„Štefanu Margitovi nedělají sebemenší problém přechody mezi různorodými hudebními žánry; pěvec si je zároveň dobře vědom svých dispozic.“

„Komorní filharmonie Pardubice coby těleso skvělých hráčů pod taktovkou Jana Kučery vedle tradičně vyzdvihovaného mistrovství ve svém oboru opět prokázala i smysl pro změnu, vtip a vkusnou zábavu.“

„Zapojit se mohlo publikum bez okolků hned po přestávce.“

Šestačtyřicátý ročník festivalu Pardubické hudební jaro je minulostí. O jeho zakončení se v neděli 19. května postarali pěvec Štefan Margita, violoncellistka Iris Moris, členové uskupení Javory Kateřina a Dalibor Štruncovi a Komorní filharmonie Pardubice pod vedením dirigenta Jana Kučery. Šlo patrně o nejrozvernější závěr půldruhého měsíce trvajícího maratonu koncertů v jeho dosavadní historii.

Dlužno ovšem zároveň poznamenat, že poslední koncert Pardubického hudebního jara nepřinesl v Sukově síni Domu hudby pouze uvolněnou atmosféru, která charakterizovala zvláště jeho druhou polovinu; program před přestávkou se nesl i v intimně vážné poloze a v leckterých okamžicích mohl u mnohých z návštěvníků vyvolat rovněž velkou dávku dojetí. 

Tenorista Štefan Margita se každopádně představil jako zkušený a všestranný interpret, jemuž nedělají sebemenší problém přechody mezi různorodými hudebními žánry a který si je zároveň dobře vědom svých dispozic a možností daných věkem, životními okolnostmi i celkovým rozpoložením. Slouží mu ke cti, jak důstojně předstupuje před publikum a jak s lidmi v hledišti dokáže bezprostředně komunikovat. Přirozenost jeho projevu přináší opravdovou radost z hudby bez ohledu na to, zda jde o muziku artificiální, populární nebo lidovou, s obsahem vyloženě veselým, či naopak trpkým až bolestným. Co více si od pěvce ve zralém věku přát?

Nepočítáme-li večer, při němž písničkáře Jaromíra Nohavicu rovněž doprovodili místní filharmonici, byl závěrečný koncert pardubického festivalu letos zároveň jedinou orchestrální akcí z patnácti, tvořících jeho program. Pardubické hudební jaro se v tomto roce soustředilo především na komorní hudbu, přičemž prostor dostali špičkoví i začínající umělci. Zdá se, že definitivně pryč jsou doby, kdy se ve východočeském krajském městě a jeho okolí střídaly v jednom ročníku nejlepší tuzemské orchestry, přivážela se operní představení a posluchače a návštěvníky udivoval počet zahraničních interpretů. 

Otázku, zda festivalu sluší (a přísluší) více jeho aktuální podoba, nebo jestli je vhodnější dát za pravdu předchozímu velkorysejšímu organizátorovi, si ovšem musí rozhodnout každý sám. V úvahu je samozřejmě třeba vzít i ekonomickou stránku věci a obecně i situaci, stále ještě ovlivňovanou dozvuky covidového období. Každopádně je ale do jisté míry škoda, že se pořadatelům z Komorní filharmonie nepodařilo získat k účasti alespoň jeden orchestr z jiného regionu, už jen pro možnost srovnání a rozšíření obzoru místního publika. Jedničku s hvězdičkou bych jim hned vystavil, kdyby přivezli třeba Filharmonii Hradec Králové, v jejímž podání by v Pardubicích mohla konečně po desítkách let zaznít některá z Mahlerových symfonií. Takhle je to podle mě celkově „pouze“ za jedna mínus.

Ale vraťme se k nedělnímu finále. Komorní filharmonie Pardubice je tělesem skvělých hráčů a pod taktovkou Jana Kučery již mnohokrát dokázala, vedle tradičně vyzdvihovaného mistrovství ve svém oboru, i smysl pro změnu, vtip a vkusnou zábavu. Z tohoto úhlu pohledu je možno hodnotit podíl domácího orchestru na zdařilém vyznění koncertu Štefana Margity jako podstatný a nezaměnitelně působivý. Pardubičtí dokázali strhujícím způsobem zahrát úvodní Humoresku Ges dur Antonína Dvořáka, aby vzápětí ustoupili do pozadí jako citlivý doprovod pěvce při písni Když mne stará matka z Cigánských melodií od téhož autora. I ve chvíli, kdy Štefan Margita s plným nasazením předvedl jednu ze svých klíčových srdcovek, árii Kudrjáše z opery Leoše Janáčka Káťa Kabanová, dostáli svému úkolu na výtečnou. Navíc se zkušeností domácího týmu velmi dobře vědí, jak ošidná je pro zpěváky akustika Sukovy síně – a pomohli sólistovi i tentokrát. 

Šarm dirigenta Kučery a profesionalita filharmoniků pak na chvíli uvolnily místo intimitě, s níž Štefan Margita s citem zavzpomínal za doprovodu violoncellistky Iris Moris prostřednictvím dvou smutně jímavých písní Michala Kindla na svou manželku Hanu Zagorovou. Na dojemné několikaminutové ztišení navázalo provedení dvou kousků z opery Porgy a Bess George Gershwina, nejprve ryze orchestrální a perfektně zahraná varianta Summertime a poté Margitou úchvatně pojednaný kuplet postavy se jménem Sporting Life. Přízeň přítomných si pěvec potvrdil při netradičně zaranžované duchovní písni Ave Maria Franze Schuberta (i tady pochvalme orchestr), další komorní vsuvku tvořily dvě písně Mikuláše Schneidera-Trnavského a zdařilou tečkou za první částí večera se stal odskok k muzikálu, představovaný písní Il tempo delle cattedrali, jejímž autorem je Riccardo Cocciante. To už Štefan Margita vyzval návštěvníky koncertu ke spoluúčasti při zpěvu, ale zatím jen nenápadně.

Zapojit se naplno mohlo publikum bez okolků hned po přestávce. Druhou polovinu večera totiž – s výjimkou filharmoniky bravurně zvládnutých Pilek z Lašských tanců Leoše Janáčka – vyplnily české, moravské a slovenské lidové písně, zpívané v několika případech za doprovodu části orchestru (zamrzelo, že v tištěném programu si nebylo lze přečíst, kdo je autorem nápaditých aranží), v dalších s pomocí tria tvořeného vedle Iris Moris ještě Kateřinou (housle) a Daliborem (cimbál) Štruncovými z uskupení Javory. Šlo vlastně o výběr z pěvcova nedávno vydaného alba s názvem Rež, rež, rež. 

Lidé v hledišti postupně ztráceli ostych a rozezpívali se ke spokojenosti Štefana Margity i spokojenosti své. A činili se vskutku dobře – v jedné chvíli jsem dokonce měl pocit, že poslouchám secvičený pěvecký sbor, jak pěkně to sálem znělo. Že se při závěrečném nestárnoucím lidovém „hitu“ Išel Macek do Malacek přidali také členové orchestru a dirigent, bylo tím nejpřirozenějším vyústěním svým způsobem jedinečného a bezesporu pozoruhodného koncertu. S takhle osvobozujícím uvolněním Pardubické hudební jaro zatím nikdy neskončilo.

Foto: Pardubické hudební jaro / František Renza