„Obecně se vyžívám v detailní instrumentaci.“

„Často pracuju s hmatovým pocitem – jak někdo ‚vidí barvy‘, když slyší tón, tak já mám pocit ‚povrchu‘.“

„Původně jsem studoval klarinet, poté skladbu a k ní zároveň čtyři roky lesní roh, což mi pomohlo proniknout více do specifik žesťových nástrojů.“

Vítězství v Reading Lessons 2022, nová skladba pro Prague Offspring 2023 a poté už rozsáhlejší a velice regulérní kompozice pro letošní jubilejní ročník festivalu. Růst a zrání skladatele Pavla Šabackého mladšího jsou silně spjaty s naší nejprestižnější přehlídkou klasické hudby, Pražským jarem. Letos uvede autorovu skladbu Awakening, jejíž interpretace se 30. května v Centru současného umění DOX chopí v Německu založený ansámbl Ensemble Modern. Komponista u této příležitosti poskytl rozhovor portálu KlasikaPlus.cz.

Stránky Pražského jara vás s nadsázkou označují za „dítě Prague Offspring“ (což je mimochodem vtipná slovní hříčka – doslova jste dítětem pražského potomka). Co se vám honí hlavou, když něco takového slyšíte?

Přijde mi to hezké, Prague Offspring pro mě byla taková první větší příležitost, při které jsem mohl zviditelnit svoji hudbu, a od té doby se mi daří dostávat zakázky na pravidelné bázi. Je možné, že určitým způsobem to bylo štěstí.

Za koho se považujete vy? Je trochu vtipné, že jste dítětem pražského festivalu jakožto absolvent brněnské univerzity…

(úsměv) Já tu brněnsko-pražskou rivalitu příliš necítím. Považuju se za Čecha, ať je to kdekoliv.

Když srovnáte svá skladatelská já z doby, kdy píšete jako uchazeč o Reading Lessons v roce 2022 a když píšete pro letošní Pražské jaro 2025 regulérní, snad dvacetiminutovou kompozici, v čem spatříte největší rozdíl? Kam momentálně trenduje váš styl? Co ze starého já už není vaším současným já, když to řeknu vzletně?

Už se delší dobu nacházím v témbrovém zvukomalebném prostředí, to se mě drží a dobře se mi poslouchá i u ostatních. V podstatě mám rád spektralismus a témbrovou hudbu obecně, ale je pravda, že poslední dobou se navracím k melodice. K tomu přispěla i moje práce ve videoherním prostředí, kde se věnuju skládání hudby pro interaktivní média.

Tam existuje nějaký požadavek na melodie?

Ano, často, je to svým způsobem filmová hudba, ale fascinující je to z pohledu toho, že videoherní hudba není lineární, je tam spoustu interakcí, vrstev, horizontální, vertikální skoky a různé transformace, což mě baví. Tohle bych řekl, že je největší rozdíl oproti dřívějšku – přestávám se bát melodie. (úsměv)

Dá se zároveň mluvit o nějakém posunu k větší komplexnosti? 

Je to možné, protože moje témbrové složky neodchází, jsou se mnou nadále. Jinak… obecně se vyžívám v detailní instrumentaci.

Zaujal mě pojem „lineární hudba“. Skladbu jsem studoval a pojem „lineární hudba“ si úplně nevybavuju. Co si pod tím člověk představí? 

Myslím to tak, že koncertní hudba se zahraje od začátku do konce a takový je tvar té výsledné skladby – to je lineární hudba; pokud tam tedy nejsou nějaké aleatorické prvky – to znamená, že ansámbl například má hrát tři věty a může je zahrát v jakémkoli pořadí… takový princip bych považoval za ne zcela lineární. V herní hudbě má skladba úzký výchozí tvar a prvky se organizují na základě toho, co hráč ve hře dělá. Nevím, která část bude následovat za kterou, musím vše propojit, případně zkomponovat nějaké přechody mezi částmi, které mohou přijít kdekoliv.

Můžu si to představit tak, že skladatel musí počítat s tím, že hráč hudbu uslyší od nějakého konkrétního bodu do určitého jiného? že vlastně není začátek a konec?

Ano, to také, často je to smyčka, která má například tři vrstvy. Hraje jen jedna a druhá vplyne za určitých okolností, například když hráč vejde do určitého prostoru. V ten moment musí hráč udělat něco, aby do hry vstoupila třetí vrstva, a ta první zas odejde. Takové „škatule“ s tím jsou…

Zajímavé. Stejně tak bude jistě zajímavé sledovat, zda něco z těchto principů „proteče“ do vaší skladby, kterou budete prezentovat na Pražském jaru. K tomu se ještě dostaneme… V roce 2022 jste vyhrál pražskojarní Reading Lessons při pilotním ročníku platformy Prague Offspring. „Čtecí hodiny“, jak to chápu, zahrnují kromě vlastního napsání skladby také nutnost interagovat s vystupujícím ansámblem a rozebírat s ním některá zákoutí předložené skladby. Tady se patrně ukáže, do jaké míry skladatel ví, co chce. Snadno si představím submisivní povahy, které třeba dodají kvalitní skladbu, v konfrontaci s elitním tělesem a na světoznámém festivalu je ale zastihne tréma a nepodají adekvátní výkon při dotváření výsledného tvaru díla. Nemůže se stát, že při Reading Lessons „šperk zapadne pod gauč“ kvůli nepřesvědčivému výkonu skladatele? Do jaké míry Reading Lessons odráží profesionální praxi?

Myslím si, že skladatel by měl disponovat dobrými komunikativními schopnostmi. Možná mám tu výhodu, že jsem hrál v různých orchestrech… můj tatínek mě jakožto hráč orchestru jako malého bral na různé zkoušky a koncerty, takže jsem v takovém prostředí v podstatě vyrůstal a s komunikací tak nemám problém – to mě na práci na Reading Lessons bavilo. Rád přijmu kritiku nebo i nějaké otázky, poznámky… baví mě to rozebírat.

Trémou netrpíte…

V daný moment mě tréma nezastihla, přišla na mě až, když se moje skladba prováděl na koncertě. Tak to je vždycky. Člověk sedí v té židli a už nemůže nic dělat – pak se jen držíte opěradel a doufáte, že to bude dobré.

A ta suverenita k prosazení výsledného tvaru díla? Jak moc odráží profesionální praxi?

Řekl bych, že velmi. Obecně je nutné umět říct, jak to chci.

Trochu narážím na to, že stereotypní přístup nebo náhled na skladatele je takový, že jsou to takoví ti podivíni, kteří sedí doma a něco kutí…

Tak, to asi částečně platí (úsměv), ale řekl bych, že to není tak hrozné. Je nás skladatelů určitě více introvertních než extrovertních – to už k té profesi nějak patří. 

Vítězstvím v Reading Lessons jste získal nárok na provedení nové skladby v rámci Pražského jara 2023, kterou provedlo Klangforum Wien. Jak na to vzpomínáte?

Bohužel jsem se nemohl účastnit zkoušek, poprvé jsem skladbu slyšel až na generální zkoušce. A byl jsem v šoku, protože účinkující ji zahráli od začátku do konce perfektně. Neměl jsem k tomu co říct. Pan dirigent se mě zeptal, jestli k tomu mám nějaké poznámky, tak jsem řekl: „Nemám, jen kdybyste to na koncertě vzali o dvě BPM pomaleji, tak by to bylo skvělé.“ Poté na koncertě to odehráli přesně podle toho, jak jsem si to představoval, měl jsem z toho velkou radost a pocítil před muzikanty velký respekt. Tu skladbu jsem psal rok a oni přijdou a hned ji tak vystřihnou… 

Neobvyklá spokojenost… Většinou jsem slýchám, že skladatelé jsou spíše nespokojeni s výsledným tvarem skladby, minimálně, pokud si vybavuju svá školní léta…

Z let, když mi skladby prováděl školní orchestr a kdy na věci nebylo moc času, si také vybavuju ne až takovou kvalitu, někteří hráči se soudobou hudbou často zcela nesouzní. To, co předvedlo Klangforum, bylo o sto úrovní výše. Byl jsem opravdu nadšený.

Víte konkrétně, jak se to stalo, že jste obdržel ještě další objednávku od Pražského jara? Čím jste si ji vysloužil?

To nevím. Najednou volá pan dramaturg Třeštík a říká: „Hlavně o tom nikde nemluvte.” Raději jsem se na nic neptal a odpověděl jsem, že určitě skladbu rád napíšu.

Délka této skladby je tedy dvacet minut?

Ano, dvacet minut.

Co je podle vás v dnešní době nejpřirozenější cesta skladatele k úspěchu či popularitě? Jak dnes skladatel klasické hudby získává renomé a objednávky? Jde právě o soutěže? Asertivní nabízení se? Nebo prostě konstantně tvořit na regionální úrovni ve víře, že rádius se začne zvětšovat? Něco jiného?

To je těžká otázka. Mám pocit, že jsem měl velké štěstí. Vždycky jsem si skládal jen tak pro sebe, tak zvaně „do šuplíku“. Během studií se mi podařilo přesvědčit kamarády, aby mi něco zahráli, nahráli, poté se to tak nějak rozjíždělo. Pak si někdo všiml mé nahrávky a začalo padat menší „domino“. Nikde jsem se do věcí nějak asertivně nevkládal, ani jsem se nezúčastnil mnoha soutěží. Reading Lessons by se daly považovat za jakousi soutěž, ale že bych nějak soustavně posílal skladby do soutěží, to ne – ale je to určitě jedna z cest, která někomu může fungovat. Záleží to hodně na povaze člověka, ale myslím si, že v dnešní době sociálních medií cesta často vede tak skrz ně; do značné míry je nutné se prezentovat online.

Bylo to ve vašem případě tak, že Reading Lessons stály u zrodu dalších objednávek? že „Čtecí hodiny“ vaši kariéru odstartovaly?

Je to víceméně tak. Už dříve jsem trochu spolupracoval s orchestrem Berg, se kterým tvořím každoročně, pak také nějaké objednávky pro menší tělesa, například dechové trio. Teď je to tak, že se vždycky bojím, že příští rok nepřijde nic, ale ono se zas něco objeví. 

Vaši pražskojarní skladbu 30. května 2025 zahraje renomovaný soubor soudobé hudby Ensemble Modern. S jakým obsazením počítá vaše skladba?

Je to obsazení po jednom hráči. Flétna, klarinet či basklarinet, hoboj, fagot (střídaný za kontrafagot), dále B trumpeta, F horna a trombón, dva bicisté, kteří obsluhují basový buben, tamtam, cowbell a 23palcový tympán. Poté jsou tam klasicky smyčce – první, druhé housle, viola, violoncello a kontrabas s pátou strunou a klavír.

Není to tak malý soubor…

Ano, je to fajn. Bohužel klavír je zakázáno „preparovat“, což je jeden z mých koníčků – asi i kvůli časovým záležitostem; je to občas komplikované.

Můžete prozradit něco o vznikající skladbě? Nějaký hlavní princip, co aplikujete ve smyslu kompozičních technik…

Jak jsem mluvil o melodice, tak jsem se odvážil do skladby dát tři čtyři melodické motivy, se kterými pracuji poměrně běžně ve smyslu motivické práce. Od jednoduchých augmentací až po intervalové inverze a podobně. Základ je stále v témbrovosti, v zajímavé instrumentaci… doufám, že zajímavé. Často pracuju s „hmatovým pocitem“ – jak například někdo „vidí barvy“, když slyší tón, tak já mám pocit „povrchu“ a s ním si pak hraju. Hladký povrch vs. drsný povrch, když to řeknu jednoduše. Ta skladba je věnovaná mojí přítelkyni a je uplatněný mírně narativní princip postupného vývoje – myšleno je to z hlediska vývoje mé osobnosti a nějakým způsobem i vztahu. To je takový podklad, který opravdu není na povrchu, ale spíše jako taková inspirace v pozadí.

Jaký je smysl té skladby. Co je pro ni specifické?

Pracuju s napodobením formy rondo, v makro i mikro verzi, mám to rozdělené také na věty, což je u mě celkem neobvyklé (obvykle vše dělám v jednom kuse) a vypadá to, že skladba mi vyjde na šest nebo sedm vět. Některé věty jsou vyloženě rondo, zároveň v jedné části, v jednom bloku „A“ je skryté ještě další malé rondo – jde o takový princip kruhů a spirál, což je také něco, co mě fascinuje; něco, co se vrací, ale vždycky trochu jinak; trochu taková smyčka.

A jsme zpátky u těch videoher!

Ano, vidíte! (smích)

Jak moc virtuózní to bude?

To je na tom celém velice příjemné, že se nemusím tolik držet zpátky, i když v mých skladbách virtuozita často nespočívá v tom, co by se tradičně nazvalo „virtuozitou“, tedy nějaké rychlé hraní, ale spíše je ve smyslu nalezení nějakého netypického zvuku nebo uplatnění rozšířené techniky, která je sice náročná, ale také určitým způsobem rozprostřená v čase. Takže když budu mluvit o dechovém nástroji, hráč se svým partem má potíž trochu nátiskovou, například multifonika používám velmi rád, jelikož mám možnost si je i zkusit na klarinet. Spíše se jedná o virtuozitu ve hledání zvuků, které se snažím nějakým způsobem smysluplně notovat a popsat, ale tyto věci bude každý hráč vnímat trochu jinak. Ale jsou tam určitě i ta tradičně virtuózní místa a mám rád i takové „štěkající“ žesťové běhy.

O saxofonu, který je vaší hlavní nástrojovou specializací, jste zatím nemluvil…  

Je to tak. Původně jsem studoval klarinet, poté skladbu a k ní zároveň čtyři roky lesní roh, což mi pomohlo proniknout více do specifik žesťových nástrojů. Rád pro ně píšu, ale často jsem nerozuměl tomu, proč například toto je náročné na ně zahrát, proč se něco hraje dobře, proč něco ne… Od klarinetu jsem následně upustil a zůstal u saxofonu, který ke klarinetu nemá zase tak daleko. Saxofon mi zůstal, ale přiznám se, že tolik už necvičím a nehraju. Ale zas, občas na to přijde. (úsměv)

Hornu v obsazení máte…

Je tam. Hodně vytěžovaný nástroj v mých skladbách z poslední doby. 

Má pro vás nějakou relevanci, že skladba zazní v rámci jubilejního osmdesátého ročníku Pražského jara?

Určitě jsem za to vděčný, vážím si toho a je to pro mě čest. Skladba sama se k číslu osmdesát ale neváže.

…………….

Pavel Šabacký – Awakening (nové dílo pro Pražské jaro 2025)

„Skladba Procitnutí se (pro mě neobvykle) opírá o mimohudební narativ (ač hierarchicky v druhém plánu). Na povrchu stojí opět má oblíbená hra s odstíny, barvami, instrumentací, texturami a povrchy. V pozadí však nastiňuji zdaleka nedokončenou cestu. Cestu plnou otevírání očí a srdce, vystupování ze své komfortní zóny, nasávání různých kultur a prostředí, učení se skutečné empatii, propíchnutí své bubliny. Cestu, na kterou jsem se vydal především díky své úžasné partnerce. Ač jde o subjektivní prožitek, onen proces procitnutí se, myslím, týká (či se snad jednou dotkne) každého.“