Plzeňská filharmonie pod taktovkou Chuheie Iwasakiho potvrdila své kvality
„Smetanova symfonie zazněla jako zajímavý dobový dokument, který byl skladatelem jeho dalšími orchestrálními díly, tentokrát na poli programní hudby, výrazně překonán.“
„Orchestr se toho večera předvedl ve své nejlepší kondici.“
„Chuhei Iwasaki dokázal, že si jako příslušník mladé dirigentské generace umí s Janáčkem dobře poradit.“
Ve čtvrtek 10. října se v plzeňské Měšťanské besedě uskutečnil zahajovací koncert Plzeňské filharmonie sezóny 2024/25. Aby orchestr dostál svému slibu zařadit v Roce české hudby všechna Smetanova symfonická díla, zazněla méně hraná skladatelova Symfonie E dur. Druhou část koncertu vyplnila Janáčkova „slovanská rapsódie“ Taras Bulba. Slavnostní ráz koncertu, uskutečněný za účasti představitelů města a kraje, též podtrhla přítomnost moderátora Jiřího Vejvody a dlouholetého redaktora časopisu Harmonie Luboše Stehlíka. Ředitelka filharmonie Lenka Kavalová mu při této příležitosti předala Čestné ocenění České hudební rady, jejíž je předsedkyní.
Absence některých hudebních děl na programech současných koncertů může mít několik příčin – nedostupnost či torzovitost materiálu, nedostatečnou vyspělost tělesa, ale také zábrany ideologické, anebo skutečnost, že skladba neprošla cenzurou, kterou jí nastavil neúprosný běh času, potažmo hudebního vývoje. Domnívám se, že u Smetanovy Triumfální symfonie E dur, op. 6 platí oba posledně uvedené důvody. Symfonii mladý skladatel komponoval nejen jako ambiciózní dílo, kterým se chtěl vyrovnat svým vzorům, ale podtrhl její význam i dedikací císaři Františku Josefovi I. u příležitosti jeho sňatku s Alžbětou Bavorskou ve Vídni 24. dubna 1854. Tento krok je s ohledem na dobové ovzduší pochopitelný, neboť do osoby mladého panovníka byly mnohými představiteli českého politického a kulturního života onehdy vkládány velké naděje.
Symfonie komponovaná v roce 1853–54 se ve své první, druhé a finální větě opírá o melodický materiál někdejší císařské hymny Gott, erhalte, vzniklé k poctě císaře Františka II. z pera Josepha Haydna (1797). Na přepychově vybavenou zásilku se Smetanovým věnováním bohužel z císařovy kabinetní kanceláře nikdo neodpověděl. Tím také zhasla veškerá naděje na její vídeňské provedení.
Smetana symfonii posléze uvedl pod svojí taktovkou 26. února 1855 v sále pražského Konviktu. Byl to jeho první samostatný koncert v Praze, na němž se coby mladý skladatel představil nejen jako dirigent, ale i klavírní virtuos. Politická tendence vyjádřená citací rakouské hymny však byla zřejmě oním důvodem, proč nedošlo k jejímu uvedení ani v Kodani, a to Smetanovým současníkem, skladatelem a dirigentem Nielsem Wilhelmem Gadem (1817–1890).
Smetana se k symfonii znovu vrátil až v 80. letech. Pod názvem Slavnostní ji v revidované podobě pod taktovkou Adolfa Čecha (1841–1903) uvedl v roce 1882 pražský Akademický spolek. Scherzo (Allegro vivo) je jediná věta, do níž Haydnova melodie nepronikla. To však zdaleka není hlavním důvodem, proč právě tato část přežila svou dobu – neokázalá prostota krajních částí, jakož i polkový charakter kontrastního oddílu zde prozrazují budoucí formát velkého skladatele. Na plzeňském koncertě tedy symfonie zazněla především jako zajímavý dobový dokument, který byl skladatelem vývojově dalšími orchestrálními díly, tentokrát na poli programní hudby, výrazně překonán. Do partitury bylo nutné udělat několik škrtů, i tak si ale Plzeňané vyslechli třičtvrtě hodinu trvající skladbu, která na mnoha místech břeskně znějících orchestrálních tutti doslova překonávala akustické možnosti tamější koncertní síně.
Když se v roce 1844 jistá Alexandra Osipovna Smirnova zeptala v dopise Nikola Vasiljeviče Gogola (1809–1852), zda se cítí být Rusem nebo „Chochlíkem“ (zdrobnělý tvar exonymu „Chochol“, jímž Rusové nazývají Ukrajince), Gogol odpověděl následovně: „Ohledně Vaší otázky, zda je moje duše ukrajinská nebo ruská, Vám řeknu jediné, neboť, jak vyplývá z Vašeho dopisu, to zřejmě určitou dobu bylo předmětem Vašich úvah a sporů s Vašimi přáteli. Odpovím Vám, že sám nevím, jakou mám duši, zda ukrajinskou nebo ruskou. Vím jen to, že nikdy bych nedal přednost Malorusovi před Rusem na straně jedné a Rusovi před Malorusem na straně druhé. Obě nátury jsou příliš štědře obdařeny Bohem a každá v sobě různým způsobem nese to, co nemá ona druhá – to je také důvod, proč se mají vzájemně doplňovat. Jejich způsob života byl v minulosti různý. Měly by se tedy vyrovnat rozdílné rysy jejich charakterů, aby poté, co se slejí vjedno, se vytvořilo něco dokonalejšího a lidsky hodnotného.“ Odborníci na dílo N. V. Gogola se shodují v názoru, že Gogola není třeba takto dělit. Figuroval ve své době ve dvou kulturách – ruské a ukrajinské. Sám Gogol se domníval, že Rus a Ukrajinec jsou jako dvojčata, která jsou povolána udělat „pro poselství humanity lidstva něco dokonalého“. Ani česká společnost do konce první světové války neměla v této věci jasno, Rusy a Ukrajince nerozlišovala. Rozdíl jí začal být zjevný až v souvislosti s emigrací.
Stejně na tom byl i Leoš Janáček, jehož rusofilství je všeobecně známým faktem. Abychom si vypůjčili slova prof. Bohumíra Štědroně, byl „rusofilem starého zrna“. V případě vcelku apolitického umělce se jeho obdiv ke slovanskému světu soustřeďoval především na ruskou hudbu a literaturu. Miloval Čajkovského, obdivoval se Rubinštejnovi, u něhož toužil studovat. Z děl velkých ruských spisovatelů si vzal náměty pro mnoho svých děl, jejichž názvy jsou obdivovatelům Janáčka všeobecně známé. Připomeňme jen, že Janáček měl v Rusku dva bratry, sám Rusko třikrát navštívil, obě jeho předčasně zesnulé děti dostaly ruská jména. V Brně stál při založení Ruského kroužku (1897) a od roku 1909 působil jako jeho předseda. Janáčkovu znalost ruštiny bychom z dnešního hlediska označili spíše jako pasivní, dokázal v ní však číst, takže nebyl odkázán na dobové překlady. V jeho pozůstalosti se mimo jiné nachází i výtisk Gogolova Mirgorodu (1835), opatřený skladatelovými poznámkami. Janáček se s ním seznámil roku 1905. V této knize, navazující na knihu vyprávění Večery na samotě u Dikaňky (1831–32) se také Janáček setkal s povídkou o kozáckém atamanovi, iniciátorovi výpravy proti Polákům, a jeho synech Andrijovi a Ostapovi. Janáček jako rozený dramatik si z Gogolovy knihy, která velmi realisticky zobrazuje život kozáků v Záporožské Síči a průběh výpravy, vybral pouze tři vypjaté momenty – smrt protagonistů, přičemž v třetí části navázal na Tarasovu smrt monumentálním proroctvím.
Janáček začal Tarase Bulbu komponovat v lednu 1915, tedy zřejmě pod vlivem sympatií k Rusku, jehož armádě se v průběhu roku podařil úspěšný průlom v Karpatech. Můžeme se domnívat, že impuls Janáčkovi mohlo dodat i zrušení Ruského kroužku a zabavení jeho majetku rakouskými úřady. Připomeňme také, že v této době se v bojích na straně ruské armády začali úspěšně etablovat i čeští družiníci.
První verze Tarase byla dokončena 2. července 1915, druhá až v posledním roce války 29. března 1918. Po vzniku republiky Janáček svou skladbu věnoval Československé armádě. V dedikaci poznamenal „plesal jsem vidině našich pluků vstříc“. Tato druhá verze partitury dochovaná v autorizovaném opisu, pořízeném pány Ševčíkem a Sedláčkem, obsahujícím Janáčkovy vpisky, byla zřejmě podkladem pro brněnskou premiéru díla v roce 9. října 1921, která se uskutečnila pod taktovkou Františka Neumanna (1974–1929). Janáček tak upřednostnil šéfa brněnské opery před Vaclavem Talichem (1983–1961), který o uvedení Tarase Bulby rovněž projevil vážný zájem.
Co se vydání týče, Janáčkovi vždy nakloněná vídeňská Universal Edition ho tentokrát odmítla s poukazem na turbulentní dobu. Kompozice byla poprvé vydána péčí Hudební matice Umělecké besedy v Praze (1925), nejprve však ve čtyřruční úpravě Janáčkova žáka Břetislava Bakaly (1897–1958), teprve po delších průtazích v roce 1927 i v orchestrální verzi. V Praze Taras Bulba zazněl poprvé v Obecním domě 9. listopadu a 8. prosince 1924 v provedení České filharmonie za řízení Václava Talicha. Koncertu u příležitosti Janáčkových sedmdesátin byl přítomen sám prezident republiky Tomaš Garrigue Masaryk.
V hudební teorii a praxi kolují různé výklady, co je pozadím konkrétních hudebních motivů a kterak tyto korespondují s Gogolovou předlohou. Např. úvodní sólo anglického rohu by mělo naznačit atmosféru vyprávění starých příběhů, hoboj Andrijovu vzpomínku na krásnou Polku, žestě setkání otce a syna uprostřed boje, harfa na začátku druhé části déšť při obléhání Dubna, náznak mazurku vítězné běsnění Poláků kolem zajatých Záporožců, sólo Es klarinetu na jejím konci Ostapovo úzkostné zvoláním atd. Na Janáčkovi je právě přitažlivá jasnost, nikoliv však stoprocentní jednoznačnost programu. V koncertní síni bylo toho večera mnoho těch, kteří znají skladbu dokonale, na druhé straně zde byli i posluchači, kteří ji slyšeli vůbec poprvé a nestačili se ještě začíst do seriózně zpracovaného průvodního slova Lenky Bočanové. Přesto Janáčkova hudba, soudě podle ohlasu, svou silou a výtečným interpretačním podáním tyto posluchače zaujala.
Orchestr se toho večera předvedl ve své nejlepší kondici. Taras Bulba není časově rozsáhlou kompozicí, v nástrojově bohatě obsazené partituře (anglický roh, kontrafagot, harfa, varhany, zvony atd.) si v ní však zahraje každý, počínaje výraznými sóly přes souhru jednotlivých nástrojových skupin až k monumentálnímu závěrečnému tutti. V těchto náročných partech všichni interpreti suverénně obstáli, dokonale soustředěný byl výkon jednotlivých sekcí.
Chuhei Iwasaki, šéf orchestru, dokázal, že si jako příslušník mladé dirigentské generace umí s Janáčkem dobře poradit. Působivě propojil janáčkovský emoční náboj s rytmickou pregnancí, dal průchod oblé slovanské zpěvnosti, dobře pracoval s kontrastní dynamikou a – nepostrádaje potřebný tah – vygradoval Proroctví a smrt Tarase Bulby do působivého monumentálního závěru. Takto se zařadil k předcházejícím dirigentům, kteří v Plzni kdysi Tarase Bulbu uvedli – Bohumíru Liškovi (1914–1990) a Jiřímu Koutovi (*1937) Koncert byl vskutku důstojným a slibným zahájením sezóny.
Foto: Plzeňská filharmonie / Jan Kantor
Příspěvky od Marta Ulrychová
- Vrabčáci řezenského dómu na českém turné
- Zdařilá inaugurace Aleny Hron v Českých Budějovicích
- Noc se Smetanou. Z nouze ctnost v Plzeňském Prazdroji
- Porporova Ifigenia in Aulide vzkříšena na scéně Markraběcího operního domu v Bayreuthu
- Onemocnělého Orlińského nahradil Bruno de Sá. A bayreuthské publikum rozhodně nezklamal