„Sbor Národního divadla hned od první písně zaujal nesmírně jemným projevem a prostotou, která je u interpretace Janáčkových písní klíčová.“

„Velikým překvapením provedení skladby byl hlas sboristky Lindy Kunclové, která zpívala sopránové sólo.“

„Koncert svým vyzněním, energií a dobrou náladou perfektně koreloval s odcházející zimou a nastupujícím jarem.“

Dalším z koncertů, které Národní divadlo připravilo pro své publikum, byl ten zvaný Moravské dvojzpěvy a další…, při němž uvedlo sborovou tvorbu inspirovanou folklórními tradicemi. Mimo Moravských dvojzpěvů v názvu, zazněla 7. března na prknech historické budovy Národního divadla i Janáčkova Vlčí stopa a Ukvalské písně, cyklus Jaro se otvírá Zdeňka Lukáše a kantáta Mikeš z hor Bohuslava Martinů. Hlavní role se ujal Sbor Národního divadla pod vedením Lukáše Kozubíka, v menších sólových partech vystoupili sboristky Olessia Belezerova a Linda Kunclová a člen operního souboru Josef Moravec.

Koncert byl bez přestávky, nicméně dramaturgicky ho bylo možné rozdělit na dvě části. V té první zazněla tři díla Leoše Janáčka, ve druhé figurovala tvorba Zdeňka Lukáše a Bohuslava Martinů. V osmdesátých letech 19. století Leoš Janáček vedl sbor Beseda brněnská a pravděpodobně pro jeho potřeby upravil šest Dvořákových Moravských dvojzpěvů do podoby vícehlasé sborové skladby. Janáček, který byl Dvořákovým velikým obdivovatelem, k úpravě písní přistoupil velice citlivě a to tak, aby zachoval Dvořákovu melodickou invenci, která vyzdvihla přirozenou prostotu lidových písní, a zároveň k nim přidal vícehlasé bohatství. Tato Janáčkova snaha byla součástí širšího trendu konce 19. století, kdy se lidová hudba začala přetvářet do uměleckých forem. Toto dílo se dodnes řadí mezi významné sborové úpravy na poli středoevropské hudby. Sbor Národního divadla hned od první písně Dyby byla kosa nabróšená zaujal nesmírně jemným projevem a prostotou, která je u interpretace takových písní klíčová. Jednotlivé hlasové skupiny spolu moc hezky souzněly a navzájem na sebe reagovaly při repetování textu v písni V dobrým jsme se sešli. Pěknou práci s dynamikou zase ukázali v písni Holub na javoře a k energičtějšímu projevu, ve kterém se ozývaly zvuky jara, se sbor nechal strhnout v závěrečné písní cyklu Zelenaj se, zelenaj. Jakkoliv mi přišlo, že se v některých místech až příliš prosazovaly soprány, celkově pokorné nastudování přineslo interpretaci, kterou je nutné pochválit. 

Na rozdíl od Dvořákových Moravských dvojzpěvů i jejich Janáčkovy sborové úpravy, které jsou všeobecně poměrně známé, si jiné Janáčkovo dílo místo na výsluní stále hledá. Tím je jeho zhudebnění básně Jaroslava Vrchlického Vlčí stopa o muži podváděném mladou ženou, kterou skladatel upravil pro ženský sbor a klavír. Toto dílo Janáček napsal v roce 1916, tedy v době, kdy finalizoval úpravy Její pastorkyně pro uvedení v Národním divadle v Praze. Hudebně skladba vychází z Janáčkova osobitého stylu – je zde cítit vliv moravské lidové melodiky, nepravidelné rytmy a citlivé propojení hudby s textem. Svou skladatelskou invencí Janáček podpořil dramatický nádech textu expresivní harmonií a dynamikou. Mimo sboru v této skladbě vystupují v menších úlohách i sólový soprán a tenor, jichž se ujala členka Sboru Národního divadla Olessia Belozerová a sólista opery Josef Moravec. Zhruba třicet let vývoje hudby, které dělí tyto dvě na koncertu uvedené skladby, se samozřejmě promítnulo i do jejich interpretace. Ve zpěvu sboru byla patrná veliká naléhavost a skvěle secvičené proměny nálad a dynamiky. Olessia Belozerová byla pro svůj part velice dobře připravena a technicky vybavena, její vysoký hlas se vzdor jistému zastření prosazoval naprosto přirozeně, bez zbytečné forze, její janáčkovská deklamace byla velice dobrá, byť frázování by mohlo být přirozenější.

Mezi daleko známější Janáčkovy práce pro sbor se řadí např. Kačena divoká, Láska opravdivá, Kantor Halfar nebo Ukvalské písně, které zazněly i na pátečním koncertě. Ty v úpravě pro sbor reprezentují jednu z významných složek Janáčkova zájmu. Moravskou lidovou hudbou se zabýval jako sběratel a inspiroval jako skladatel a právě Ukvaldské písně jsou jakousi poctou jeho rodnému kraji kolem Hukvald. Charakteristické prvky nepravidelná rytmika, melodické oblouky a harmonické postupy později vplynuly i do komponistových oper. Sbor Národního divadla má přece jen nejvíce zkušeností s operními tituly, a proto byla nejpřesvědčivější i jeho interpretace písní, které mají svou dynamikou s jistým náznakem dramatu k opeře nejblíže. To se potvrdilo v energicky uchopené písni Ty ukvalsky kosteličku, hej!, načež v hezkém kontrastu sbor podal jímavou píseň  Pan Buh vam zaplať s pokorou a nesmírně citlivě. Modulace melodie, nářečí a rytmika lidového projevu byla devízou písní Ondraš, Ondraš! a Ty ukvalsky kosteličku! 

„Nejanáčkovská část“ koncertu byla zahájena cyklem na slova české lidové poezie Zdeňka Lukáše Jaro se otvírá. Tyto zdánlivě jednoduché písně jsou nositelkami různých nálad a emocí a spolu s dalšími četnými pracemi pro sbory tohoto mimořádně plodného skladatele dokazují jeho intenzivní spolupráci mj. s Pražským filharmonickým sborem. Vedle něj Sbor Národního divadla přece jen vykazoval jisté mezery zejména v kázni na pódiu a rovněž v plasticitě a kompaktnosti zvuku, ale i přesto se mužská část sboru popasovala s tímto ne zrovna běžně uváděným kusem velice dobře. Podtitul této skladby zní cyklus mužských sborů s průvodem houslí, nicméně housle zde hrají tak zásadní a dominantní part, až mi chvílemi připadalo, jako by to byl sbor, kdo doprovází housle, a ne obráceně. Zde se na výbornou předvedla členka orchestru Národního divadla Marie Kocián Mátlová. Celá skladba je očividně inspirována popěvky chasy, člověk v ní má téměř možnost zaslechnout ozvěny cimbálu a sekání dřeva při stavění máje. Asi nejsilněji na mě zapůsobila píseň Proto jsem si housle koupil, v níž jednotlivé části sboru vytvořily dokonalou syntézu se zvukem sólových houslí, však se také po této písní ozval i spontánní potlesk z publika. Hru paní Mátlové bych rád vyzvednul v závěrečné a pravděpodobně i hudebně nejnáročnější skladbě cyklu Májko, Májko zelená, kde mají housle předepsané téměř ďábelské tempo a během níž si sólistka se sborem ještě dokonce prozpěvovala.

Na závěr koncertu si sbor připravil kantátu Bohuslava Martinů Mikeš z hor. Ta byla komponovaná pro smíšený sbor, sopránové a tenorové sólo a instrumentální doprovod. Skladba je pohádkovou alegorií o chytrém pasáčkovi, který zahnal stádo kozlíků bílých jak jinovatka na kopec, a tak ho zachránil před sněhem a mrazem. Martinů ji složil v roce 1959, tedy posledním roku svého života během pobytu ve Švýcarsku. Jedná se o poslední dílo, ve kterém se vrací k českým lidovým a venkovským motivům, jímavá a nostalgická kantáta tak může být chápána jako skladatelovo rozloučení se vzdáleným domovem. Hudebně obsahuje lyrické melodie, výraznou rytmiku a typickou harmonii Martinů, která kombinuje prvky českého folkloru s moderní hudební řečí. Velikým překvapením provedení skladby byl hlas sboristky Lindy Kunclové, která zpívala sopránové sólo. Tato majitelka čistého a zdravě vedeného hlasu zpívala technicky naprosto skvěle, její hlas se nachází v přerodu mezi dívčím a ženským a je v něm patrná i dětská jiskrnost. Její přednes byl průrazný, aniž by na sebe strhoval pozornost, a neobyčejně jemný. Josef Moravec, který přednesl tenorové party v Mikešovi i v Janáčkově Vlčí stopě, zpíval plným a vyrovnaným hlasem a zanechal výrazně lepší dojem nežli ve smetanovském matiné minulý týden, nicméně jsem se nemohl zbavit dojmu, že mu nasazování výšek činí jisté potíže. Lví podíl na dobrém dojmu z provedení díla měli i členové orchestru Národního divadla, konkrétně navrátivší se Marie Kocián Mátlová, dále Stanislav Rada (housle), violista Václav Benda a v neposlední řadě klavírista Martin Levický, který sboru poskytl velmi empatický a citlivý doprovod i v předchozích písních. Jako milý přídavek si sbor připravil u příležitosti 175. výročí narození prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka jeho oblíbenou píseň Ach synku, synku. 

Mimo vysoké umělecké hodnoty koncertu bych rád vyzdvihnul ještě několik věcí. Tím prvním je samotný nápad uspořádat koncert Sboru Národního divadla. Tradice sborového zpěvu je v našich zemích mimořádně silná a je dobré si to často připomínat. Navíc sboru fungujícím pod profesionálním vedením Lukáše Kozubíka se dlouhodobě dostává chvály ze strany kritiky i v těch inscenacích divadla, jejichž přijetí bývá rozporuplné, proto si sbor vlastní koncert přinejmenším zasloužil. Další pochovala jde na vrub dramaturgii Bena Blachuta, který si dal práci dát dohromady opravdu neobyčejný koncert, během něhož více i méně známé sborové poklady české hudby byly v ideální symbióze. Pochvalu si Národní divadlo zaslouží i za to, že dalo možnost blýsknout se v sólových partech dvěma sboristkám, o pěkném hudebním přednesu členů orchestru nemluvě. A konečně koncert svým vyzněním, energií a dobrou náladou perfektně koreloval s odcházející zimou, nastupujícím jarem a slunečními dny.

Foto/zdroj: Národní divadlo Praha