„Mendelssohnovy Hebridy mají pardubičtí filharmonici dokonale zažité, hrávají je snad každou druhou sezonu, takhle propracované jsem je však neslyšel již hodně dlouho.“

„Do hry Kateřiny Javůrkové vstupuje ona pověstná osobnostní jiskra, v pravou chvíli přejde ve virtuózní smršť, před níž není úniku.“

„Způsob, jakým si v Pardubicích pohrál dirigent Yu-An Chang s Beethovenovou Pastorální symfonií, skvěle naplnil slogan večera.“

Komorní filharmonie Pardubice dala svým listopadovým abonentním koncertům připraveným, jak je ve městě na soutoku Labe a Chrudimky obvyklé, pro dvě zcela zaplněná hlediště Sukovy síně Domu hudby název Strhující živel.

Posluchače to mohlo zprvu trochu zmást. Ačkoliv hned úvodní Mendelssohnovy Hebridy vycházejí z autorových pocitů a vjemů získaných během jeho pobytu na souostroví omývaném živlem mořským, proč dané pojmenování večera vztahovat i na pateticky smyslový posmutnělý Sibeliův valčík či na hornový koncert Richarda Strausse? Jádro vysvětlení se objasnilo až v samém závěru ukázkově vzorným provedením Beethovenovy Pastorální symfonie, v níž si posluchač hudebního obrazu živlů bouře a vichru užil do sytosti. Ale kdo chtěl, mohl za strhující živel pokládat i sólistku Kateřinu Javůrkovou, byť ta se prezentovala výkonem zdánlivě poklidným a plným sebekázně. Vše proběhlo pod energickým vedením v Berlíně usazeného dirigenta tchajwanského původu Yu-An Changa.

Drobný, sympaticky působící muž na stupínku vedl pardubický orchestr nejprve volnými, až rozmáchle působícími gesty. Yu-An Chang na svých osmatřicet let rozhodně nevypadá, hádali byste mu mnohem méně. Zvláště když v předehře Hebridy (Fingalova jeskyně), op. 26 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho přijdou na řadu mysteriózní a dramatické motivy, vyzařuje nespoutanou mladickou energii, přenášející se na hráče a vzápětí i mezi posluchače. Pardubičtí filharmonici mají tuto skladbu ve svém základním repertoáru v přihrádce „romantismus“ dokonale zažitou, hrávají ji snad každou druhou sezonu, dovolím si však poznamenat, že takhle propracovanou jsem ji neslyšel již hodně dlouho. Mimochodem, stálo by možná za samostatnou úvahu, zda na to může mít vliv i postupně stále více a více převažující počet žen v tělese, jenž je patrný už na první pohled a dá se i během poslechu hudby snadno ověřit prostým počítáním.

Nicméně soustřeďme se raději na program. Druhou položku večera tvořila skladba označovaná za miniaturu – Valse triste, op. 44 Jeana Sibelia. Také v tomto případě musel být spokojen i ten nejnáročnější návštěvník koncertu. Sametový zvuk orchestru dal vyniknout zvláštnímu patosu finského tvůrce a ozvláštnil naznačené symboly, jejichž prostřednictvím, jak obecně známo, Sibelius posunul a rozvinul ustálenou formu oblíbeného valčíkového žánru kamsi podstatně výše (nebo spíše hlouběji?). Každopádně se ta muzika opět dobře poslouchala, byť živly zůstaly stát poněkud stranou.

Zahrát Koncert pro lesní roh a orchestr č. 1 Es dur, op. 11 Richarda Strausse přijela do Pardubic Kateřina Javůrková. Místní publikum slyšelo „naživo“ tuto skladbu také již mnohokrát, hornisté jsou tady vždy vřele vítáni a koneckonců na zdejší „zušce“ začínal i jeden z těch našich nejlepších a nejslavnějších Radek Baborák, takže posluchači mají možnosti a prostor ke srovnávání. Kateřina Javůrková se v případné komparaci, i když ta bývá často ošidná, rozhodně ocitá ve vyšších patrech, neboť její interpretační umění vyniká vším, co je charakteristické pro mistrovské hráče. Jistotu danou dokonalým ovládnutím techniky netřeba zdůrazňovat, taktéž pokoru a sebekázeň nevylučující se se sebejistotou. Do hry však vstupuje v jejím případě i ona pověstná osobnostní jiskra, díky níž záhy nabudeme přesvědčení, že poklid na první pohled drobné a nenápadné umělkyně je toliko zdánlivý, neboť v pravou chvíli přejde ve virtuózní smršť, před níž není úniku. A jelikož Straussova skladba vyžaduje pro uspokojivé provedení někoho vším výše popsaným disponujícího, nelze nad výsledkem než zůstat v obdivu. Povedlo se a ohromný potlesk, jehož se interpretka dočkala, byl zcela upřímný. Sympatické bylo i její gesto předání od pořadatelů obdržené kytice jednomu z jejích mužských kolegů. Obvykle tomu bývá naopak – dirigent, či sólista věnují květy některé z hráček tělesa. Tentokrát si je domů mohl odnést klarinetista Komorní filharmonie Vladimír Brablec.

Poslouchat Symfonii č. 6 F dur „Pastorální“ Ludwiga van Beethovena rovná se většinou čiré radosti. Opět jde o dílo důvěrně známé, u něhož jsme přesvědčeni, že nás již nemůže ničím překvapit. Přesto mu rádi podlehneme, zvláště jde-li o nastudování poctivé a propracované. Způsob, jakým si s ní v Pardubicích pohrál Yu-An Chang, navíc skvěle naplnil slogan večera. Možná právě při jejím poslechu si člověk nejvíce uvědomil, že má čest setkat se s mužem se zkušeností s řízením Boston Symphony Orchestra, kde Yu-An Chang vstřebával umění vést orchestr od legendárního Andrise Nelsonse. Přistupovat poctivě k práci znamená soustředit se na každičkou notu, na každý nástroj, na všechny členy orchestru. Nebudeme popisovat Beethovenovo předprogramní námětové dílo, stačí uvést jediný detail. Souvisí samozřejmě se živly – vichrem a bouří – ve čtvrté větě. Můžete je interpretačně vyjádřit jakkoli, a vždy to bude působivé. Při provedení, do něhož se se vší vervou pustili členové pardubické Komorní filharmonie Petr Kupčák, Radek Pokorný (kontrabasy) a Cécile Boiffin (tympány) však na chvíli zcela oněmíte…

Podtrženo, sečteno: živlů nebylo před místním publikem předvedeno během večera málo. Všechny (všichni) však zapůsobily(i) tuze příjemně.

******

Foto: František Renza