„Hudebníci zahráli Sukovu Meditaci způsobem, který přimrazil, donutil nedýchat a dovedl k prožitku absolutní hudební krásy.“

„Jistota, s níž Haasovci interpretují Dvořáka, zpěvnost prvních houslí, zřetelně vedené další hlasy a propracovaná dynamika vyznívají tak přirozeně, až to evokuje úlevný návrat do bezpečného domova.“

„Stížnost míří k části obecenstva, které svým setrvalým potleskem mezi větami narušovalo soustředění většiny publika i hráčů a nepochopilo, že cosi důležitého se odehrává i mezi větami.“

Každé vystoupení Pavel Haas Quartet je mimořádným zážitkem. Některá jsou ovšem ještě výjimečnější. Koncert v rámci Dvořákovy Prahy v sobotu 9. září v Rudolfinu, kdy se soubor pražskému publiku poprvé představil se svým novým členem, violistou Šimonem Truszkou, a hostující violoncellistkou Anastasií Kobekinou, toto tvrzení potvrdil. Interpretace děl Josefa Suka, Antonína Dvořáka a Franze Schuberta se vřadily do těch nezapomenutelných.

V zaplněné potemnělé Dvořákově síni se nejprve ozvaly první takty Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35a, kterou Josef Suk napsal v roce 1914 jako koncertní protiváhu rakouské hymny. Hudebníci ji zahráli způsobem, který přimrazil, donutil nedýchat a dovedl k prožitku absolutní hudební krásy. Krásy vtělené do dojemné velebnosti a nepřehnané naléhavosti, do emocí, ale ne patetických klišé. Celé kvarteto hrálo v jedinečné souhře. Něha prvních houslí Veroniky Jarůškové posluchače zasáhla, spolu s Markem Zwiebelem (sekund), Petrem Jarůškem (violoncello) a Šimonem Truszkou (viola) zahráli Suka tak nádherně a procítěně, že se posluchač jen stěží vracel zpátky na zem.

Avšak návratu mu vlastně nebylo dopřáno. Smyčcový kvartet č. 11 C dur, op. 61, B. 121, který Antonín Dvořák napsal na podzim roku 1881 a který představuje díky myšlenkové hloubce a formální sevřenosti jeden z vrcholů skladatelovy komorní tvorby, zazněl v podání, jež posluchače znovu pohltilo. Jistota, s níž Haasovci interpretují Dvořáka, zpěvnost prvních houslí, zřetelně vedené další hlasy a propracovaná dynamika vyznívají tak přirozeně, až to evokuje úlevný návrat do bezpečného domova. S rozvíjením a interpretačním prohlubováním svých partů hráči nabízejí posluchačům nové a nové podněty. Jejich fráze jsou promyšleně vystavěné, s nevyčnívajícími vrcholy, a přesto s maximálním citovým účinkem. Druhá věta Poco adagio e molto cantabile vyzněla až existenciálně, jako hudební hledání jistot, kořenů, sebe sama… Hudebně to bylo provedení aspirující na jednu z nejkrásněji zahraných volných vět kvartetní literatury. Vyzrálý výkon, zvukově až neskutečně vyrovnaný, s temnějšími valéry, dominoval i třetí větě, aby vyvrcholil ve zprostředkování složité partitury se závažným obsahem ve větě čtvrté. Ano, kvarteto hrálo jako jeden člověk, v jednotném hudebním cítění, je proto na místě zmínit violistu Šimona Truszku, který se členem souboru stal na jaře a výborně se mu hudebně i výrazově přizpůsobil.

Takřka hodinový Smyčcový kvintet C dur, D. 956 Franze Schuberta, napsaný v posledních měsících skladatelova života v roce 1828, je monumentální dílo, které soubor také důvěrně zná. V roce 2013 ho vydal spolu se Schubertovým kvartetem „Smrt a dívka“ u Supraphonu, violoncellového partu se tehdy chopil výborný cellista Danjulo Ishizaka. Na sobotním koncertě se k Pavel Haas Quartet připojila ruská cellistka Anastasia Kobekina, mladá umělkyně ověnčená řadou ocenění z významných soutěží a pyšnící se účastí v prestižních programech pro mladé interprety. Po ne příliš přesvědčivém sólovém výkonu v Dvořákově Violoncellovém koncertu h moll dva dny zpět se tentokrát projevila jako pozorná komorní hráčka. Netradiční instrumentace pro dvě violoncella dotváří zvukovou bohatost kompozice, dialog těchto nástrojů zvyšuje napětí. V kvintetu se neustále střídají tóniny a nálady, autor zaskočí posluchače náhlými změnami a odbočkami do jiných harmonií. To klade velké nároky na hráče (spolu s dalšími zapeklitostmi, jako jsou třeba dlouhé držené tóny v druhé větě), ovšem posluchači to přináší silné prožitky.

Kvintet, jehož obsah se pohybuje na hranici života a smrti, radosti a smutku, po bezstarostném začátku první věty Allegro ma non troppo ztmavne, úvodní věta je čím vzrušenější, plná vypjatých citů. Hráči si k jejich ztvárnění nepotřebují „rvát vlasy“, jejich vyjádření silných emocí není přehnané, o to je účinnější. Obdiv zaslouží budování dynamiky – opět uměřené, navíc s nepatrnými obměnami v repeticích či rozvíjení tématu. Až ďábelsky rafinovaně přistoupil Schubert k druhé větě Adagio. Nebeskou melodii hranou houslemi doprovází pizzicato violoncell, vzápětí se role obracejí a první housle a violoncello přenechávají melodickou linku druhému violoncellu, sekundu a viole. Druhá věta je tak závažná – a nádherná –, že ji nelze hrát prvoplánově vzrušeně. Emocionální síla pulzuje pod povrchem a její intenzitu zvyšují ztišené souzvuky. Velká pochvala druhým houslím, viole a violoncellům za jejich držení a dynamiku dlouhých tónů a první houslistce za krásně zahraný vůdčí hlas. Bohužel stížnost míří k části obecenstva, které svým setrvalým potleskem mezi větami již od Dvořáka narušovalo soustředění většiny publika i hráčů a nepochopilo, že cosi důležitého se odehrává i mezi větami. A to zejména po druhé větě Schubertova kvintetu! Po nadpozemsky vznešené, nádherně zahrané druhé větě přichází zvukově opulentní Scherzo s tolika tématy, že každý hráč má v určité chvíli hlavní slovo. Ve čtvrté větě Allegretto s ohnivým uherským motivem zahraným s „cigánským“ zápalem skladatel zdánlivou radostnost naruší překvapivou harmonií a jedním tónem uvede posluchače do temné nejistoty. Současně ovšem k jistotě, že Pavel Haas Quartet vyzrál v bezkonkurenční soubor nejvyšších kvalit.

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská