„Výborně vystavěná dramaturgie stupňovala napětí až k samotnému vrcholu v podobě soudobého arménského klenotu.“

„Celou skladbou se prolínal zpěv nesoucí znaky východní melodiky tak podmanivé, že dokázala způsobit běhání mrazu po zádech.“

„Ticho neslyšné a bezdeché, které ale současně promlouvalo tou nejhlubší pokorou před dílem přítomného autora.“

Jen stěží lze slovy popsat zážitek, který brněnskému publiku zprostředkoval arménský skladatel Tigran Mansurjan svým Requiem, uvedeným v české premiéře. Skladba, která v nahrávce pod taktovkou Alexandera Liebreicha dosáhla na International Classical Music Award i k nominaci na Grammy, doslova vzala posluchačům dech. Když se vzpamatovali, nekonečné ticho nahradily nekončící ovace.

Koncert se však rozjížděl pozvolna. Výborně vystavěná dramaturgie stupňovala napětí až k samotnému vrcholu v podobě soudobého arménského klenotu. V první půli naopak zazněly dvě kantáty Johanna Sebastiana Bacha – a proč by ne? Koncert k tomu měl ty nejlepší podmínky i důvody: už samotná abonentní řada Filharmonie Brno „Klasicky i moderně“ taková spojení předpokládá, navíc vokální složku souboru tvořilo těleso Czech Ensemble Baroque Choir (sbormistryně Tereza Válková) a celý ansámbl včetně dvou vynikajících sólistů řídil německý dirigent Alexander Liebreich – co více si pro Bacha přát?

Jako první to byla Kantáta č. 32 „Liebster Jesu, mein Verlangen“ sestávající ze šesti částí: dvou árií, jednoho duetta, jednoho recitativu a závěrečného sborového chorálu. Orchestr tvořily pouze komorní smyčce doplněné o sólový hoboj v podání Anikó Kovarikné Hegedűs a o Martina Jakubíčka přeskakujícího mezi varhanním pozitivem a cembalem. Hned v první části, árii pro soprán, se představila sólistka Anja Petersen. Německá sopranistka vplula svým nástupem do skladby tak dokonale, že jsme prakticky nerozeznali rozdíl mezi sladkým a vřelým tónem hoboje a lidským hlasem pozvolna se rozvíjejícím z naprostého pianissima. Člověk nevěděl, co pozorovat dřív, zda úžasnou sólistku, nebo fascinující měkké gesto Alexandera Liebreicha, kterým inspiroval všechny zúčastněné ke stejné měkkosti projevu.

Poté přišel na řadu poslední, dosud nejmenovaný interpret, irský sólista Andrew Redmond, jehož barevný a hebký baryton doprovodil koncertní mistr Pavel Wallinger houslovým sólem. Mým osobním ideálem u sólistů je sice krásný, ale upřímný a nevyumělkovaný, možná až civilní projev – a takový projev Andrew Redmond posluchačům poskytl. Po následujícím duettu obou sólistů přišel závěrečný sbor: protestantský chorál.

Druhá kantáta „Also hat Gott die Welt geliebt“ (č. 68) začala nabírat na objemu. Smyčce doplnily dechové nástroje: dva hoboje s anglickým rohem a tři pozouny s trubkou; a sbor dostal podstatně větší prostor včetně typické bachovské sborové fugy v závěru. Instrumentálními sóly se blýskli opět Pavel Wallinger a Anikó Kovarikné Hegedűs a mimo nich také Michal Greco (violoncello). Jedinečně znělo také hobojové dechové trio ve čtvrté části (basová árie) v podání Anikó Kovarikné Hegedűs, Marie Šmídové (hoboje) a Zdeňka Nádeníčka (anglický roh).

Po přestávce sál Besedního domu potemněl podstatně více než dříve – neklamný signál zcela nové atmosféry. Nastoupil smyčcový orchestr, sbor, oba sólisté, kteří se mimochodem s Alexanderem Liebreichem podíleli i na tvorbě oné legendární nahrávky, i sám dirigent. Ten potom zvedl ruce a sbor začal zpívat Requiem aeternam, a cappella, bez jakékoliv další slyšitelné přípravy. A zněl fantasticky. S Kyrie eleison přišlo signifikantní téma (které ještě teď zní v hlavě) a s ním i první drama a naléhavost. Mohli jsme pozorovat naprostou změnu postoje i gesta dirigenta: zatímco v Bachovi to byl vzdušný a v zápěstí zcela uvolněný pohyb, nyní byly ruce o poznání pevnější a tím i naléhavější – stejně jako postoj.

Dies irae, to byla stejná emocionální smršť jako u Mozarta, Verdiho či Schnittkeho – i když to každý z nich, včetně Mansurjana, vyjadřuje svým vlastním jazykem, poselství je ve všech případech stejně silné a neodbytné. Celou skladbou se prolínal monodický zpěv nesoucí zřetelné znaky východní melodiky. Melodiky tak podmanivé, že v pouhém dvojhlasém prolínání v části Tuba mirum dokázala způsobit běhání mrazu po zádech. Nářek ztělesňovaný částí Lacrimosa zřetelně odrážela glissanda v úvodních taktech smyčců. Výstup sboru v této i následující části Domine Jesu byl jednoduše dokonalý. Vůbec v celé skladbě těleso předvádělo špičkové sborové umění. Už jen pouhým a cappella zpěvem dokázalo pevným ocelovým zvukem naplnit sál do všech koutů – o co více byl účinek strhující, když spolu s ním zazněly v síle také všechny smyčce.

Vůbec nejpůsobivější však bylo jeho božské pianissimo. A zejména to, kterým částí Agnus Dei zakončili celou skladbu i večer. Zpěv sboru se odehrával bez doprovodu. Gesto dirigenta bylo sotva znatelné – tak jemné, opatrné a pomalu vyprchávající jako celá skladba. Sbor se spojil do unisona: „Dej jim odpočinutí věčné.“ Dozněl poslední tón – sálem se rozneslo ticho. Ticho neslyšné a bezdeché, které ale současně promlouvalo tou nejhlubší pokorou před dílem přítomného autora.

Věřím, že nejen pro mě, ale také pro mnoho dalších posluchačů byl tento páteční koncert zcela unikátním a v podstatě životním zážitkem – a dlouhotrvající standing ovation mě v mém názoru utvrzují.

——–  

Rozhovor se skladatelem čtěte zde:  Tigran Mansurjan: Být skladatelem na rozhraní Východu a Západu 

Foto: Jiří Jelínek