Před patnácti lety byl varhaník Pavel Svoboda jedním z iniciátorů hudebního Festivalu F. L. Věka. Na prvním ročníku akce, která se z Dobrušky později rozprostřela i do dalších měst a obcí regionu pod Orlickými horami, vystoupila na prahu své profesionální kariéry také hornistka Kateřina Javůrková. V neděli 13. září se oba dnes již vyzrálí interpreti opět sešli, aby společně zahájili 16. ročník dramaturgicky hodnotného cyklu podzimních koncertů, jenž potrvá do 1. listopadu.

Duch národního buditele, spisovatele a hudebníka Františka Vladislava Heka, který se stal předobrazem titulní postavy Jiráskova románu F. L. Věk, později přetvořeného v nezapomenutelný televizní seriál, v městečku ležícím na půlce cesty mezi Rychnovem nad Kněžnou a Náchodem žije dodnes. Dobruška je na svého nejslavnějšího rodáka náležitě pyšná a jeho odkaz se odráží mimo jiné v pestrém kulturním životě, na němž se s podporou osvícených radních výrazně podílejí i místní spolky. Je přitom příznačné, že mnohé nápady, jak zdejší nabídku ještě více oživit, přicházejí od mladých lidí.

Nejinak tomu bylo v případě hudebního festivalu, který vznikl na základě několika samostatných vystoupení varhaníka Pavla Svobody, který předtím učinil na zdejší „zušce“ své první hudební krůčky, a jeho přátel. Koncerty se u místních posluchačů setkaly s úspěšným přijetím, a tak nebylo divu, že po několika prvních ročnících pořádaných s patřičným nadšením a zároveň profesionálním zaujetím pod hlavičkou místního akčního sdružení a neformálního kroužku přátel hudby v Dobrušce po pár letech vznikl Spolek F. L. Věka, jenž si organizaci regionálního hudebního festivalu určil za jeden ze svých hlavních cílů. Zájem návštěvníků dokládá, že to dělá dobře.      

Kousek od Hekova rodného domku se nachází barokní kostel sv. Václava, disponující skvěle znějícími varhanami se sedmnácti rejstříky. Dvoumanuálový nástroj postavený a instalovaný v roce 1727 mistry z věhlasné kralické školy přežil na počátku 19. století požár chrámu a dočkal se kvalitní opravy s rozšířením, které se ukázalo být vhodným kompromisem mezi zachováním ryze barokní podoby a umožněním dobově stále více vyhledávanějších poloh pro interpretaci romantické hudby. Nástroj nemá krátké oktávy, na druhé straně si zde varhaníci pochvalují mimořádný jazykový rejstřík pedálu, zdůrazňující působivost jejich výkonu. Lze předpokládat, že mimořádně „zabrat“ dostanou zdejší varhany v příštím roce – v Dobrušce se již chystají důstojně a intenzivně připomenout rovných tři sta let jejich existence. 

Je sympatické, že – aby ukázal možnosti tohoto nástroje – se Pavel Svoboda rozhodl koncipovat program zahajovacího večera festivalu jako reprezentativní průřez varhanní tvorbou pěti století. A že zároveň přizval ke spolupráci hornistku Kateřinu Javůrkovou, členku České filharmonie. Velmi mile pak ještě před začátkem zapůsobila jeho gentlemanská omluva. „Na plakátech bylo sice uvedeno, že půjde o můj varhanní koncert, leč vystoupení mé vážené kolegyně bude stejně důležité a rovnocenné,“ sdělil publiku. „V roce 2013 jsme se oba zúčastnili ve svých oborech soutěže Pražského jara a zatímco já jsem se musel spokojit s třetím místem, Kateřina suverénně vyhrála,“ dodal s úsměvem, než se uchýlil na kůr. 

Hned v první skladbě prokázal Pavel Svoboda, s jakou lehkostí se lze pustit do virtuózních pasáží spojujících ve varhanní literatuře vrcholnou renesanci s raným barokem. Ballo del Granduca, SwWV 319 Jana Pieterszoona Sweelincka je podle většiny pramenů sice dílem vzniklým na počátku 17. století, leč jde o variace tématu pocházejícího ještě z konce století předchozího. Renesanční prvky Svoboda ozdobil rytmickou hravostí, převládající signály nového hudebního směru zdůraznil vystižením jejich hloubky, košatosti i barevnosti – od základu až po náznaky pozdějších oblíbených stylových ozdůbek. 

Poté se samostatně před chrámovými lavicemi představila Kateřina Javůrková a přišel první ostrý střih v čase. Laudatio pro lesní roh sólo Bernharda Krola je hudbou druhé poloviny 20. století, kompozicí až meditativního charakteru, vyžadující plné soustředění interpreta a vedle dokonalého zvládnutí techniky na hranici fyzických možností rovněž schopnost bezprostředně přenést náladu díla, vycházejícího odkudsi ze sfér plných pokory a směřujícího ke slavnostně vystavěnému finále, na posluchače. Hráčka si s tím vším poradila pozoruhodně, lesní roh se stal její zásluhou prostředkem působivé výpovědi, při níž je pozoruhodné sledovat, jak abstrakce přechází v hmatatelné struktury. 

Rychlý návrat k baroku zařídil opět Pavel Svoboda, jenž brilantně zahrál Ciacconu B dur Johanna Bernharda Bacha, čímž připomněl 350. výročí narození skladatele. A sám se tím jistě naladil na blok složený ze tří skladeb slavného bratrance předcházejícího autora – Johanna Sebastiana Bacha. Pro interpreta jde samozřejmě o srdeční záležitost; svůj vřelý vztah k baroknímu mistru, založený na snaze o co nejdokonalejší a zároveň životnou interpretaci nezbavenou neustálého osobního zkoumání nekonečných hlubin i výšin nadpozemského díla, prokázal již nesčíslněkrát. Není divu, že návštěvníci koncertu setrvali při provedení Preludia a fugy d moll, BWV 539 i Toccaty a fugy d moll, BWV 565 v naprostém klidu, zasaženi mocí Bachova díla. Většina z nich mohla přitom díky velkoplošné projekci sledovat, jaké nároky klade autor na hráče a jak ho nenechá ani na okamžik si odpočinout. Pavel Svoboda má ovšem Bacha natolik zažitého, že vše nakonec působí jako příjemné setkání dvou osobností, pro něž je hudba nejpřirozenějším prostředkem vyjádření. Mezi zmíněné skladby byl na koncertě ještě vložen jeden z nejoblíbenějších Bachových kousků – Jesus bleibet meine Freude, BWV 146 z kantáty Herz und Mund und Tat und Leben v úpravě pro lesní roh a varhany, při jehož provedení opět excelovala Kateřina Javůrková. Podmanivá melodie v jejím podání nabyla parametrů vskutku blízkých nekonečnu, podíl varhaníka na celkovém výsledku pak znamenal mnohem více než prostou podporu.

Z kůru pak oba interpreti zavítali nakrátko do období vrcholného romantismu. Adagio a Andante pro lesní roh a varhany Camilla Saint-Saënse potvrdilo jejich cit pro přesnou souhru a vystižení malebných detailů. S těmi si Pavel Svoboda vzápětí doslova vyhrál díky vysokým rejstříkům v krátké roztomilé skladbičce Capriccio Cuccu od Johanna Caspara Kerlla prokazující, že k programní hudbě neměli daleko ani ryze barokní autoři.  

Důstojný závěr koncertu patřil premiéře nové skladby. Respektive premiéře její komorní verze pro lesní roh a varhany. Šlo o desetiminutové Vzdálené dialogy Jaroslava Tůmy, zajímavou kompozici předního českého varhaníka, ohledávající možnosti komunikace dvou nástrojů a potažmo dvou bytostí. Formálně jde o dialogy různorodé, vedle přísně oddělených sólových pasáží se zde nacházejí rovněž místa, kde se lesní roh a varhany bezprostředně doplňují a dokonce překrývají, ve vzájemné harmonii i bez ní. Hráče tentokrát dělila velká vzdálenost – Kateřina Javůrková se opět objevila před publikem, Pavel Svoboda musel pochopitelně zůstat nahoře. 

Upřímný a dlouhý potlesk publika patřil oprávněně oběma. Festival F. L. Věka začal tím nejlepším možným způsobem.

Foto: archiv festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp