.