Dirigentka, navíc nikoli maskovaná ve fráčku, ale přiznaně žensky na podpatcích a v sukni, ještě stále není na hudebním trhu, přinejmenším na tom tuzemském, tak obvyklým zbožím. Čínská umělkyně Elim Chan se přesně takto objevila ve středu na dirigentském stupínku před Českou filharmonií, aby společně završili letošní devatenáctý ročník festivalu Dvořákova Praha. Hvězdným sólistou byl houslista Gil Shaham. V programu figurovali Dvořák, Martinů, Prokofjev a Stravinskij.

Program závěrečného koncertu Dvořákovy Prahy byl 23. září pestrý. Na začátek zazněla Předehra, spíše okrajová skladba z odkazu Bohuslava Martinů, poté přišel hvězdný okamžik večera se sólistou Gilem Shahamem – Prokofjevův Houslový koncert g moll, jeho druhý. Po přestávce nemohl chybět Dvořák, a to v podobě Suity A dur, a finále patřilo Stravinského efektní suitě z baletu Pták Ohnivák. Elim Chan vedla provedení přesně a s jistotou. Jejím rodištěm je Hongkong, studijní zázemí má v Americe i v Evropě. Není žádná začátečnice, letos jí bude čtyřicet a už několik let je šéfdirigentkou Antverpského symfonického orchestru. Hostuje po celém světě od Petrohradu po Ottawu.  V pražském Rudolfinu nejvíc zaujala ráznými, až strojově přesnými a nesmlouvavými gesty. Hudba pod jejíma rukama zněla v podání České filharmonie obdobně přesně, adekvátně stylu i obvyklé interpretační podobě, charisma a výjimečnost však přítomny nebyly.

Předehra Bohuslava Martinů je vitálním, výrazně neoklasickým dílem z padesátých let, kterému by nicméně možná slušela o něco větší pozornost dynamickým proporcím a vedle hlasitosti přece jen i jakási měkkost. To ostatně platí i o Dvořákově Suitě A dur, podobně pozitivnímu dílu z doby jeho amerického pobytu, které z klavírní podoby nicméně pro orchestr upravil až později. Vše v ní vyznělo, jak mělo, proměny ráznějších, tanečních i lyrických nálad a rozličných temp se odehrávaly, kde měly, ale jde o hudbu, která může zaznít ještě bezprostředněji, rozšafněji, laskavěji a oduševněleji. Málo platné, charakter a podoba dirigentského gesta se do hrané hudby a dojmu z ní přece jen otiskuje, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Posluchač samozřejmě neví a netuší, co se dělo při zkouškách, ale večerní dirigování v tomto případě působilo především jako přísné a názorné vedení, jaké filharmonici asi tak úplně ani nepotřebují; hudební poezie z něj nijak výrazně a zapamatovatelně nedýchala, a tak i hudba odezněla pěkně, ale bez pelu jedinečnosti.

Prokofjevův Druhý houslový koncert z poloviny třicátých let je nádherná kompozice, plná skotačivých momentů i melodické lyriky. Američan Gil Shaham, právem vnímaný jako jeden z největších houslistů současnosti, v sobě spojuje jasnou virtuozitu s neokázalostí a se zvláštní pokorou. Právě tomuto dílu takové interpretační rozpětí sluší. Nárazy, rychlé a někdy až břitké, střídají v první větě pomalejší a tišší návraty, orchestr v častém střídání faktury spíše přizvukuje; hudba plyne v proudu, ve kterém Shahamova hra působila sympaticky, bez snah o efekty, a to i tam, kde se vývoj odehrává výrazně v metru tři ku dvěma dobám. Volná věta přináší lyriku, melodické motivy zadírající se pod kůži. Ani tady sólista nesklouzl k podbízivosti či líbivosti, ostatně i dirigentské vedení bylo věcnější. Ale hudební krása Prokofjevovy invence, vrcholící návratem hlavní melodie ve zvuku orchestru, vynikla dostatečně. Třetí věta je místy drsnější, v motivech atomizovanější, v proporcích souhry zněla se samozřejmostí a vlastně ideálně. 

Stravinského Pták Ohnivák, suita z baletní pohádky o zlém čaroději datovaná rokem 1919, má řadu míst klidných a ztišených, ale celkově je opulentním a rafinovaným instrumentačním gejzírem. A když se vezme v úvahu, jak nezapomenutelně spěje k pointě, k chorálu vítězného vyústění příběhu, je to nejen efektní, ale opravdu zdařilá a krásná partitura. Právě díky tomu, jak neoposlouchaně osciluje mezi pozdním romantismem a modernou, mezi rusky znějící invencí a universalismem, je oblíbená a uznání hodná. Filharmonici hráli bezchybně a barvitě a jak je, tak i posluchače dovedlo dirigentčino gesto až ke stroze vznosným závěrečným akordům. Mezinárodně sdílená hudba v podání českého prvního orchestru a zajímavé dirigentské postavy světových pódií poskytla festivalu hudebně důstojný závěr.

Dvořákova Praha 2026 v číslech:
– festival navštívilo 18.000 lidí
– konalo se 32 akcí (24 koncertů a 8 doprovodných programů)
– zaznělo více než 110 skladeb od 69 různých autorů
– na šesti festivalových pódiích se představilo více než 70 uměleckých osobností společně se 14 orchestry, sbory a komorními soubory

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp