„Slyšeli jsme spolehlivé provedení plné skvělých detailů.“

„Hlasový aparát Ann-Christine Larsson byl naprosto uvolněný, bezvadně intonovala a příkladně aktikulovala.“

„Závěrečná část plná dílčích vzedmutí v daný okamžik, byť ve výborné interpretaci, působila trochu nekonečně.“

Hosty druhého abonentního koncertu orchestru Plzeňská filharmonie řady Platina byli ve čtvrtek švédský dirigent Joachim Gustafsson a sopranistka Ann-Christine Larsson stejné národnosti. Na programu bylo zařazeno vedle jedné „švédské“ symfonické básně Bedřicha Smetany a také provedení díla švédského autora přelomu 19. a 20. století Carla Eugene Stenhammara, jehož jméno se na našich pódiích objevuje jen zřídka. Téměř zaplněný Velký sál Měšťanské besedy v Plzni očekával netradiční hudební zážitek.

Program večera otevřelo dílo Bedřicha Smetany, a to v rámci souborného provedení všech jeho symfonických děl orchestrem Plzeňské filharmonie v této sezóně. Po skvělém provedení Smetanovy Triumfální symfonie (reflexe ZDE) se dostalo na druhou z jeho samostatných symfonických básní, které zkomponoval za svého působení ve Švédsku, totiž Valdštýnův tábor, op. 14. Dílo Smetana dokončil v lednu r. 1859.

Orchestr Plzeňské filharmonie doplnili hráči na tubu, vojenský bubínek, uplatnil se triangl, velký buben a pikola. Již samotné obsazení bicích nástrojů dalo předpovídat charakter Smetanovy hudby ještě před jejím začátkem. Smetana byl v té době ještě plný dojmů své první návštěvy u Franze Liszta ve Výmaru ve dnech 3. – 7. září 1857. Ta způsobila utvrzení v tom, že komponovat tzv. „programní hudbu“ je to jediné správné. Po četbě Schillerova dramatu vzniklo dílo, které mělo být dokonce uvedeno jako předehra k představení Schillerovy hry v překladu Josefa Jiřího Kolára. K nastudování hry, jejíž děj je situován do okolí Plzně, kde Smetana strávil několik šťastných studentských let, ale nikdy nedošlo a Smetana si své dílo provedl poprvé na svém samostatném koncertě na Žofíně 5. ledna r. 1862. Koncepce díla jako čtyřvěté malé symfonie, kde na sebe jednotlivé věty plynule navazují vyvolala ve čtvrtek v plzeňských posluchačích dojem, že bude dílo ještě pokračovat, protože na jejím konci nikdo dlouhou dobu nezačal aplaudovat… Přesné, nikoli však příliš entuziastické vedení pozvaného dirigenta naštěstí přebila muzikálnost jednotlivých členů aparátu a slyšeli jsme tedy spolehlivé provedení plné skvělých detailů, např. „dudácké“ L´istesso tempo v první části s klarinetovým, houslovým a hobojovým sólem nebo souhra třech trombonů před vojenským pochodem v části Scherzo.

S očekáváním byla pak přivítána na pódiu sólistka večera, zpěvačka Ann-Christine Larsson. Hlas noblesní štíhlé dámy ve středních letech je opravdu skvěle vedený a schopný potřebné plasticity. Dokonale deklamovala německý text Čtyř posledních písní, op. posth. Richarda Strausse. Její celý hlasový aparát byl naprosto uvolněný, bezvadně intonovala a příkladně aktikulovala. Poměrně rozsáhlou kompozici navíc interpretovala zpaměti. Strauss je autorem ještě mnoha dalších cyklů písní. První tři písně tohoto cyklu, jehož název nepochází od autora, zkomponoval Strauss na básně Hermanna Hesseho, poslední na báseň Josepha von Eichendorffa. Gustafsson s pojetím sopranistky souzněl, spolupráce s orchestrem v dlouhých, až nekonečných frázích se odehrávala v naprosté souhře. Škoda jen, že dirigent svými gesty nepřiměl hrát jinak výborný orchestr i v nižších dynamických polohách. V případě, kdy se melodická linie sopranistky dostala do polohy jednočárkované oktávy, bylo třeba si zpěv místy domýšlet.

Uvedení poslední kompozice večera, jejímž autorem byl švédský skladatel, dirigent a klavírista Wilhelm Stenhammar, se snažili plzeňští posluchači uchopit autenticky. Příznivě „jarně“ volená tónina první věty v F dur se skvěle interpretovaným houslovým sólem hned v úvodu (Olga Alicja Osmolińska), melancholický valčík jako náplň druhé věty ve druhé polovině plný netradičních harmonických postupů, jakýsi pochod v části Scherzo: Presto plynule přecházející do čtvrté věty Notturna, kde se ozvala jakási pastorela v dechových nástrojích a konečně poměrně rozsáhlá závěrečná část plná dílčích vzedmutí, která však v daný okamžik, byť ve výborné interpretaci, působila trochu nekonečně… Posluchači měli určitě blíže k nedávnému provedení Triumfální symfonie Bedřicha Smetany.

Již nyní se mohou posluchači těšit na další abonentní koncert orchestru Plzeňské filharmonie, kde zazní v premiéře Symfonie č. 4 „Edison“ Jiřího Bezděka a Symfonie č. 5 e moll Petra Iljiče Čajkovského.

Foto: Plzeňská filharmonie / Jan Růžička