„Před čekající orchestr najednou energicky vběhl vysoký bělovlasý dirigent a podle charakteristických gest bylo jasno. Petr Altrichter!“

„Pod jeho taktovkou žestě zářily a smyčce zpívaly a celek působil svěže a instrumentálně vyváženě a radostně.“

„Vilém Veverka opět prokázal, že je skvělým hráčem, který ovládá nejen svůj nástroj, ale i publikum.“

Dům kultury města Ostravy už opustila Janáčkova filharmonie, ale dočkal se ještě jednoho, úplně posledního koncertu. Zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka patřil Symfonickému orchestru Českého rozhlasu, který je pro tento ročník festivalu rezidenčním tělesem. Jeho šéfdirigentem je Alexander Liebreich, německý dirigent s kořeny v českých zemích, který do Prahy přišel z rozhlasového orchestru v polských Katovicích, kde si vybudoval renomé. Už proto byl koncert provázen velkým očekáváním.

Před čekající orchestr ale najednou energicky vběhl vysoký bělovlasý dirigent, a než se kdo stačil vzpamatovat, orchestr rozezněla česká hymna. Jásavě, energicky, svěže, bez patosu. Po jejím skončení zase dirigent rychle odběhl, ale podle charakteristických gest bylo jasno. Petr Altrichter!

A to už předstoupil před publikum moderátor Jiří Vejvoda a se šarmem sobě vlastním potvrdil, že skutečně bude tento večer dirigovat Petr Altrichter, protože očekávaný Alexander Liebreich před dvěma dny onemocněl. Ale protože je Petr Altrichter dirigent ostřílený, vyšel pořadatelům festivalu vstříc.

Úvodní Sinfoniettu Leoše Janáčka, neoficiální, zato opravdovou hymnu festivalu, mají všechny české symfonické orchestry pod kůží. Petr Altrichter k ní přistoupil s muzikantským nábojem, energicky a přímočaře. Pod jeho taktovkou žestě zářily a smyčce zpívaly a celek působil svěže a instrumentálně vyváženě a radostně.

Po přestávce předstoupil před orchestr hobojista Vilém Veverka, aby přednesl Koncert D dur pro hoboj a malý orchestr Richarda Strausse. Zralé dílo už starého skladatele, napsal ho v roce 1945, má tři věty a je velmi sevřené a působivé. Pro hobojistu je to skvělá příležitost, jak předvést svůj nástroj a své umění, a navíc skýtá pro posluchače neobvyklé a zajímavé melodie, především ve střední části Andante. Poslední část, Allegro vivo, dává sólistovi příležitost se blýsknout technickými schopnostmi v efektních pasážích. Vilém Veverka opět prokázal, že je skvělým hráčem, který ovládá nejen svůj nástroj, ale i publikum, které fascinoval technickou ekvilibristikou, a především krásným jásavým tónem a niterným přednesem, který zdůrazňoval i výraznou fyziognomií.

Na závěr ještě orchestr přidal skladbu mladého Richarda Strausse, kterou napsal ve svých čtyřiadvaceti létech a kterou se ihned proslavil. Don Juan, symfonická báseň op. 20 je dílo plné barev, erotických a emotivních vzruchů a energických frází, které se klenou a vytvářejí barevný ohňostroj. Dirigent dílo dokázal vystavět do opulentního vrcholu, ve kterém zářily žesťové nástroje a orchestr se propojoval do efektního kulatého zvuku. To hlavně díky skvělým výkonům členů orchestru všech nástrojových skupin, ze kterých svítily housle a zářily žesťové nástroje, především bezchybné a plně znějící lesní rohy.

Celý orchestr, a především dirigent Petr Altrichter, si zaslouží obdiv a poděkování za výjimečný zážitek, plný plnokrevného a energického muzicírování ve vypjatých podmínkách. Alexander Liebreich měl důstojného zástupce, který přinesl do orchestru radost a energii. A tímto koncertem se tedy Dům kultury skutečně uzavřel na několik let a návštěvníci se mohou těšit na nový, krásný koncertní sál.

Foto: Petr Tkáč

Facebook X E-mail WhatsApp