„Jiří Bárta má nástroj s poněkud tmavším témbrem – pomáhá emotivnímu výrazivu zejména v pomalejších pasážích.“

„Vaňhalovo Stabat Mater je oblíbenou skladbou právě Českého filharmonického sboru Brno.“

„Alt Marie Vrbové se nesl sálem s pocitem volnosti a bezpečí.“

Cyklus abonentních koncertů Českého filharmonického sboru přinesl tentokrát komorní vystoupení. V neděli 2. února se v brněnském Besedním domě potkali ke společnému muzicírování soubor Barocco sempre giovane, klavíristka Terezie Fialová, violoncellista Jiří Bárta a zpěvačky Marta Chila Reichelová a Marie Vrbová spolu s ženskou částí sboru. Dirigoval sbormistr Petr Fiala, který přispěl ke krásné atmosféře. 

V první polovině koncertu zazněla nejprve díla Josepha Haydna, na úvod Divertimento C dur pro klavír a smyčce. Třívětá skladba – 1. Allegro, 2. Menuet, 3. Finale. Allegro – byla stylovou ukázkou tvorby ikonického klasicistního skladatele. Pět houslí, dvě violoncella a jeden kontrabas vykouzlili spolu s klavírem Terezie Fialové čistou, průzračnou hudbu, perlivou i něžně zadumanou, s efektním energickým závěrem. Další skladbou byl Koncert C dur pro violoncello a smyčce, který opět napsal „papá Haydn“, kdy si spolu se souborem Barocco sempre giovane, posíleným nyní o dvě violy, zahrál sólově violoncellista Jiří Bárta. 1. Moderato zahájil soubor tématem, které po chvíli převzalo sólové violoncello. Jiří Bárta má nástroj s poněkud tmavším témbrem – pomáhá emotivnímu výrazivu zejména v pomalejších pasážích 2. Adagia a dobře kontrastoval s technickými úseky. Orchestr šlapal v ostinátním rytmu a nad ním se vinula melodická linka violoncella. Následná kadence dala příležitost k předvedení ekvilibristiky sólistovy. 3. Finale zahájily opět housle, kterým by mimochodem slušela větší barevná jednotnost, a poté se pravidelně střídaly vstupy violoncella a nástrojů až k další kadenci violoncella, která přešla do klidného závěru. Závěrečné Allegro molto přineslo kontrastní tempo, v dialogu nástrojů skladba dospěla do sugestivního závěru.

Před koncem první poloviny byla v programu ohlášena skladba Ástora Piazzolly Le Grand Tango pro violoncello, smyčce a klavír. Soubor se zmenšil na troje housle, jednu violu, jedno violoncello a jeden kontrabas a spolu se sólovým violoncellem a klavírem přinesli spolu s rytmy argentinského tanga i synkopy, disonance a argentinský výraz. Violoncello Jiřího Bárty žalovalo naříkavou melodií, zatímco klavír Terezy Fialové byl v rytmu energický, až vzdorovitý. Precizace rytmu, výbojnost klavíru a spektakulární part violoncella vygradovaly závěr accelerandem do euforie. Obecenstvo přijalo skladbu s nadšenými ovacemi, což si jistě interpreti plnou měrou zasloužili. Vtírá se však otázka, proč dramaturgie do koncertu klasicistních skladeb vcelku neústrojně vložila skladbu Ástora Piazzolly? Má zcela jiný charakter, který narušil dramaturgii i atmosféru koncertu a nikdo publiku neřekl, proč se tak stalo. V zákulisí odposlechnutý slogan, že „Piazzolla je Haydn současnosti…“ snad nemůže být myšlen vážně. 

Druhou polovinu večera vyplnila Stabat Mater Jana Křtitele Vaňhala pro soprán, alt, ženský sbor a orchestr. Soubor Barocco sempre giovane nastoupil v plném obsazení a posílilo ho basso continuo. Autor patří k představitelům českého klasicismu, současník Josepha Haydna (se kterým hrál dokonce na violoncello v kvartetu, spolu s Wolfgangem Amadeem Mozartem a Karlem Dittersem von Dittersdorf) má na kontě řadu tehdy oblíbených skladeb. Prý měl před svými spoluhráči takový respekt, že mnohé své skladby zničil – Stabat Mater se naštěstí dochovalo. Je oblíbenou skladbou právě Českého filharmonického sboru Brno, který ji dokonce nahrál na CD spolu s Českými komorními sólisty a se svým dirigentem a sbormistrem Petrem Fialou už v roce 1992 (a poté znovu ještě v roce 2011). Za tu dobu se již sbor velice omladil a i sólisté jsou jiní, stejně jako orchestr.

Ale možná právě tento „niterný“ vztah sboru k Vaňhalovu dílu stojí za provedením tohoto večera. Ženský sbor zněl obdivuhodně barevně a plně harmonicky, jásavé, zářivé soprány hladily a barevné alty dokreslovaly atmosféru, která vyvolávala iluzi varhanního zvuku. Sólové vstupy sopránu Marty Chily Reichelové zněly s leskem, pevné výšky lahodily a pohyblivé, čisté koloratury perlily. Alt Marie Vrbové přinesl hutnou barvu kulatého a sametového hlasu a nesl se sálem s pocitem volnosti a bezpečí. Hlasy se krásně doplňovaly. Skladba má jedenáct částí, z nichž vstupní, první řást Stabat mater patří sboru, který přinesl efekt plnosti s varhanním témbrem, poté následují střídající se části pro soprán, alt a samostatný sbor. Závěrečná část č. 11 Fac me cruce – Paradisi gloria je společným vyznáním všech účinkujících. Závěrečné zpomalení, subito piano a následné crescendo všech do efektního fortissima přineslo nadšení u publika, vyjádřené ovacemi. Ty si vychutnával jak ženský sbor, tak i sólisté a orchestr, společně se sbormistrem Petrem Fialou, který skladbu nejen připravil, ale i dirigoval. 

Byl to opět jeden z pohodových, krásných koncertů, jen ke konci vyrušený menším incidentem. Jen někteří z publika zachytili ke konci otevření dveří sálu a rušivý zvuk. Paní, které se udělalo nevolno, se snažila odejít do přísálí, kde upadla na zem. A protože lékaři jsou vesměs lidé hudbymilovní, několik jich vyběhlo za ní, aniž to narušilo dokončení a vyznění koncertu… Co se to děje? To je už třetí stejný incident v publiku, že by to bylo ze zjitřené emocionality? Spíš to ale evokuje myšlenku, že když má starší člověk abonentku, tak se koncertu nechce vzdát, i když se už možná doma necítí komfortně. Vždyť takových krásných a stylových koncertů v Brně tolik není, aby mohl jejich fanoušek návštěvu oželet! I třeba za cenu, že zdraví na chvíli vypoví službu… Ale nakonec všechno dobře dopadlo a paní se ve zdraví dostala domů. Taková věrnost Českému filharmonickému sboru, to už je nějaké uznání za jeho snahy!

Foto: Štěpán Plucar

Facebook X E-mail WhatsApp