„Naprosto originálním směrem odstartovaný večer, tak by se dal charakterizovat úvod koncertu, který obstarala groteskní variace na symfonickou báseň Enšpíglovo šibalství od Franze Hasenöhrla.“

„Akustika byla dobrá a nic nepohlcovalo zvuky zajímavého tělesa, naopak docela holé stěny a zaklenutý strop vytvořily zajímavý, až hallový, ale při tom nestudený efekt.“

„Závěr zněl velmi od podlahy, rustikálně, byla to taková skoro skočná, i když pořád silně ovlivněná zámeckým prostředím.“

Festival Lípa Musica v sobotu zavedl své diváky v rámci putování po severních Čechách do majestátního i pitoreskního děčínského zámku. Zde se představil velmi unikátní a pro potřeby festivalu vzniklý ansámbl Lípa Musica septet, pracující pod vedením uměleckého garanta festivalu a houslisty Josefa Špačka.

Dramaturgie večera rozvinula loňský ročník, kdy Josef Špaček obdobně vytvořil, tehdy velmi internacionálně, složený festivalový sextet. Nyní bylo septetem jiného, českého kolegia muzikantů na zajímavý loňský projekt navázáno. Soubor je složený z interpretů etablovaných ve velkých tělesech či ve vytížených komorních ansámblech, kteří přesto nerezignovali na možnost si zahrát ve velmi osobitém komorním projektu. Jmenovitě se potom kromě Josefa Špačka před děčínským publikem představili violista a komorní hráč par excellence Pavel Nikl, koncertní mistr violoncell České filharmonie Václav Petr, vedoucí kontrabasista z téhož orchestru Adam Honzírek a za dechy hornista Radek Baborák, vedoucí fagotistů České filharmonie Ondřej Roskovec a univerzální klarinetová osobnost Tomáš Kopáček. Dá se tedy říci, že se jednalo o velmi vybraný gentlemanský hudební klub, od nějž se dal čekat adekvátně intelektuální repertoár.

Ten skutečně konvenoval osobnostem interpretů. Naprosto originálním směrem odstartovaný večer, tak by se dal charakterizovat úvod koncertu, který obstarala groteskní variace či résumé na Straussovu symfonickou báseň Enšpíglovo šibalství od Franze Hasenöhrla. Zde ale vystoupil pouze kvintet muzikantů, a sice v obsazení bez violy a violoncella. Skladba by si vysloužila jistě spoustu dalších charakteristik, jednou z nich je i to, že je napsána velmi hutně, na o polovinu zmenšeném prostoru převypravuje původní symfonickou báseň, a proto je skladba doslova nabitá. Vyžaduje po svých hráčích skutečnou virtuóznost.

K plusům patřil i zvolený prostor, který byl někdejším zámeckým knihovním sálem, nyní ovšem bez knih. A tak byla akustika dobrá a nic nepohlcovalo zvuky zajímavého tělesa, naopak docela holé stěny a zaklenutý strop vytvořily zajímavý, až hallový, ale při tom nestudený efekt, který příležitostné zámecké kapele samozřejmě velmi přál.

V následující skladbě, kterou byl Beethovenův Septet Es dur, se už skutečně představil plně obsazený ansámbl Lípy Musicy. Jedná se o skladbu, kterou její autor napsal jako mladý člověk plný tvůrčích sil. Dílo je velmi energické a žánrově je zajímavě rozkročené mezi doznívajícím světem mozartovských amplitud a svou současností. Nese v sobě už odvahu říci závažnější sdělení o době svého vzniku, kdy bralo staré uspořádání světa za své. Ono důležité sdělení bylo v první části, stále dosud rozverné, pouze naznačeno a soubor jej skrze hudbu vyslovil až v druhé části Adagio Cantabile. Zde se opravdu výrazně zpomalilo, aby jistou dynamiku a tanečnost přinesl následující menuet. I v něm už ale byla obsažena jistá naléhavost doby, kterou z Beethovena interpreti správně vyčetli i zreprodukovali. Další věty daly velmi vyniknout jednotlivým nástrojům. Mezi tanečkem a opravdovou hřmotností se na výrazové škále pohyboval Radek Baborák, zatímco dva dechy vedle něj ho jakoby konejšily a lemovaly. V těchto momentech skutečně dechy nesly na sobě atmosféru skladby, zatímco konec díla zase dával vyniknout instrumentalitě smyčců, zejména houslí, a krásné party zde mělo rovněž violoncello. Závěr zněl velmi od podlahy, rustikálně, byla to taková skoro skočná, i když pořád silně ovlivněná zámeckým prostředím. Velmi svěží a srozumitelný závěr.

Chytře napsané dílo dalo vyniknout všem interpretům, každý nástroj zde měl velmi důležitou a nezastupitelnou roli, které se jejich interpreti chápali s vášní i humorem, a přitom vše neztratilo svůj původně nastavený intelektuálský rozměr.

Foto: Martin Špelda