„Zakladatelský impuls Jiřího Bělohlávka je dodnes naprosto živý. Naši muzikanti nepřemýšlejí o tom, jak něco co nejjednodušeji nazkoušet, jak věci udělat jenom tak, aby byly…“

„Věřím, že Vltavská filharmonie přinese zlepšení. Že budeme moci plánovat s větším horizontem.“

„Aby Prague Philharmonia byla ve zdravé finanční kondici, tak by měl její roční rozpočet narůst ze současných šedesáti na sedmdesát až osmdesát milionů korun.“

Od podzimu je novým ředitelem orchestru Prague Philharmonia, do léta 2025 vedl tým připravující festivaly Pražské jaro. Pavel Trojan v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, co je pro těleso do budoucna nejdůležitější, a dává nahlédnout do ekonomiky i do uměleckého a provozního plánování, včetně jednání s festivaly. Vrací se rovněž k odkazu Jiřího Bělohlávka, který v roce 1994 orchestr založil a řadu let pak umělecky vedl. Stranou však nenechává ani téma vánočních svátků. Jak říká, stromeček a dárky jsou jejich civilním rozměrem, ale druhý rozměr, duchovní, je u nich v rodině ten silnější.

Pořádala Prague Philharmonia na sklonku roku něco speciálně vánočního?

Sídlíme v Kulturním domě Ládví na Praze 8. Rádi říkáme, že z Prahy 8 jezdíme do celého světa. V říjnu jsme zde nazkoušeli program pro japonské turné, v lednu se tu budeme připravovat na velké turné po Spojených státech, které vyvrcholí v Carnegie Hall… Jako poděkování Praze 8, že můžeme mít tak pěkné zázemí, připravujeme dva až tři koncerty ročně pro místní publikum. A jeden z nich byl v polovině prosince koncertem předvánočním. Spolupracovali jsme na něm se sborem Vysoké školy ekonomické doplněným zpěváky z řad Komerční banky, našeho generálního partnera, která pod vlivem francouzského majitele usiluje o to, aby se zaměstnanci věnovali ve volném čase třeba i hudbě… Bylo to půvabné.

Pavle, jsi čtyřicátník – odkdy jsi vnímal tehdejší PKF, Pražskou komorní filharmonii, která se hned po založení jevila na naší hudební scéně jako něco výjimečného a opravdu se brzy, nebojme se to říct, proslavila?

Já si první hudební vzpomínky vybavuju z dětství, kdy mě máma brala na koncerty České filharmonie. To byla ta etapa v první polovině devadesátých let, kdy musel z České filharmonie odejít Jiří Bělohlávek a nahradil ho Gerd Albrecht. Ten rád dával velké romantické kusy, při kterých jsem pravidelně usnul… Ale i tak to byl pro mě velký zážitek! PKF si začínám vybavovat někdy kolem roku 2000, když jsem nastoupil na Pražskou konzervatoř.

To ti bylo patnáct?

Šestnáct. A všichni jsme věděli o fenoménu PKF, o orchestru, který je plný elánu a odhodlání pracovat do co největšího detailu, který jezdí po celém světě a v mnohých ohledech se s Českou filharmonií už srovnává. To byla práce Jiřího Bělohlávka, který v určité životní fázi nebyl tak oceňovaný, jak by se zasloužil. On ovšem dokázal neúspěch přetavit v úspěch. Ale nikoli svůj, ale v úspěch pro českou hudbu, protože podpořil mladé muzikanty, kteří v roce 1994, po zkušenosti z Mezinárodního mládežnického orchestru Gustava Mahlera, chtěli naplnit sen a s Tomášem Hanusem založit orchestr. Takže v době, kdy PKF už bylo nějakých šest let, jsme na konzervatoři všichni tu zprávu – a rezonanci tohoto skvělého orchestru – znali.

Existovali už tehdy spolužáci, kteří právě v tomto tělese chtěli hrát?

Já jsem studoval skladbu a byli jsme ve třídě s hráči na smyčcové nástroje; myslím, že opravdu řada spolužáků na koncerty PKF chodila s tím, že toužila stát se jednou hráči tohoto tělesa. Já si ty koncerty vybavuju velmi dobře, byly strhující, na pražské scéně osvěžující. PKF byla v mnoha ohledech inovativní. Například jako první v naší zemi přišla s orchestrální akademií – umožňovala mladým talentům stát se akademikem a učit se od zkušenějších a šéfdirigenta. Řada spolužáků si svůj sen právě takhle splnila.

Když tady na stěně visí velká fotografie Jiřího Bělohlávka, nelze se nezeptat, jestli ještě stále, i po třech desetiletích, je jeho duch v orchestru přítomen? Duch dychtivosti těch tehdejších mladých, dnes už padesátníků… Zůstal jim?

Nejenže má Jiří portrét zrovna tady v ředitelně, nejenže je připomínán i na dalších místech našeho zázemí. On je opravdu přítomen svým odkazem. Kolikrát se stává, že ještě i teď orchestr v diskuzích připomíná pohled Jiřího Bělohlávka – ve věci dramaturgie, způsobu práce, inspirace. Zakladatelský impuls Jiřího i všech tehdejších zakládajících členů je dodnes naprosto živý. Orchestr má opravdovou touhu pracovat na nejvyšší možné úrovni. Oni nepřemýšlejí o tom, jak něco co nejjednodušeji nazkoušet, jak věci udělat jenom tak, aby byly… Jejich primární touhou je dělat co nejlepší, co nejkvalitnější muziku – a to je evidentní po celých dvaatřicet let.

Jakou část orchestru dnes ještě tvoří tehdejší zakládající členové? Polovičku?

Myslím, že je to dokonce víc než polovina. V mnoha případech, když je potkávám, se mi ani nechce věřit, že jsou zakládajícími členy – pořád vypadají, jako by jim bylo třicet nebo čtyřicet, ale evidentně jim musí být víc! Pokud použiju bonmot, je to jasný důkaz toho, že dobrá hudba člověka ponechává věčně mladým.

Když jsi končil začátkem léta 2025 po patnáctiletém působení na Pražském jaru, z toho po třech letech ve funkci ředitele, předložil jsi správní radě rezignaci zdůvodněnou rozporem svých vizí o vedení festivalu s představami členů umělecké rady přehlídky. Komu se zodpovídáš jako ředitel Prague Philharmonia?

Ředitel je jmenován správní radou a té se také zodpovídá. Pokud se týká vnitřních mechanismů, tak jsem samozřejmě v intenzivním kontaktu s šéfdirigentem a hudební ředitelem Emmanuelem Villaumem. Hned od mého nástupu jsme komunikovali nejdříve online – a když jsme se na konci listopadu uviděli v mé roli poprvé naživo, tak jsem měl pocit, že už se takto známe léta. Je charismatický a velmi lidský. V čele orchestru je deset let, ale pořád je plný nápadů a nadšení, je vidět, že mu na orchestru záleží. A pak je tu samozřejmě umělecká rada, kterou tvoří členové orchestru, vedoucí skupin. Dále samozřejmě manažer orchestru, inspektor orchestru… Těch pater řízení ale vlastně není mnoho a je obdivuhodné, jak těleso se zhruba šedesáti kmenovými hráči funguje.

Kolik máte ročně koncertů?

Zahrajeme jich ročně asi osmdesát ve vlastní režii, zhruba dvacet pro jiné pořadatele v Čechách a kolem třiceti v zahraničí. Řekl bych, že letos máme možná nejvyšší počet zahraničních koncertů ze všech tuzemských orchestrů. Tým, který zajišťuje chod, čítá osm lidí. Každý dělá práci, kterou by v nějakém jiném velkém tělese mělo na starost možná až pět lidí.

Festivaly dávají orchestru práci. Co naopak orchestry dávají festivalům? Spoluvytvářejí jejich prestiž? A je to pro orchestry samozřejmě i obživa?

V našich abonentních řadách chceme, aby orchestr zazníval v celém svém profilu, aby nabídka odpovídala hlavní misi, kterou cítíme, že máme. Dáváme prostor našemu stěžejnímu orchestrálním repertoáru, ale i komorním uskupením z hráčů orchestru, věnujeme se současné hudbě, ale i dětskému publiku. Festivaly mohou přinést další vítané zpestření: například spolupráci s novými sólisty nebo dirigenty, kontakt s repertoárem, ke kterému se běžně nedostaneme. Zároveň máme možnost ukázat svou úroveň ve srovnání: když druhý den po nás na festivalu vystupuje jiný orchestr, třeba i ze zahraničí, tak nás potěší, že v takovém srovnání obstojíme. Festivaly jsou tedy pro orchestr zásadní součástí jeho života. Mám radost, že jsme přítomni na Pražském jaru, v Českém Krumlově, na Smetanové Litomyšli, ale i v řadě zahraničních destinací. Festivaly jsou vždy něčím, co rozšíří nabídku koncertních sezón. Rozšiřují naše obzory a zároveň ukazují naši kvalitu.

Platí ještě z dob Jiřího Bělohlávka, že hlavní sférou je pro PKF, dnes Prague Philharmonia, komornější symfonická hudba? Klasicismus, neoklasicismus…?

V první dekádě byli opravdu zásadními osobnostmi Jiří Bělohlávek, Tomáš Hanus nebo Zbyněk Müller. A opravdu převažoval repertoár komorního orchestru. Jakub Hrůša, který přišel do čela v roce 2008, byl pak další důležitou osobností. Právě už on začal rozšiřovat repertoár z hlediska velikosti obsazení. Už za něj orchestr začal podnikat exkurze do většího symfonického repertoáru. Emmanuel Villaume, který navázal v roce 2015, přinesl další rozšíření repertoáru, mimo jiné do francouzské hudby. Je zosobněním jiného způsobu vedení, než byla cesta Jiřího Bělohlávka a Jakuba Hrůši. Orchestr v této sezóně, po téměř dvaatřiceti letech existence, může navazovat na všechny tři tyto rozhodující osobnosti. Takže například při interpretaci Beethovena staví na základech, které se naučili v začátcích s Jiřím Bělohlávkem, ale zároveň jsou hladoví poznat nové přístupy, který přinesla poslední dekáda.

Orchestr se také vyprofiloval jako skvělý doprovazeč hvězdných operních recitálů.

Ano – a právě tohle ukazuje na to, co je pro Prague Philharmonia příznačné, totiž na její flexibilitu. Dokáže zahrát skvěle klasicismus v komornějším obsazení, výborně zahrát i romantickou či pozdně romantickou hudbu a mezi českými orchestry je jedinečná v přístupu k současné hudbě. Zároveň je nepřekonatelná v doprovodech světových hvězd, tedy například koncertů, které v Praze pořádá Alena Kunertová. Tohle je opravdu obrovská deviza našeho orchestru. Při vystoupeních vnímám, že Prague Philharmonia dosahuje zvukových kvalit, jaké známe z Pražského jara třeba od britských orchestrů…. Doprovodit totiž vokální repertoár s takovou lehkostí a preciznosti není vůbec jednoduché. Orchestr dokáže zahrát výborně opravdu velké spektrum repertoáru. Málokterý další v zemi to takhle dokáže.

Dokdy byla při tvém odchodu z Pražského jara naplánována náplň festivalů?

Program roku 2026 byl hotov do detailů. Myslím, že i pro rok 2027 bych ještě dokázal zarecitovat, co už je z devadesáti procent připraveno…

Novým ředitelem festivalu Pražské jaro je od počátku roku 2026 Robert Hanč, dosavadní dlouholetý generální manažer a umělecký ředitel České filharmonie. Co bys mu popřál?

Přeju mu vše dobré, aby pod jeho vedením festival dále vzkvétal.

A jak daleko do budoucna plánuje Prague Philharmonia? Musí být také v podobném předstihu jako Pražské jaro, nebo může být v plánování o něco méně ambiciózní?

V tuto chvíli máme hotovou příští sezónu, kterou zveřejníme na jaře. Zahraniční projekty máme naplánované do června 2027 a jsou už i nějaké výhledy do roku 2028. Co však komplikuje naše plánování koncertů v Praze? Vezměme si Pražské jaro. Má to jednodušší – má vyhrazené tři týdny, kdy se v hlavních sálech nic jiného vlastně neděje. Prague Philharmonia se ale teprve v létě 2025 dozvěděla termíny, které bude mít v sálech k dispozici pro sezónu 2026/2027. Z hlediska orchestrálního plánování to je opravdu limitující. Přesně víme, koho chceme k orchestru pozvat, ale světovým umělcům se diáře běžně plní s tříletým předstihem. Když se dozvíme z Rudolfina termín, se kterým můžeme pracovat, oslovený umělec už mezitím potvrdil angažmá jinde…  

Změní to jednou nový sál, tedy Vltavská filharmonie?

Věřím, že Vltavská filharmonie – kterou na Pražském jaru velmi podporoval můj předchůdce Roman Bělor a já v tom na něj s radostí navázal – by mohla v tomhle přinést velké zlepšení. Že prostě budeme moci plánovat s větším horizontem. Proto i z pozice Prague Philharmonia jsme velkými příznivci Vltavské filharmonie.

Může to být tak, že byste tam třeba nehráli, ale že by pro vás bylo víc prostoru v Rudolfinu?

Já věřím, že budeme mnohé naše koncerty směřovat do velkého sálu Vltavské filharmonie, který má mít kapacitu 1800 míst. Vždyť už dnes je celá řada našich koncertů vyprodaných – a to hrajeme v Rudolfinu s kapacitou dvanáct set míst.  Zároveň si myslím, že využijeme i ten plánovaný menší sál, který pojme přibližně šest set diváků; i tam budeme rádi. A jsme v naději, že se také uvolní termíny v Rudolfinu a zvýší se schopnost nás i dalších pořadatelů plánovat ve větším předstihu.

Mimochodem, dokdy má ohraničenou smlouvu pan šéfdirigent?

Víme, že s námi chce být a plánujeme několik dalších sezón.

S orchestrem už je celých deset let. To vlastně v dnešní době není až tak obvyklé, že?

Je to velké štěstí. Ukazuje to, že si náš orchestr cení silného šéfdirigenta a že oceňuje, když chce šéfdirigent s tělesem pracovat dlouhodobě. Emmanuel Villaume asi nezůstane s orchestrem dvacet let, ale i tak toho máme ještě hodně před sebou.

Máš kapacitu komponovat a dirigovat?

Chuť komponovat mám pořád, ale času je stále méně a méně. Nicméně v létě jsem napsal několik písní… Mám radost, že stále vedle manažerské práce mám i nějakou tvůrčí a tvořivou činnost. Avšak i ta manažerská práce musí být tvořivá, protože v instituci, kde všechno zdaleka není na zlatém tácu, kde není na růžích ustláno, musí člověk neustále přemýšlet, jak dosáhnout věcí, ač na to třeba nemá ten správný rozpočet…

Ono k PKF vždycky tak nějak patřilo, že si finančně nemohla moc vyskakovat…

Prague Philharmonia je úžasná v tom smyslu, že už existuje přes třicet let, aniž by za ní stál zřizovatel – stát, město, či kraj. Veřejná podpora je i v našem případě důležitá, zhruba třicet až čtyřicet procent rozpočtu tvoří dotace od města Prahy a od ministerstva kultury, ale těch zbývajících více než šedesát procent musí orchestr vydělat. Moje zkušenost z Pražského jara byla silná v tom, že je opravdu potřeba vícezdrojové financování, protože ani Pražské jaro nemá zřizovatele a fixní rozpočet, na který se může spolehnout. U tohoto orchestru je ovšem rozpočet ještě mnohem komplikovanější v tom, že proměnných ve výnosových řádcích je asi desetkrát víc. Musíme tedy spoléhat na desetkrát více rozmanitých zdrojů. Jistou část příjmů jsou koncerty pro jiné pořadatele. U každého takového projektu musíme dbát na to, aby byl přínosný jak umělecky, tak ekonomicky. Nemůžeme si dovolit, abychom pro jiné pořadatele hráli se ztrátou.

A v takových okamžicích jste navíc v konkurenčním prostředí.

Přesně tak. Může se stát, že s námi soupeří subjekty, které jsou někým zřizované a na ekonomiku nemusí zas až tolik hledět. My víme, kolik nás pět zkoušek a koncert stojí, a podle toho musíme nabídnout pořadatelům cenu… Někdo jiný třeba takhle detailně počítat nemusí, protože má činnost zajištěnou. Naštěstí pořadatelé vědí, jakou kvalitu přináší Prague Philharmonia, a že dává smysl nás pozvat, i když jsme třeba trošku dražší.

Jak je to s každoroční stabilitou plánování rozpočtu? Pražské jaro získalo od ministerstva kultury příslib několikaleté podpory. Máte něco podobného, nebo jste odkázání rok od roku na nejistotu?

Město Praha nám dává podporu s čtyřletým výhledem. Víme, že pro roky 2026 až 2029 budeme mít každý rok zhruba dvanáct milionů korun. Ale náš rozpočet je mnohonásobně větší. Navíc musí narůst, protože tato instituce je v mnoha ohledech momentálně podfinancována. Orchestr FOK má rozpočet asi stopadesátimilionový, Česká filharmonie téměř půlmiliardový. Aby Prague Philharmonia byla ve zdravé finanční kondici, tak by měl její roční rozpočet narůst ze současných šedesáti na sedmdesát až osmdesát milionů korun. A to velmi brzy.

To jsou velké výzvy…

Výzev je dlouhá řada, proto si nesmírně vážíme všech, kteří nás podporují – mecenášů, sponzorů, nadací… My můžeme zcela jasně říci, že každý milion, který se do našeho rozpočtu uloží, má zcela konkrétní dopad. Není pozlátkem na ‚něco navíc‘, ale je základem toho, abychom mohli přinášet opravdu úžasnou úroveň.

Pokud se týká festivalů, třeba i Pražského jara, nabízíte se s něčím, nebo si festival objednává, co by chtěl mít?

Potkal jsem se teď s řadou ředitelů a dramaturgů domácích i zahraničních festivalů… Vždycky jde o dialog. Někteří chtějí slyšet, co by pro nás mohlo být zajímavé, v čem si myslíme, že bychom mohli být pro festival přínosní, v čem bychom mohli být nejsilnější; ono to pak samozřejmě funguje i pro festival.

A druzí?

Ti mají nějakou představu a chtějí, abychom ji pomohli naplnit.

Co by tedy Prague Philharmonia chtěla do budoucna nejvíc, co je pro ni nejdůležitějším?

Věřím, že naši abonenti oceňují jedinečnost cyklů, kdy vedle klasického repertoáru dokážeme najít i nějaké souvislosti. Nedávno například s námi vystoupil Oscar Jockel, mladý dirigent, který v programu přinesl také vlastní skladbu. Byla velmi silná. A vedle toho jsme hráli Bacha a Mozarta – to je jeden příklad. Nebo na dalším abonentním koncertu jsme vedle klasicistního repertoáru zahráli neoklasickou Sinfoniettu od Francise Poulenca. Publikum bylo naprosto strženo, měl jsem pocit, že jsem skoro na nějakém rockovém koncertě… Nebudeme ani ryze romantickým, ani barokním, ani klasicistním orchestrem. Zajímavá dramaturgická propojení, to je něco, v čem je naše filharmonie silná a budeme to ještě více rozvíjet.

A tím jsme asi zpět u flexibility jako klíčového slova pro interpretaci i pro dramaturgii.

Přesně tak. Patří k tomu i nutnost, aby k orchestru přicházely osobnosti, které by nacházely nové cesty, jak hrát hudbu klasicistní nebo i ještě starší. Vnímali bychom to jako přínos pro publikum i jako obohacení pro orchestr. Doplnění toho, co přinesl Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša, Emmanuel Villaume. Vždyť i pohled na klasicismus se v čase vyvíjí a vyvinul.

Co tvoje Vánoce? Myšleno opravdu osobně… Jsou ovlivněny tím, že prarodiče, tedy dědeček a babička z otcovy strany, jsou evangelickými kazateli?

Ano. Stromeček a dárky, to je civilní rozměr Vánoc. Ale rozměr duchovní je silnější. V naší rodině to máme přítomno poměrně silně. Moje žena je katolička, máme tedy ekumenickou domácnost. Vánoce jsou pro nás oba samozřejmě především dobou příchodu Krista. Jelikož mám mini-úvazek na základní umělecké škole v Hostivaři, tak k nim patří i radosti typu Rybovy České mše vánoční. Máme tu čest, že ji můžeme se studentským orchestrem a s pěveckým sborem rodičů provést nejenom v místním koncertním sále v Petrovicích, ale i tradičně v chrámu sv. Víta. A protože máme partnerskou školu v Pasově v Bavorsku, tak jsme ji letos zahráli v polovině prosince i tam, a to dokonce s místními instrumentalisty a pěvci – ano, naučili se Rybovku v češtině!

Vnímal jsi a vnímáš prarodiče tak intenzivně jako tvoje sestra, která se stala farářkou? Tvým dědečkem je Jakub Trojan, který jako farář pohřbíval Jana Palacha, který nedlouho poté ztratil potřebný státní souhlas k výkonu své služby a po roce 1990 byl děkanem Evangelické teologické fakulty… Na druhou stranu, otec, jeho syn, je ale skladatel…

Rodina definuje, kým člověk je. Když už hovoříme o dědečkovi, napsal rovněž velkou knihu o Ježíši Kristu. To, co v ní akcentoval jako klíčové, není smrt a vzkříšení, ale jeho život. A já si v souvislosti s tím uvědomuju, že moje dětství bylo prodchnuto láskou. To pak v dospělosti umožňuje si udržet naději i v obdobích, když se člověku třeba úplně nedaří tak, jak by si přál. S láskou se v životě nelze dostat do slepé uličky.

Foto: Archiv PKF – Prague Philharmonia, archiv Pražského jara, www.jiribelohlavek.com, Miroslav Čepelák, Milan Mošna, Nadiia Ponomarova, Ivan Malý, Václav Hodina, Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp