„Inscenace neakcentuje lyrický náboj, především hudebně je bližší Wagnerovi než Debussymu. Pohybuje se mezi podobenstvím o fanatismu zabíjejícím lásku a barvitou podívanou.“

„Nejvýraznější pěveckou a hereckou kreací je postava Ismena, jak ji vytvořil vášnivě hrající a mimořádně kantabilně i výrazově zpívající, vzorně deklamující barytonista Svatopluk Sem.“

„Výtvarně výrazným nápadem jsou tančící derviši, roztáčející piruetami v nekonečném reji široké bílé suknice do kružnic.“

Pražské Národní divadlo po třech desetiletích hraje Dvořákovu operu Armida. Za inscenací stojí o kvalitách díla neochvějně přesvědčený, energicky dirigující Robert Jindra a v dokonale promyšlené a sladěné vizuálně dramatické rovině tandem režiséra Jiřího Heřmana a scénografa Dragana Stojčevského. Páteční premiéra se silným pěveckým obsazením byla komplexním zážitkem ze skutečného hudebního divadla.

Armida, Dvořákovo poslední operní dílo, je vrchovatě naplněna hudbou a textem, které z ní činí něco mezi pohádkou a eposem, fantazií a aktualizací, básní a dramatem. Košaté libreto Jaroslava Vrchlického vychází z Osvobozeného Jeruzaléma Torquata Tassa z konce šestnáctého století a z dalších podobných motivů. Je příběhem z doby křížových výprav s umělecky vděčnou zápletkou o lásce křesťanského rytíře Rinalda a mohamedánské vladařky a kouzelnice Armidy. Inscenace neakcentuje lyrický náboj, především hudebně je bližší Wagnerovi než Debussymu. Partitura takové řešení a vnímání umožňuje. Místy je přítomno mnoho příbuzného Rusalce, ale středověkým námětem je hudba zároveň zatěžkána a tématem dvou soků v lásce zdramatizována.

Ústřední dvojicí jsou rytíř Rinald a princezna Armida, hlavním hybatelem děje je však čaroděj Ismen, vládce Sýrie. Přesvědčí damašského krále, aby dceru poslal mezi křižáky; svou krásou určitě podvrátí jejich jednotu a bojovou morálku. Je to ovšem současně Ismenova odplata, protože ho Armida odmítá. Ismen kouzly zařídí, aby ve vojsku uviděla a vyhledala muže, kterého zahlédla při lovu gazely a zamilovala se do něj. Později, když princezna kvůli lásce odmítá splnit původní úkol, začne se Ismen mstít a způsobí Rinaldův kajícný návrat mezi křižáky. Příběh nekončí šťastně. Ismena probodne v bitvě neznámý černý rytíř, který pak ale v souboji s Rinaldem sám podléhá zranění. Pozdě Rinald zjišťuje, že šlo o Armidu… Velký romantický příběh, který by klidně slušel i Verdimu, námět, který svým stylem v operách zhudebnilo před Dvořákem mnoho skladatelů. Často s jinými peripetiemi. Například Händelův Rinaldo končí smírně.

Dvořákova Armida je nepříznivě poznamenána archaickým, složitým a místy nezpěvným textem Vrchlického, který v libretu vycházel z vlastního veršovaného překladu Tassova eposu. Téma však skladateli na druhou stranu poskytlo inspiraci jak pro nápodobu orientálního koloritu, tak pro vyjádření křesťanského patosu. Robert Jindra se přimkl k obojímu, orchestr Národního divadla dovedl k excelentnímu výkonu postihujícímu krásy, bohatství a rozličné polohy Dvořákova bohatého symfonismu, ale akcentoval vzrušeným přístupem víc dramatický náboj díla než jeho mírné a kouzelné stránky.

Heřmanova inscenace nadčasovým a poutavým způsobem do své poetiky integruje střet kultur a hodnot i milostný trojúhelník, čáry a kouzla i realistické vztahy. Díky kostýmům Zuzany Rusínové Štefuňkové i díky scéně je vše situováno jakoby do moderní doby, ale oproti častým aktualizacím jiných režisérů takové řešení ani trochu nepopuzuje. Rytíři sice mají kolárky jako současní kněží, naštěstí však nemají samopaly, ale meče. Opera i na pohled evokuje tajemný mystický svět Wagnerových dramat; když ústřední dvojice odpočívá na sofa nebo odbíhá v milostném opojení za scénu, připomíná to naopak verismus.

Estetika Jiřího Heřmana – i když jí o dost větší jeviště Janáčkova divadla v Brně, kde tvoří převážně, sluší ještě lépe – je i v tomto projektu charakteristická. Je výtvarná a čistá, s výraznými prvky choreografické stylizace, s nápaditým světelným designem, se symboly i mystickými detaily, s přidanými postavami a sošnými momenty. Pohybuje se mezi podobenstvím o fanatismu zabíjejícím lásku a barvitou podívanou. Je jako obvykle obrazná a vznešená, v tomto případě – oproti výrazně duchovním dílům, jako jsou třeba Hry o Marii – působí ovšem dynamičtěji a rychleji i reálněji. Výtvarně výrazným nápadem, vracejícím se jako zásadní motiv, jsou tančící derviši, roztáčející piruetami v nekonečném reji široké bílé suknice do kružnic. Působivý a dominující je kruh spuštěný z provaziště, ve kterém v závěru opouští tento svět duše Armidy. A zábavný je drak, znázorněný kostrou, jejíž části nesou tanečníci. Se symbolem kříže se šetří, ale svět Východu a Západu je přesto znázorněn ve své protichůdnosti velmi jasně.

Opera má velké sborové partie, sahající od jemného koloritu ženských hlasů po mužné chóry křižáků, a jedenáct sólových rolí. Krásně to 19. května zpívalo jak emotivnímu Aleši Brisceinovi ve vypjaté roli Rinalda, tak Štefanu Kocánovi v hlasově impozantní úloze kněze a Martinu Bártovi, Martinu Šrejmovi a Janu Šťávovi v postavách křižáků i Františku Zahradníčkovi jako králi. Krásně na sebe upozornila Doubravka Součková v secesně působivé, zvukově kouzelné scéně Sirény. Nejvýraznější pěveckou a hereckou kreací je však, v pěkném souladu se smyslem děje, nenávistná a zlá postava Ismena, jak ji vytvořil vášnivě hrající a mimořádně kantabilně i silně výrazově zpívající, vzorně deklamující barytonista Svatopluk Sem. Armidě v podání Alžběty Poláčkové, která svou postavu obdařuje reálným hlasem a výraznou ženskostí, není ve srovnání s ním bohužel dobře rozumět.

Mimochodem, její nádherná lyrická árie „Za štíhlou gazelou“ je jediným známým hudebním číslem a vlastně i jediným opravdu zapamatovatelným, výrazným a opakujícím se hudebním motivem z této opery. Nesouvisí to však jen s tím, že se Armida málokdy hraje a není tak populární, ale i s tím, že je v ní na Dvořáka překvapivě málo „krásných melodií“. Složitý text ho trochu odvedl od té nejlepší invence, síla Armidy je jinde: spočívá v komplexnosti symfonického uchopení a propojení osobního a velkolepého, psychologie a rozměrných výjevů a obrazů. Spočívá v celkové atmosféře velké opery. A tu se podařilo inscenátorům vystihnout tak, že se premiéra, zařazená do programu Pražského jara, stala skutečným úspěchem.

*******

Foto: ND /  Zdeněk Sokol, Petr Veber