„Dramaturgicky byl koncert uspořádán retrospektivně.“

„Nafouknutý praskl, stejně jako ta žába.“

„Sbor Martinů Voices prezentoval skladby s precizací jak dikce, tak intonace, hlasy jsou skvěle sezpívány, hlasové skupiny vyvážené a barevně dokonale sladěné.“

Festival Janáček Brno už svůj druhý den odpoledne nabídl sborový koncert. V Mozartově sále brněnské Reduty 2. listopadu zněla sborová tvorba nejen Leoše Janáčka, ale i jeho současníků a následovníků. Vystoupil komorní pěvecký sbor Martinů Voices pod vedením svého zakladatele a sbormistra Lukáše Vasilka. 

Komorní sbor Martinů Voices byl založen v roce 2010 a od té doby se vypracoval na špičkové sborové těleso, prezentující zejména skladby autorů 19. až 21. století. Čtyři soprány, tři alty, tři tenoři a tři basisté – malé obsazení má nelehký, dvojaký úkol nejen přinést průzračnou čistotu, ale často i vytvořit hutný a přesvědčivě se valící hudební proud. To vše především v podání a cappella (v některých skladbách se objevila skromná instrumentální spolupráce). Dramaturgicky byl koncert uspořádán časově retrospektivně, tedy tak, že posluchačům byly nabídnuty nejprve nejmladší skladby. I když tematicky se začalo od nejstaršího…

Luboš Fišer (1935–1999) napsal v roce 1975 Písně pro slepého krále Jana Lucemburského na texty francouzského středověkého básníka Guillauma de Machauta, diplomata ve službách tohoto (také) českého krále. Sedmnáct krátkých textů, zpívaných ve francouzštině, ilustrovalo jak emoční podhoubí tehdejšího života, tak se v nich odrážel vzdáleně i historický kontext. Zahájilo efektní úderné Hej! Smrti, následovala energií nabitá Cesta za dobrodružstvím, své Sladké vzpomínky připomněl Dobrý pastýř Vilém. Z Ušlechtilé lásky se, jak už to bývá, vyklubala Hrozná bestie. S hořkým vzdechem jsem doufal, ale skončil Se smutným srdcem. Nicméně potkal pak konečně i Jemné a laskavé srdce, s ním Štěstí a Dobrou naději. Krátké vzdechy jako Běda, Ach, Oheň, nevěstily disonantními souzvuky nic dobrého, načež v závěru došlo na katarzi. Nejsem si jistý, zda mám milenku, ale jsem věrným přítelem. Se stářím zkrátka přichází moudrost, a pak už jen Amen. 

Hudba nešetří dramatičností ani dynamikou a náhlým střihem se střídají různé nálady. Pastorální části následují části dobrodružné i lidové, nechybí milostná témata. Básně na sebe rychle navazují a sbor si pohrává nejen s překvapivými disonantními souzvuky. Vedle pěveckých fines, jako jsou portamento či parlando, vytváří barevnost zpěvní linky i samotná francouzština, libozvučně a velmi srozumitelně pěvci vyslovovaná. Dokreslení nálady měly na starosti čtyři hudební nástroje. Fidulu, středověkého předchůdce houslí, měl na starosti Václav Polívka, violu da gamba Hana Fleková. Na zobcovou i příčnou flétnu obstaral dojemná sóla Jiří Ševčík a vytváření dramatických efektů bylo doménou Daniela Mikoláška u tympánů, čehož využil zejména v závěrečném, efektním Amen.  

Následovaly skladby dalšího českého skladatele Jana Nováka (1921–1984). Svérázný skladatel psal rád na latinské texty, latinou se prý dokonce dokázal i dorozumívat. Donucený k emigraci po sovětské okupaci se vyrovnával s danou situací sborovým cyklem s názvem Fugae Vergiliane (1974). Na texty básníka Publia Vergilia Mara si vybral čtyři verše, které zhudebnil. Z nich zazněl na koncertě výběr jen dvou fug, nejprve Fuga I (Zpěvy pastýřské, Ekloga I. Patriam fugimus – Z vlasti prchám – otcovskou zemi opouštím), která je mistrné polyfonní dílo, ve kterém se postupně prolínají čtyři hlasové skupiny, vyvážené a sametově měkké. Fuga II (Zpěvy rolnické III) je dokonalým vylíčením běžícího času. Fugi, fugi tempus opakují do nekonečna v ostinátním rytmu basi, na které se nabalují ostatní hlasové skupiny a prolínají se, aby se občas sešly v unisonu a rychle se zase rozběhly každý po svém. Ke konci se postupně zpomaluje a trhnutím zcela zastaví jako porouchaný časový stroj.

Poslední skladbou Jana Nováka byla veselá bajka o žábě a býku s názvem Rana rupta (Puklá žába). Ezopovo naučení, že není dobré se nafukovati a vyvyšovati víc, než na co jeden opravdu z přirozenosti má, je líčeno vtipným textem a podáno s narativním projevem; mísení hlasů připomíná klevetění žab. Po průzračném, krátkém sopránovém sólu a následném tenorovém vstupu, basista vytahuje z kapsy neobvyklý hudební nástroj, papírový sáček. Nafouknutý praskl, stejně jako ta žába… Úsměvy a obdivný potlesk byl poděkováním sboru za precizní provedení.

Po přestávce patřil čas autorům klasickým. Přítel Leoše Janáčka a ryzí melodik Antonín Dvořák napsal v létech 1876–1878 cyklus Čtyři sbory, op. 29. Předpokládá se, že za zájem Dvořákův o moravské lidové písně může právě přátelství s Leošem Janáčkem. Dva z těchto sborů jsou na texty Adolfa Heyduka ze sbírky Cimbál a husle, dva ze sbírky Františka Sušila Moravské národní písně. 1. Místo klekání zahájil sbor zlehka a pokračoval do široké kantilény, následně ztišené v něžném závěru. 2. Ukolébavka je prodchnutá láskyplnou atmosférou, 3. Nepovím je známá milostná píseň, kterou sbor zpíval s měkkým našlapováním. 4. Opuštěný je výčitka zamilovaného chlapce, ve kterém se budí vzdor. Je to skladba s tušenou energií, s akcenty v crescendu a s postupnou rezignací v ritardandu. Škoda, že této písni se v programu ztratil text; naštěstí zpěváci pracovali s textem se srozumitelnou dikcí. 

Tvorba Leoše Janáčka pro sbor byla na koncertě zastoupena osmi Říkadly, JW V/17, které v komorní verzi pro klavír a klarinet zkomponoval Leoš Janáček v roce 1925 pro sbor Beseda Brněnská. Odreagovával se jimi od kompozice opery Věc Makropulos, jak prozradil příteli a kritikovi Maxu Brodovi. Krátké, veselé písničky zpíval jen ženský sbor spolu s klavíristou Matoušem Zukalem a klarinetistou Janem Paříkem. Klarinet má jen ilustrativní, krátké vstupy a klavír harmonicky podporuje sborové hlasy, jejichž podání je jímavé v sopránu a hladivé v altu, bohužel však vzhledem k rozpustilým textům podané příliš závažně, až zatěžkaně. Leze krtek podle meze znělo v širokém legatu, Karel do pekla zajel měl patřičnou energii s ostrými výkřiky, Franta rasů hrál na basu ztěžka, na rozdíl od virtuózního klavíru a klarinetu. Dělám, dělám kázání je říkadlo v houpavém rytmu, kdy se stále opakuje jedna melodická sekvence, stejně jako v říkadle. Hó hó, krávy dó opět houpavé a opět neadekvátně závažné, následované exponovanými soprány do překvapivých zářivých výšek. Koza bílá hrušky sbírá opět poněkud ztěžlé, na rozdíl od perlivých ozdob v klarinetu. Říkadlo Vašek, pašek bubeník zahájil klarinet trylky, po kterých následoval úderný zpěv. Poslední rozpustilou říkanku Frantíku, Frantíku, dobrá kaše na mlíku, zpíval ženský sbor uštěpačně, ostře a rychle, spolu s bryskními klarinetovými trylky.

Na závěr koncertu zaznělo Pět českých madrigalů pro smíšený sbor, H 321 Bohuslava Martinů, komponovaných na texty moravských lidových písní ze sbírky Františka Sušila. Jsou z roku 1948, byly provedeny v roce 1950 v New Yorku a mísí se v nich stesk po domově s anglickou madrigalovou tradicí a s renesanční polyfonií. Provedení smíšeným sborem a cappella bylo vylehčené, barevně sladěné a intonačně přesné. Vzkázání po holubince, Bolavá hlavěnka, Husičky na vodě, Cestou k milé a nakonec Čarování a pomluvy, laškovná skladba, ve které se štěbetavě prolínají hlasy v radostném milostném dohadování, rázně ukončeném. 

Koncert byl milým odpoledním setkáním s méně známými skladbami českých autorů, z nichž každý má nějakou vazbu na Leoše Janáčka a každý se zde vyznal ze svého vztahu k prosté písni. Sbor Martinů Voices prezentoval skladby s precizací jak dikce, tak intonace, hlasy jsou skvěle sezpívány, hlasové skupiny jsou vyvážené a barevně dokonale sladěné. Práce sbormistra Lukáše Vasilka je obdivuhodná, podařilo se mu vytvořit elitní sbor, schopný prezentovat hudbu jakéhokoli období. Jejich vystoupení bylo malým drahokamem.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek