„Druhá skladba dala název celému cyklu i koncertu. Vychází z literární předlohy Johna Steinbecka, z jeho realistických příběhů se spirituálním přesahem.“

„Závěr koncertu soubor ponechal pro nejzajímavější skladbu večera, dílo skladatele Ondřeje Kyase.“

„Gabriela Tardonová měla celý ansámbl v malíčku své křehké, ale silné osobnosti.“

Téměř patnáct let soubor Ensemble Opera diversa přináší soudobou duchovní hudbu do patřičných prostor. V rámci této dramaturgické linie zaznělo již několik světových premiér. Do ní patří i koncert Nebeské pastviny. V pondělí 23. září byli posluchači pozváni na skutečnou hostinu soudobé duchovní hudby v autentickém prostředí brněnského kostela sv. Augustina. Jedna ze skladeb již před deseti lety vznikla k jedinečnému využití právě jeho funkcionalistické chrámové architektury a specifické akustiky.

Koncert propojil skladby tří autorů Františka Fialy, Josefa Adamíka a Ondřeje Kyase. Úvodní skladba Missa in modo gregoriano pro tenor, sbor a komorní orchestr Františka Fialy byla premiérou. Její nově instrumentovaná a rozšířená verze měla velkolepý vstup. Před prvním pozvednutím dirigentské taktovky Gabriely Tardonové se rozezněl zvon kostela, snad ten nejstarší, nejmenší brněnského zvonaře Rudolfa Manouška. Po odeznění navázal jemnějšími zvony perkusista Martin Švec a pak už znělo pěvecké sólo Stanislava Předoty se zřetelnou dikcí v krásné modulaci. Vzápětí je podbarvil šelest smyčců, krátkým vstupem přerušil kontrabas Anežky Moravčíkové a přidal se sbor sametových mladých hlasů. Flažolety čarovala violoncella, z kůru se rozezněly od Martina Jakubíčka tóny varhan, zpočátku jemně, výrazně a zřetelně až v Agnus Dei. Do závěrečného Te Deum orchestr vystřídal snad všechny možnosti smyčcových nástrojů podkreslujících italskou výslovností latinsky zpívanou mši. Aplaus byl zasloužený a autor František Fiala se přišel všem s díkem poklonit.

Druhá skladba Nebeské pastviny dala název celému cyklu i koncertu. Vychází z realistických příběhů Johna Steinbecka se spirituálním přesahem. Josef Adamík na ní pracoval již v roce 1972. Tato svita o šesti částech je asi prvním a jediným jeho dílem pro komorní orchestr, formálně kompozicí pro šestnáct sólových nástrojů, které se občas spojí ve společné melodii. Soubor tyto možnosti plně využil k malebnému i expresivnímu projevu. Skladba je důstojnou vzpomínkou na skladatele a rovněž byla oceněna dlouhotrvajícím potleskem.

Závěr koncertu soubor ponechal pro nejzajímavější skladbu večera, dílo dvorního skladatele Ondřeje Kyase. Chvalozpěv Te Deum laudamus pro soprán, trubku, sbor, varhany a smyčce napsal v roce 2014 přímo pro brněnský kostel sv. Augustina. Více než kdy jindy se ocitla ve hře funkcionalistická architektura chrámového prostoru a úvahy vyjádřené samotným autorem této skladby Ondřejem Kyasem: „Nabídka napsat duchovní skladbu určenou k provozování v chrámovém prostoru pro mne opět otevřela (krom otázky textu a jeho obsahu) jednu zásadní otázku: jak distribuovat zvuk v prostoru (a jak tuto distribuci koordinovat)? Představa zvuku obklopujícího posluchače z různých stran v přirozeném dozvuku chrámové lodi mě fascinuje už dlouho; vlastně pro mě představuje jedno z mála uspokojivých hudebně-zvukových řešení. Zároveň jsem si vědom toho, že zvukově-prostorové vztahy mohou v posluchači evokovat – více či méně tradiční – symbolické konotace (jsme vůbec schopni po Mahlerovi vnímat trubku „za scénou“ jinak než „hlas volajícího na poušti?); tomu se jistě nechci bránit, ale zároveň netvrdím, že jsem s těmito významy v průběhu kompozice nějak vědomě kalkuloval. Šlo mi především o vyvolání pocitu slavnosti, pocitu společně prožívaného vytržení, o zvukové oblouky vyrůstající z ticha k zářivým vrcholům a zase se vracející zpět.“

Dále již mohla promlouvat jen sama skladba. Její části nebyly rozlišeny názvem. Předěly v tempu, modulaci, taktu, gradaci, byly jen nadechnutím před novým začátkem. Do přírodních, energií nabitých zvuků a šelestů se odněkud zdáli (my víme, že „za scénou“) ozval hlas trubky. Později zazněl i z orchestru. Sbor latinským textem pěl chválu Hospodinu a nad tím vším se rozklenul jasný, zářivý a díkůplný soprán Terezy Zimkové. Skvělé sólo jejího manžela, trumpetisty Jozefa Zimky, pak zaznělo opět za scénou. Nemohly chybět varhany obdivuhodného Martina Jakubíčka, vedeného jemnými pokyny od sboru s orchestrem k výšinám kůru neuvěřitelnou Gabrielou Tardonovou, sbormistryní a dirigentkou, která měla celý ansámbl včetně sboru Ensemble Versus doslova v malíčku své křehké, ale silné osobnosti. Martin Jakubíček sestoupil z kůru, autor Ondřej Kyas se také přišel s poděkováním poklonit a aplaus nebral konce. 

Přejme souboru Opera diversa i nám, věrným posluchačům, mnoho podobně krásných a objevných zážitků.

Foto: Ensemble Opera diversa / Marek Olbrzymek