„Tsalkovo pojetí považuju v obecnosti za racionální, výrazově spíše defenzívní a introvertní, raději spolehlivé než strhující.“

„Musica Florea se výborného materiálu zhostila na výbornou, dynamicky diferencovaně a zejména s maximálním hráčským nasazením, jak jsme u ní ostatně rádi zvyklí.“

„Vaňhal skutečně stojí za to.“

Jedinému skladateli Janu Křtiteli Vaňhalovi byl věnován čtvrteční koncert souboru Musica Florea. Dvou symfonií se ujalo těleso s uměleckým vedoucím v osobě Marka Štryncla samostatně, ke Koncertu pro kladívkový klavír a orchestr A dur pozvalo původem izraelského nejen pianistu Michaela Tsalku. Večer 6. února ukázal, že koncentrace věnovaná pozapomenutému klasicistnímu autorovi dává smysl.

Úvodem je nutné připomenout, že Jan Křtitel Vaňhal byl nejen současníkem Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta či Karla Ditterse von Dittersdorf – s těmito pány, také renomovanými skladateli dokonce hrál ve smyčcovém kvartetu. Těžkou kompoziční konkurenci místy přetavil v možná lepší výsledky, než kdyby nebyla, zároveň ale vedla k vyšší než někdy nutné sebekritice autora. Mnohé své skladby zničil zčásti z důvodu zdrcujícího srovnání s vrstevníky a kolegy. Přese všechno ho lze ve finále považovat za plodného autora, kdy především více než sedmdesátka symfonií budí úctu. Ano, ale sedmdesátka symfonií neznamená sedmdesátku kvalitních symfonií. Aspekt kvality byl do značné míry předmětem koncertní produkce v malostranském Sále Martinů, protože každý interpretovaný kus znamenal novodobou světovou premiéru (pokud tedy nepočítáme uvedení předchozí den v Českých Budějovicích). Každý přítomný měl jako jeden z prvních aktuálně žijích lidí možnost posoudit onu kvalitu.

Program připravený ve spolupráci se Společností Jana Křtitele Vaňhala, jejíž sekretář, muzikolog Pavel Svačinka, zkraje vystoupení nabídl několik zajímavostí v čele s faktem, že sám Joseph Haydn Vaňhalovy skladby osobně dirigoval (dále si Svačinka posteskl nad nikoli odpovídající zaplněností Sálu Martinů… z mého pohledu to mohlo být daleko horší), obnášel Symfonii Es dur (Bryan Eb10), Koncert pro kladívkový klavír a orchestr A dur, op. 45 a Symfonii D dur (Bryan D12). V jádru tedy ležel koncertantní kus. „Koncert A dur zatím není příliš známý, ale již v roce 1905 německý muzikolog Arnold Schering ve své práci Historie instrumentálního koncertu vyzdvihl vášnivou, intimní a zbožnou kvalitu druhé věty,“ doplnil k dílu Štryncl, který upozorňuje i na snesitelnost srovnání s Mozartovými skladbami téhož období.

Sólové úlohy hráče na klávesový nástroj se 6. února 2025 ujal rodák z Tel Avivu Michael Tsalka. Umělec a pedagog už aktivně působil na všech světadílech a o interpretaci Vaňhalova opusu projevil zájem; hrál přímo z autorova rukopisu. Tsalkovo pojetí považuju v obecnosti za racionální, výrazově spíše defenzívní, lyrické, introvertní, raději spolehlivé než strhující, avšak přirozeně sympatické. S nároky na sólistu jako by stoupal i sólistův zápal – připadalo mi, že se končí v dalece jiné energii, než v jaké se odehrávaly úvodní pasáže opusu. Výsledkem byl veskrze pozitivní dojem z produkce, Tsalka se rozehrál k parádnímu výkonu (škoda, že se jeho nástroj místy hlasitostně „ztrácel v davu“) a Vaňhal poukázal na svou schopnost umné práce s výraznými hudebními motivy, které k pozornosti posluchače vrací s adekvátní frekvencí – postupně vzniká dojem čehosi příjemně povědomého –, zjevná je i autorova melodická invence. Nejednou také překvapila harmonická složka se svými nevšedními chromatickými postupy. Z této pozice se hudebníkovu zájmu o part(ituru) vůbec nedivím. Vaňhal skutečně stojí za to; jistě ne nadarmo se jeho dílo dobově rozšířilo i za oceán… Se slovy „There is so much more Vaňhal to play!“ klavírista přidával jednu větu z Capriccia č. 31 téhož autora.

Na sólistu bezprostředně navázala Vaňhalova symfonie v tónině D dur. (Budu se opakovat, ale po dvou rozsáhlejších celcích a sedmdesáti minutách koncertního děje bych byl příznivcem přestávky; divákova pozornostní kapacita není neomezená.) Marek Štryncl, tradičně dirigující smyčcem od svého partu, nasadil snad až hraniční tempo, nutno však uznat, že čistá a obvykle nekomplikovaná struktura klasicistních děl si o vysoké „bpm“ vcelku sama říká. Z mého pohledu hlavně první věta Symfonie D dur je pádným argumentem k hojnějšímu provozování Vaňhalovy hudby – slyšeli jsme smršť nápadů, až beethovenovskou zvrásněnost i vycizelovanou virtuozitu požadovanou v tomto případě i po hráčích orchestru. Musica Florea se výborného materiálu zhostila na výbornou, fundovaně, dynamicky diferencovaně a zejména s maximálním nasazením, jak jsme u ní ostatně rádi zvyklí. Marek Štryncl coby zodpovědný „kapitán“ vždy jde v interpretačních snahách příkladem. Koncerty se tak obvykle stanou i pastvou pro oči.

Ve svém textu jsem záměrně přeskočil úvodní číslo skýtající posluchačům Symfonii Es dur. Charateristiky právě řečené v podstatě generálně platí i pro ni; tempový i formální půdorys obou děl je vlastně obdobný. Všechny klady jsem pociťoval výrazněji v posledním čísle večera.

Drobná poznámka na závěr. Kéž by Musica Florea zapracovala na grafické složce písemné sebeprezentace! Vzhled tiskovin, které dostává návštěvník koncertů, je za mě v značné diskrepanci s interpretačním, skvělým vlastním obsahem koncertů. Univerzální dvojstrana, do níž se vkládá podomácku naformátovaný text v prvním dostupném fontu, k tomu v daném případě třetí materiál zase v úplně rozdílném stylu… Připadá mi škoda, když tato informační služba (děkuju za ni!) hned od pohledu preventivně sráží servírovaný hudební pokrm.

Foto: Radek Matoušek