„Už z úvodních taktů Berliozovy předehry Římský karneval bylo zjevné, že dirigent Alain Altinoglu ví, co chce, a ví také, jak toho dosáhnout.“

„Pianissima, která ve volné větě Mendelssohnova Klavírního koncertu dokázala Beatrice Rana vyčarovat, už snad ani nebyla z tohoto světa.“

„Nejefektnější gradační vrchol si Alain Altinoglu nechal až na závěrečné takty, kdy se k orchestru připojilo všech deset hráčů bicích.“

Pro předposlední koncert abonentní řady „B“ Česká filharmonie svým posluchačům přichystala řadu neodolatelných lákadel. Rudolfinum si 2. dubna vychutnalo atraktivní program sestavený z oblíbených orchestrálních kusů, pozoruhodného francouzského dirigenta Alaina Altinoglua a jednu z největších hvězd současného pianistického nebe Beatrici Ranu.

Hned první skladba večera – Berliozova předehra Římský karneval, op. 9 – dala koncertu slavnostní lesk. Autor v ní pracuje s tématy ze své opery Benvenuto Cellini a předepsal tu orchestr tak rozsáhlý, že se filharmonikové jen tak tak vešli na pódium. Nutno zároveň dodat, že Berlioz uměl všech předností velkého obsazení skvěle využít. Alain Altinoglu má bohaté zkušenosti nejen jako dirigent orchestrálních koncertů, ale také jako dirigent operní. Už z úvodních taktů předehry bylo zjevné, že ví, co chce, a ví také, jak toho dosáhnout. Proslulé sólo anglického rohu bylo překrásné, „italské“ melodie přislazené medovými smyčci braly za srdce a saltarello proletělo se švihem až nakažlivým. Altinoglu dirigoval se sympatickou vervou, pracoval nápaditě s dynamikou a jeho osobité vnímání času evokovalo operní představení. 

Druhým číslem programu byl Klavírní koncert č. 1 g moll, op. 25 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Jeho sólistkou byla mladá italská pianistka Beatrice Rana. Tuto jedinečnou umělkyni jsme měli v Praze možnost poprvé slyšet v roce 2019, kdy vystoupila – jako šestadvacetiletá – na zahajovacím koncertu Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Jestliže už tehdy nadchla publikum svou fantastickou technikou a uměleckou opravdovostí, pak v Mendelssohnově Klavírním koncertu g moll snad postoupila (ačkoli se to zdá být nemožné) ještě o kus dál. Její technika v rychlých krajních větách byla fascinující a jejich tempa skutečně hraniční. Z hudby přímo sálala energie, přičemž mnohé pasáže zněly až démonicky. Zvukové efekty, kterých Rana závratnými tempy a brilantními prsty docílila, působily nově a neslýchaně; některá místa koncertu jsem stěží poznával. Při tom všem nebyl ale na umělkyni znát ani náznak námahy, spíš naopak: její pohyby byly – při veškeré dokonalé funkčnosti – uvolněné a elegantní. Pokud jsme v krajních větách mohli vnímat jakési démonické síly, pak jímavé melodie volné věty zněly tak, jako by se k nám snášely z nebe. Klavíristka je přednášela v hlubokém soustředění, svobodně, téměř improvizačně, skoro jako by si jen tak meditovala sama pro sebe. A pianissima, která v této větě dokázala vyčarovat, už snad ani nebyla z tohoto světa. Umělkyně v Mendelssohnovi opět potvrdila, že patří k současné pianistické extratřídě. Alain Altinoglu nepochybně věděl, s kým má tu čest. Naslouchal klavíristce se zjevným zaujetím a potěšením a bylo na něm vidět, že si Mendelssohnovu hudbu užívá spolu s ní. A zcela samozřejmě a přirozeně dělal vše pro to, aby klavíristce otevřel co největší prostor k seberalizaci. 

Po přestávce se Česká filharmonie vrátila k Berliozovi a zahrála orchestrální úvod ke čtvrtému dějství jeho opery Trojané, který se provozuje samostatně pod názvem Královský hon a bouře. I tato kompozice má – podobně jako Římský karneval – velkorysé orchestrální obsazení, kterého autor využil k nespočtu působivých zvukomalebných efektů. Uslyšíme tu zpěv ptáků, šplouchání vody, šumění větru, hřmění, zuřící bouři, cval koní, lovecké fanfáry a mnohé další. Svým „divadelním“ vyzněním je tato skladba Altinogluovi evidentně velmi blízká. Z barevnosti Berliozovy partitury dokázal dirigent vytěžit maximum. Hudba zněla tak sugestivně, až se zdálo, jako by se všechny ty nádherné zvukomalebné obrazy zhmotňovaly přímo před našima očima. Mimořádně exponované jsou v této skladbě horny – předvedly se v tom nejlepším světle.

Na závěr večera zazněla Suita č. 2 z baletu Daphnis a Chloé Maurice Ravela. Altinoglu s touto křehkou impresionistickou hudbou doslova čaroval. Její jemné zvukové barvy opalizovaly, chvěly se, přelévaly se jedna v druhou a okouzlovaly svými neustálými proměnami. Skladatel tu pracuje velice vynalézavě s dechy (zvláště s flétnou) a s bicími nástroji, hojně a nápaditě exponuje také harfy. A Altinoglu dovedl všechny tyto ingredience působivě uplatnit. Velký obdiv si zasloužila dirigentova práce s gradacemi, které byly zvláště rafinované v první větě, nazvané Svítání. Nejefektnější gradační vrchol si však Altinoglu nechal až na závěrečné takty, kdy se k orchestru připojilo všech deset hráčů bicích. Ti dodali posledním tónům Daphnise a Chloé barvitost téměř neskutečnou.

Foto: Ivan Malý / Česká filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp